Minulý týden (7.3.2007) jsem měl možnost v rámci akce Vzpomínka na Mejlu (Hlavsu) v brněnské Flédě vidět legendu českého, a nebojím se říci i světového, undergroundu, kapelu The Plastic People of the Universe. Povedená organizace, spolu s programem – projekce archivních materiálů a vystoupení Jitky Charvátové, kapely Garage a již zmiňovaných PPU – vytvořily velmi příjemný večer. Od samého začátku si nešlo nevšimnout, jak toho, že v té pestré směsici „zjevů a existencí“ bylo i spousta lidí, kteří do undergroundové škatulky úplně nezapadli, tak i minimálně dvougeneračního složení účastníků.

Tato pestrost byla způsobena přeměnou kultury do před lety nepředstavitelné podoby, transformací naprosto všech hodnot a zvyků do pro někoho zpátečnické a pro někoho „kupřednicé“ formy. Vždyť společenskou přijatelnost umění neurčují už primitivní soudruzi, ale – občas se zdá, že ještě primitivnější – producenti a obchodníci. Ti jsou závislí na veřejnosti a sami tvoří masám závislost na svých artiklech. A veřejnost chce občas mluvit o věcech, o kterých se nemluví, a poslouchat hudbu, která se neposlouchá. Kvůli tomu je dnes paradoxně možné, aby se podzemníci jako poleno stali komerčně úspěšní.

Nevím, zda se mi to zdá a zda je to dobře, ale čím dál více mi připadá, že opravdový underground mizí. Mizí tak, jako mizí lidé, pro které znamenalo jiné myšlení a vnímání světa často jediný útěk ze srpem a kladivem rozbitého a rozsekaného života. V dnešní době, době globalizace a zjednotvárňování společnosti - což ale u spousty lidí způsobuje značnou potřebu individuality - je dost těžké rozdělit, co underground je a co není. Co je společensky přijatelné a co by mělo být tabu. Co je vkusné a co je kýč. A hlavně zmizela potřeba být mimo oficialitu, když si teď můžeme říkat, co chceme (nebo bychom aspoň měli moci). Spousta umělců má potřebu do světa vykřičet svůj vztek, své trápení, jenže to už postrádá ono kouzlo zákazu.

Civilizace a s ní i umění zažívají největší vzestup a zároveň i úpadek v historii lidstva.

A s tím i podzemní kultura. Hodně umělců se více či méně úspěšně snaží být rebelanty v mezích určitých nepsaných pravidel. Někdy je hnus přijat, někdy je krásno zakázáno. Nikdo neví proč... A zatímco se mnozí hádají kvůli vztyčenému prstu nebo odhalenému prsu, klasici Plastici a jim podobní si v klidu hrají a šediví.