Toulky světem: Dvě slova tvořící větu, která dnes sotva někoho vzruší tak, jako vzrušovala před půl stoletím nás, mladé čtenáře cestopisů, ale i jejich předválečné autory. František Alexandr Elstner, Ladislav Mikeš Pařízek, Alan Forejt a další, méně známí starší cestovatelé, mohli tou dobou už jen tiše závidět mladým Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi, kterým bylo v padesátých letech dovoleno jako jediným cestovatelům vyjíždět na dobrodružné cesty do dalekých exotických krajin a přinášet nám o nich svá svědectví v podobě vlastních dokumentárních filmů, rozhlasových reportáží a knih.

Bylo mně deset let, když jsem si v polovině padesátých let v touze poznávat daleké kraje vyměňoval pohlednice se svými vrstevníky ze SSSR, Polska i Slovenska (Leningrad, Kyjev, Lódž, Kielce, Nové Zámky, Brezno). Vzpomínám, jak jsem tenkrát jednou před maminkou rozevřel školní atlas a vzrušeně jí oznamoval svůj objev: „Maminko, pojeďme do Užhorodu! Podívej se, to je ještě u nás, tam sebou nepotřebujeme žádný pas!“ Nevím už, jak mi tenkrát maminka opatrně vysvětlila, že vzdor tomu, že je na mé mapě Užhorod ještě stále „náš“, bez pasu a víza se tam od nás už nikdo nedostane. Tehdy jsem tomu nějak neporozuměl, teprve až na přelomu padesátých a šedesátých let jsem pochopil, že zatoužím-li po „toulkách světem“, mohu být šťastný, když dostanu výjezdní doložku k občanskému průkazu, na níž se mohu po stezce Československo-polského přátelství v Krkonoších vydat na takzvaný „malý pohraniční styk“ nejdál do města s názvem Jelenia Góra. Anebo že se na podobnou výjezdní doložku dostanu také na tři dny do Budapešti, kde si budu moci na radu rokenrolového zpěváka Mikiho Volka koupit v ulici zvané Váci utca podobné módní černé brýle, jakými on oslňoval fanoušky na pololegálních koncertech svých Crazy boys. Pak jsem se také začátkem šedesátých let mohl vypravit na třídenní zájezd s Čedokem do Drážďan a Míšně s tím, že krátce na to se už pak do těchto měst dalo zajíždět individuálně - pro šišku dobrého trvanlivého salámu, láhev weinbrandu, pro záclony a boty, anebo pro koření, sojovou omáčku a nádobí vhodné k čínské kuchyni. Popisuji zde chvíle, kdy jsem jako kluk poprvé ve svém životě začal objevovat okolní „velký“ svět, kdy jsem byl okouzlen názvy prvních železničních zastávek a městeček na druhé straně hranic naší republiky – Bad Schandau, Szklarska Poreba, Komárom…

Aby však tento můj úvod k následujícím stránkám nevyzněl jen jako jeden velký sentimentální povzdech, musím zde vzpomenout i na světlé okamžiky, které mi přinesly pak roky v druhé polovině let šedesátých: Konečně jsem se dočkal několika devizových příslibů, a mohl tak začít poznávat i ten svět, o kterém se mi do té doby jen snilo: Paříž, Londýn, Řím… Zvláště toulky po Paříži se staly pro mě nezapomenutelným zážitkem. Víte také proč? Protože jsem si sebou do kufru přibalil knížku Ernesta Hemingwaye, Pohyblivý svátek. Knížku o Hemingwayově mládí prožitém mezi pařížskými umělci, knížku plnou adres na kterých tento slavný spisovatel pobýval, kam chodíval do antikvariátů, do kavárniček a za svými přáteli. Mohu-li vám něco do případných vašich „toulek světem“ doporučit, pak jsou to knížky jakou je tato, dávající čtenáři možnost vydat se po autorových stopách.

Pojedete-li jednou třeba na jih Francie, proč byste nemohli do zavazadla přibalit knížku Miroslava Horníčka Listy z Provence a porozhlédnout se tam po krásách kraje Horníčkovýma očima? Míříte autem do Itálie? Italské prázdniny Jana Wericha z cesty přes Vídeň do Říma a Benátek vytvoří mnohem bohatší zážitek, než jaký nabízí pouhý bedekr a automapa…

Nebudu pokračovat ve výčtu zemí či měst a knih o nich v minulosti napsaných; princip literaturou „vylepšených“ toulek světem znáte. Mohu vám všem popřát už jen: Šťastnou cestu!