NA CESTY: Magie Jana pod Skalou
Vůbec prvou knihu o Svatém Janu pod Skalou, která právě vyšla, napsal kolektiv šestadvaceti autorů (včetně nejznámějšího Václava Cílka). Upozornila mě na ni Františka Vrbenská, která se vedle science fiction věnuje i psaní o historii, a ilustracemi jsou fotografie, ačkoli právě fotografovat se v oné oblasti za předešlého režimu nesmělo. Ta oblast ani nepatřila mezi cíl turistických zájezdů a během následujících 35 let o lokaci vyšlo jen pár brožur. Nelze je srovnat - s touto třísetstránkovou monografií.
Mezi roky 1517-1785 tu bylo opatství, projdeme i historií za totality 20. století a závěrečná část se zaobírá přírodou, krasovou hydrologií, skalami i tokem Kačáku: přítoku Berounky, oficiálně známého jako Loděnice. Je to pozoruhodné místo: středočeská krajina okolo Jana vlastně připomíná alpské údolí.
Za komunismu bylo zatlačováno do neviditelna a občasní návštěvníci směli chátrající památky okukovat zvnějšku, zatímco se v útrobách kláštera střídal tábor nucených prací (po válce) s věznicí a několika typy policejních škol. Ministerstvo vnitra sem schovalo archiv. Ale situace se mění už 35 let a roku 2018 se areál s dvěma kostely (Narození sv. Jana Křtitele, Panny Marie) stal národní kulturní památkou. Pro změnu tak bývá Jan zaplaven návštěvníky, i když mnozí směřují pouze k nedalekému skanzenu těžby vápence ve fascinujících Solvayových lomech. A Ivan (jenž zde ani možná nežil)? To je patrně nestarší český poustevník, i když nedoložený.
Už Dobrovský (1807) příběhu nevěřil a jeho osudy chápal více jako příběh seskládaný z osudů jiných legendárních poustevníků. Ono se totiž něco podobného hodí mít a mýtus byl možná stvořen mnoho set let po údajných událostech proběhnuvších v devátém století. Ještě doba Karla IV. Ivana každopádně neznala, i když nedaleko jeho jeskyně vyrůstal Karlštejn.
Není vyloučeno, že jsou jeho osudy odvozeny od příběhu svatého Jiljí: i jej prý napájela laň.
Přehled názorů na autentičnost svatého Ivana v každém případě zveřejnil už roku 1987 Ivo Kořán, ale někteří pověsti věří na základě známého Saganova tvrzení, že není absence důkazu důkazem absence. Nu, a sice Ivanovou existencí otřásl již Gelasius Dobner (1765), ale nepříliš. On jenom polemizoval s Hájkovou Kronikou českou (1541), kde se vyskytuje o Ivanovi krátká sekvence. A proč by taky nepolemizoval. Hájek z Libočan byl spíše spisovatel, nikoli kronikář. Na druhou stranu, zrovna v tomhle případě si možná nemusel moc přibarvovat. V letech 1527-1533 byl karlštejnským děkanem a do roku 1539 farářem na Tetíně, což je pouhá hodina chůze od Ivanovy jeskyně.
Vlastní legenda se zachovala ve třech hodně podobných verzích. Jen stručně: kníže Břetislav prý při pohledu na poustevníka a „pána laně“ hned vycítil, že tento musí požehnat jemu i jeho choti Ludmile… Pozvali Ivana na Tetín, ba dovezli ho tam na oslu: na koně odmítl vlézt.
Odmítl údajně pohoštění (sotva uvěřitelné) a vyslovil přání, ať kníže u jeho jeskyně postaví klášter k poctě Janu Křtiteli. Ten totiž měl Ivanovi pomoct v boji s duchy.
Potkali se v místě, kde dnes je kaplička, a Jan dal Ivanovi kříž; načež Václav Hájek pokračuje Ivanovými slovy:
„Nejlítější duch odejít nechtěl. Vtlačil se do jeskyně, otevřel ústa, jako by mě pohltit toužil, a já, přiblíživ se k němu, hodil jsem mu kříž do hrdla. Ještě větší a hroznější křik učiniv a uprostřed skály díru udělav, vyleťal (a byl pokoj).“
Navzdory bizarnosti podobných historek se Ivan dostal do českého panteonu a za baroka se zdejších poutí (24. 6.) účastnily masy. Imaginární (?) poustevník se stal světcem a široce mu prokazovali úctu. Dvě sochy má i v pražském Mikuláši a je mezi osmi zemskými patrony ve svatém Vítu. Ale v rámci reforem Josefa II. byl klášter zrušen a masy lidí už vidět nebylo. Ivan zůstal „lidovým“ svatým a nebyl nikdy oficiálně ratifikován, kanonizován a zapsán do Římského martyrologia (seznamu světců). Mezi ústředními patrony ho nahradil Jan Nepomucký.
Až do roku 1989 pak v Janu nebylo nejlépe a spíš ticho. V letech 1938-1974 tu dokonce nikdo ani nevedl kroniku. V padesátých letech zmizela obec i z některých map. Byly zakázány církevní slavnosti a zrušeny hospody; dalo se pít jen z pramene. Ale roku 1965 byla uzavřena i stáčírna krasové vody Ivanky. A po převratu?
Starostovali zde především Jiří Ševčík (1991-2010) a Jiří Bouček (od roku 2016), s místem je spojeno i pár zajímavých osobností. Je to mj. včelař a kaplan František Vogel (1795-1866), který svého času (1857) nechal odlít lis na výrobu (šestiúhelníkových) včelařských mezistěn. Jednalo se o revoluci v oboru.
Mezistěny jsou voskové výlisky umístěné v rámech a včely díky nim nebudují plástve nadivoko. Roku 1884 byl lis vystaven ve Frankfurtu, kde inspiroval německé včelaře. Ti se, pravda, pokusili dobýt svět s jeho napodobeninami. A původní, sofistikovanější vynález? Znali a znají snad jen v Podbrdsku.
Po maturitě v Janu taky studoval astronom Antonín Mrkos (1918-1996), dlouholetý pracovník hvězdárny na Lomnickém štítě (a účastník dvou expedic do Antarktidy) a ve srubu na loučce pod „Dušičkovou stěnou“ desítky let žil letecký mechanik Míla Urban (1932-2010), který byl i cestovatelem a autorem knížky Nesmrtelných 12 HP.
Do Jana se - až zmámeně - vracel i spisovatel František Nepil (1929-1995)… a píše o něm v knize Lipová alej i ve hře Noc a skála.
Vracíval se na prázdniny… a žil zde od narození do roku 1934; i v čase, kdy se zde natáčely záběry pro C. a k. polního maršálka (1930). Svatojanští hasiči hrají také v dalším známém filmu Ostře sledované vlaky (1966).
Spoluautor knihy Václav Cílek má smysl pro srovnávání, i tvrdí, že se ve středních Čechách vyrovnají skále nad Janem jen vltavské „skalnatiny“ Svatojánských proudů. Právě ke Svatému Janu se Cílek vrací už půl století a pamatuje časy, kdy klášter vyhlížel jako Kafkův zámek. „To teprve později nás napadlo, že se cesta - skalnatým údolím Kačáku - podobá stejně významné pouti Josefovským údolím v Moravském krasu, končící kostelem Panny Marie ve Křtinách.“ Ale… Ale jinak nejsou mísa okolo Svatého Jana srovnatelná s čímkoli.
Kolektiv autorů: Svatý Jan pod Skalou. Dějiny, genius loci a přírodní poměry. Vydalo nakladatelství Dokořán. Praha 2024. 336 stran.