Aktuálně v biografech děsí Opice na klíček - ve stejnojmenném filmu.

Natažení plyšáka, obsahujícího zřejmě kolečka, pokaždé někoho nepěkným stylem odpraví, asi jako se to jinak děje ve filmové sérii Nezvratný osud.

Původní povídku vymyslil Stephen King už v sedmdesátých letech, a zda ji vytvářel v mírné opici, netuším, ale napsána je dobře. I když, řekl bych, poněkud zdlouhavě.

„Lidsky hezký“ je, uznávám, moment s rybařením na americkém jezeře Crystal Lake, kdy se táta přece sblíží s odrůstajícím náhle synem (čemuž už pomalu nevěřil), ale jinak se autor naprosto neinspiroval životem, nýbrž popem: prvním dílem známé filmové série Pátek třináctého. Inspirování se filmy anebo literaturou je pro Kingovo psaní, upozorňuji, charakteristické.

Titulní hračku autor v původní povídce nekorektně a opakovaně srovná s pygmejem, tj. trpasličím Afričanem, ale (cituji) „neusmívala se ani jako negr, ona se vůbec neusmívala jako člověk“.

Kdesi na půdě, v krabici po kočičím žrádle Nalezená má jantarové, panenkovské oči a dva činely. Ty drží třicet centimetrů od sebe. Hne-li se klíček, činely se srazí a následkem toho vzápětí vždy někdo zemře, aniž musí stát v bezprostřední blízkosti. Může to být zvíře, může to být človíček, ale nikdy, nikdy to není sám natahoválek, z čehož vyplývá, že by se majitel hračky mohl stát nekorektním pánem světa.

Příčiny smrtí jsou přitom různé, tak třeba při dopravní nehodě, ale poté, co hrdina původní povídky v jednom momentě dá mezi činely ruku, oběť katastrofě těsně unikne.

Nebezpečná opice končí sice na dně děsivé vyschlé studny, ale je to málo a zdá se, že volá: „Mě se jen tak nezbavíte!“ Vynoří se na Zemi znovu a je nehybným, a přece akčním zabijákem. V povídce posléze končí v Crystal Lake, což je právě jezero známé z filmu Pátek třináctého, a zlikviduje stovky ryb, aby text mohl skončit důvěryhodnou (a snad ze skutečných novin převzatou) citací Záhada mrtvých ryb.

Právě využitím tohoto článečku o tragédii se King ještě jednou vrátil k metodě, již využil už ve své prvotině, románu Carrie, jehož hrdinka má, jak asi víte, telekinetické schopnosti… a který taky je špikován takovýmito výstřižky o katastrofách.

Ale vraťme se k vražedné hračičce. Má telekinetické schopnosti? Vlastně nevíme. Je v ní čert? Je ovládána z pekel? Nic se nevysvětlí, i to je pro Kinga typické, a text má otevřený konec, vybízející k pokračování. Sotva by ale byl, říkám, zfilmován, být jeho autorem někdo jiný. Takhle… King povídku jistě prodal za slušné peníze a teď můžeme sledovat filmovou variaci, která šokujícími momenty trumfuje, co vysnil. Sledujeme totiž „náhodné“ smrti na všechny způsoby. Půvabná dáma skočí do bazénu zrovna v momentě, kdy je prodchnut elektřinou, a tělo jí doslova vybuchne, takže hlavní hrdina chytí nohu.

Geniální kuchař usekne při produkci omylem vaší matince hlavu.

Sršni či vosy se hrnou z gigantického hnízda a sviští pouze do úst jedné z postav, již naplní a rozhlodají zevnitř. - A ještě jiné dámě začne prostě hořet hlava, a protože nedává za úprku pozor, umře nabodnuta. - Špatný nevlastní táta je rozdupán stádem koní, když leží ve spacáku, a my už jen vidíme, co zbylo.

Stejně jako předloha pracuje film s dvougenerační situací, kdy s opicí už bojoval hlavní hrdina jako dítě (před pětadvaceti lety), ale ona se znovu vyštrachána vrací, aby ohrozila i jeho syna.

Také film má otevřený konec a vyloučit se nedá, že se nějakého, a to spíš levného, pokračování dočkáme. Finále je působivé a na chvíli dokonce pozorujeme šédého jezdce jménem Smrt, je-li to on. Vlastně ONA. Ale především nahlédneme do světa, kde asi už opička funguje neustále, anžto se do krajiny sypou letadla a celek připomíná obraz Apokalypsy.

Jinak zdlouhavý film má, nutno uznat, slušnou hudební stopu, a jak jsem nepostřehl jen já, pokouší se o dialogy a scény ve stylu Quentina Tarantina. Nejmarkantněji vnímáme ten odraz ve scéně s plamenometem, jenže moc nevychází.

Případná otázka: „A to nebylo možný opici fyzicky destruovat?“

Ne. V povídce se k tomu nedostává nikdo. Ve filmu sice ano a destrukci vidíme, ale jaksi se… projeví marnost těchto snah. Hračka se umí dát dohromady.

Nejzásadnějším rozdílem mezi filmem a předlohou je, že ve filmu opice ani náhodou netříská činely, ale umí virbl a buší paličkami do bubnu. Je tedy malou bubenicí, ne vždy se stejným tempem. Jinak je strnulá, ale pohybuje rty, o čemž se mluví už v předloze. - A strašidelná ani moc není, pokud se tedy automaticky nelekáte hraček ve stylu videoher a filmu Pět nocí u Freddyho.

Závěrem podstatná kulturní připomínka. Když to King psal, znal povídku Williama Wymarka Jacobse (1863-1943) Opičí tlapka (Opičí tlapa – Wikipedie), vydanou poprvé roku 1902, a sám tuto povídku opakovaně zmiňuje. Jeho vlastní variace dotyčné klasiky je bohužel trochu banálnější.

Film napsal i režíroval Osgood Perkins (*1974), jehož matka kdysi zahynula při destrukci Dvojčat, přičemž jeho otcem byl „sám“ Anthony Perkinse (1932-1992), který už, připomeňme, také občas režíroval (Psycho 3, Lucky Stiff) a mohl mezi námi ještě chodit, ale dostižen AIDS odešel bohužel v šedesáti letech.

Poznámka. Představitel prodavače starožitností, zabitého šokujícím způsobem hned na začátku filmu, je očividně vybrán tak, aby se co nejvíce podobal autorovi předlohy, který ve „svých“ filmech podobné štěky donedávna rád ztvárňoval.

Opice. USA 2024. Podle povídky Stephena Kinga napsal a režíroval Osgood Perkins. Kamera Nico Aguilar. Hudba Edo Van Breemen. Hrají Theo James, Christian Convery, Osgood Perkins, Elijah Wood, Rohan Campbell a další. 98 minut.