Jednou legendou se dá doplnit letní vzpomínání Když se četly časopisy MATEŘÍDOUŠKA: Když se četly časopisy II - Neviditelný pes (lidovky.cz). Je to mýtus Větrníku. A proč mýtus? To je jasné.

Začátkem sedmdesátek, kdy jsem teprve krátce chodil do školy, existoval docela zajímavý měsíčník Pionýr, ale sotva jsem ulehl mezi jeho stránky, kamarád mé zájmy hrdě přebil. Přebil je magickým vyprávěním o „pradávném“ (tedy několik let tehdy starém, ale byly jsme děti) Větrníku, z kterého se Pionýr prý vyvinul. Nu, to byla prý jiná soda! Až se starší spolužák z vyšší třídy konečně odmlčel, otřel pot a veledůležitě přimhouřil oči: „Ale, mladej, rozumíš: to teď už nesmíme tahat do školy. Ono to je proti pionýrům. To už se nečte.“

Oficiálně samozřejmě nic zakázaného nebylo, aspoň pokud vím (leda tak Skaut), ale nesporné je, že Větrník zveřejnil fascinující kreslenou adaptaci Troskových románů; z ní jsem vám byl vážně paf. Proč vlastně, je záhadou, anžto ani nejde o ryzí komiks. Každou chvíli se tam vypráví prostřednictvím textu. Vyhrabal jsem to u známých svých rodičů na půdě jimi koupené chalupy v Kotouni u Nepomuka a žasl jsem a žasl, protože proti sci-fi takové úrovně se mi zdály bezprostředně následující ročníky Pionýra skutečně slabší.

Abych nebyl moc obecný, proberu teď aspoň pár konkrétních lákadel, pro která jsme nutili rodiče, aby nám Pionýra a předtím Větrníky předplatili.

Vedle trilogie podle zmíněného Josefa Matzala Trosky Paprsky života a smrti, Vládce mořských hlubin a Kapitán Nemo (v letech 1968-1970 romány adaptoval Svatopluk Hrnčíř a nakreslili je Miroslav Hrdina a Miloš Novák) zaujaly některé seriály ve stylu Rychlých šípů jako třeba Srub u zlatého klíče (1968-69), jenž napsal Jiří Stegbauer a nakreslil Josef Schek). Anebo Tři kluci a madona (1968-69, psal Svatopluk Hrnčíř, kreslil Miloš Novák).

Zmíněný Josef Schek, což byl výtvarný Gigant, nakreslil a sám vymyslil i komiks Poklad Inků pro Magazín Větrníku 1970 a tento Poklad Inků nic nemá se starším stejnojmenným německým filmem, ale nese se zcela ve stylu pozdějšího Indiana Jonese. Zavádí čtenáře do míst, kde „minulý rok zmizel archeolog Burns“, a je neskutečné, na jak malou plochu dostal Schek celé dobrodružství. Nechybí mu přitom nic. Je tu i šílený přechod po skalního můstku nad propastí v Andách, dojde k náhodnému nalezení zlatého ingotu s podobenkou slunečního boha, následuje prvý boj s indiánskými strážci prastarého pokladu i chrabré podplutí členů výpravy pod vodou až do jeskyně, kde je zlato. Valí se zde i vodopád, hrdinové stačí padnout do zajetí a…

Zatímco ve Větrníku mi tenhle „amerikánský“ komiks ještě unikl, později ve Svobodném slově naštěstí ne; z těch novin jsem si Scheka teprve vystříhal.

V Pionýru v letech 1971-72 vytvořil na scénář Milíka Tichého i solidní sci-fi komiks (zajímavou roli hrají inteligentní delfíni) Zámek rodu Spadů - a stroj času se stává katalyzátorem dobrodružství Gorgony, které na Tichého scénář pro změnu kreslil Miloš Novák, a to pro ročník Pionýra 1973-74. Máme-li, mimochodem řečeno, věřit historce o Gorgonách, měl Perseus při setkání s nimi zdatnou pomoc z budoucnosti. A život na Zemi by bez této pomoci vědců i bojovníků nezůstal prý zachován. Zkameněl by.

Zajímavým způsobem uchopili (1971-73) několik holmesovských povídek zmíněný už Svatopluk Hrnčíř (jinak redaktor téhož časopisu) a malíř Adolf Born. Vznikla dobrodružství Tajemství musgraveského rituálu, Mužíček z Indie, Bledý vězeň a Pes baskervilský a opět nelze než smeknout před způsobem, jakým je posledně zmíněný román „sesumírován“ na tucet stran.

Pionýr jsem ale četl nejen kvůli komiksům a vnímám přeryv od chvíle, kdy se stal šéfredaktorem Vojtěch Steklač. Naprosto netuším, zda to bylo podstatnou součástí normalizace a jestli po něm shora cokoli chtěli, nebo to dostal na papíře, ale viděn zvenčí časopis ani po přerodu nepůsobil zle. Měl nový, čtvercový formát a uznávám, že tak bylo definitivně „odvětrníkováno“, nicméně nás nečekala žádná rudá agitace, naštěstí, a skvělý fabulátor Steklač pod pseudonymem či anonymně vyplňoval většinu časopisu a nikoli blbostmi, ale dobrodružnem, anebo dobrodružně pojatou historií. Uměl to a zveřejnil mj. první verzi své parodie na bondovky Dobrodružství tajného agenta Pankráce Tangenta. Každý šťastlivec mé generace tuhle knihu zná, no, a kdo ne (či nepochopil), nechť se jde v tomhle směru vycpat či zkamení.

Kromě toho v Pionýru nenápadně zveřejněn i druhý díl Steklačova románu Žlutý Robert, což byla zase parodie na detektivky, hm, ale povím „parodie“, ale zatroleně je znát, s jakou láskou Vojta Steklač o eskapádách svých hrdinů píše.

Lituji jediného. Že jsem - ve své naivitě desetiletého fanatika - všecky milované Pionýry zkádroval a rozstříhal. Ne úplně, ale prahl jsem udělat ze všeho, co tam tenkrát vydávali na pokračování, jakési celky. Docela to nešlo a výsledkem zůstal spíš galimatyáš. A operovaný časopis, který jsem jinak mohl mít v jeho původní kráse.

Pozdě brečet nad rozlitým mlékem a koneckonců existuje i Velká kniha komiksů z časopisů Větrník a Pionýr (2002). Co se po ní takhle mrknout ve virtuálních antikvariátech a na Trhu knih? Tak jsem to udělal, ale knihu nelze snadno sehnat. Momentálně ji marně shání, jak čtu, hned 49 uživatelů platformy. Počkat! Kus je přece k dostání. Pět tisíc pět set korun? Hm. Na to, že je uvnitř pouze onen Troska plus desítka obrázkových dobrodružství, mi to připadá předražené; takže sbohem. Ne. Na shledanou.

Velká kniha komiksů z časopisů Větrník a Pionýr (2002) | Databáze knih (databazeknih.cz)