Přátelé, jak by napsal můj zesnulý kolega, neuvěřitelné se stalo skutkem. Zatímco moje vrozená a věkem posílená lenost neumožňuje, abych se někam vláčel a tam hodiny stál, jen abych uviděl svého hrdinu, byla moje přítelkyně jiného názoru a obstarala dva lístky na samotného Dylana. Mělo to být překvapení a dárek k vánocům a narozeninám současně. Začala se tedy už v zimě nenápadně vyptávat, koho bych úplně nejraději viděl. Jenže moje odpověď byla zničující. Oznámil jsem jí, že z mých hrdinů dneska už skoro nikdo za nic nestojí. Reunion Zeppelinů nebude, Rollini mě fakt nikdy nebrali, Sabaty jsem viděl bez Ozzyho a Ozzyho bez Sabatů taky. Jethro Tull a Yes jsem viděl několikrát. Jedinej, kdo by mě fakt zajímal, dodal jsem, je Dylan, jenže tam bych měl strach, co na koncertě nabídne. Je prostě nevypočitatelnej a abych se díval, jak to celý odsedí a odbručí u klavíru, to asi taky ne.

Nebyla to zrovna dobrá poznámka, ona měla ty lístky na Dylana už objednaný...

Docela jsem se snažil zjistit, co to ten náš Bob v současnosti nabízí, ale moc jsem se nedozvěděl. Že hraje hlavně na piano, budu muset strávit. Že vypadá podle jednoho zasvěceného kamaráda jako sňatkovej podvodník, to mi bylo sympatické. Tak dobře, hurá do civilizace. Jenže když jsme už odjížděli, zeptala se mě sousedka jen tak mimochodem, jestli mám Umweltplakette. Co to je? To prej si Němci vymysleli, aby mohli lidi víc buzerovat. Všechny větší města jsou rozdělený na červenou, žlutou a zelenou zónu, a tam může vjet jen ten, kdo má odpovídající plaketu, vycházející s toho, kolik toho jeho auto nakouří. Plaketa se musí někde obstarat a nalepit, jinak pokuta! Takže místo pohody stres (Bijte Bursíka!), ale nakonec mi plaketu za snesitelných 5 euro nalepili v nějakým autoservisu (na úplně novýho diesela žlutou, neboť nemá filtr mikročástic), a tak jsme konečně vyrazili.

Hala Zenith v Mnichově je dlouhá ratejna, taková nudle, jen na stání. Koncert byl ve 20 h, vstup od půl sedmý. Za halou byl bleší trh, trochu jsme pocourali, vrazili do sebe hamburger, několik jägermeisterů (Mnichov, takový velkoměsto, a nemají ferneta...) a red bullů a šli stát. Hodinu venku, hodinu uvnitř. Bylo to ale dobře organizované, kotel byl jen pro nějakých 12 řad a když byl plný, zavřeli přístup. Nakonec na Dylana chodí stejně jen slušní lidi, a tak jsme stáli zhruba osmí od pódia a v pohodě. Akorát ty nohy bolely, stát takhle, to bylo něco pro mý starý kosti. Jenže Dylan je slušňák a pár minut po osmé už nastoupil do zaměstnání.

Kapela tři kytary, borci neučitého věku v černých kožených oblecích, černé košile a klobouky. Bubeníkovi dovolili tričko. Pátý byl klávesák, střídal i mandolinu . A Dylan sám vpředu s elektrickým piánem, oděn do černých kalhot s lampasem, šedého saka v poněkud folklórním stylu a klobouku s širokou krempou. Vypadal jako něco mezi kazatelem sekty Amish (akorát že to sako bylo šedé) a Janem Sladkým zvaným Kozina. Kapela spustila a já jsem jen zíral. Byl to rock´n´roll jak za starých časů, tvrdý a jednoduchý. Čekal jsem, co nám mistr oznámí, a taky že jo: do toho rokenrolu se začal vztekat, že prej už nechce fachčit u nějaké Maggie na farmě...

Pak střihli pro změnu klasickou bluesovku, kvílivé kytary a dunivý spodek, a Dylan do toho bručel něco o dalším šálku čaje. Prostě nádhera. Na třetí písničku si vzal dokonce kytaru a zahrál tu countryovku o pohodlné židli (You Ain't Goin' Nowhere). A tak to šlo dál a dál. Vynikající doprovod, čitelný zpěv, takže kdo zná texty, mohl se chytit. Podle melodie se Dylan na koncertě nedal poznat nikdy. Mimořádně krásné byly aranže, kapelá hrála úžasně melodicky, hodně používala rozložené akordy, takže to občas znělo jako Roger McGuinn nebo staří Animals. Pak zase přitvrdili a připomínali spíš Youngův Weld. A do toho ten zpěv. Některé tituly jsem neidentifikoval. Takové ty dlouhé vyprávěnky zase tak moc neznám. Ale i tam dodala kapela nádherné melodie.

Fotografování bylo zakázáno, nepouštěli ani malý digitály a všude byly nápisy, že se nesmí fotit ani handym. Jenže vydrž to. Taky jsem to párkrát zkusil, a najednou se řadama valil obrovskej borec s baterkou, svítil nám do ksichtu a řval, že kdo to tam fotí. Nikdo samozřejmě nefotil. Jenže pak jedna ženská vedle mě vytáhla kompakta a protože byla blbá, nevypla blesk. Tykže borec přilítl zase, a to jsem i já raději strčil nokii do kapsy. Přesto aspoň jako dokument dvě fotky přikládám. Dokonce jednu v té vzácné chvíli s kytarou.

Vrcholem bylo, když muzikanti spustili takový ten sestup, kdy každý ví, co příjde, a do toho začal Bob hlasem, který jsem od něj ještě neslyšel - totiž vrčením tak hlubokým, že se můžeme těšit, jak bude znít, až mu bude osmdesát. No, a tím nejhlubším skřehotem nám oznámil, že nobody feels any pain... a já jsem měl najednou pocit, že jsem na koncertě Boba Dylana, že to je fakt echt a že se mi to v mých 56 letech nějak přihodilo. Bylo to božské. Přešel do středního mečení a pak zpíval chvíli i tím sladkým hlasem a la Nashville Skyline... měl jsem husí kůži a slzy v očích a nohy nebolely a všechno bylo, jak má být. Řval jsem s publikem refrén a byl jsem prostě u toho.

Koncert trval dvě hodiny, Bob hrál balady i pár novějších věcí, přičemž na Tweedle Dee šel dokonce k mikrofonu bez kytary a odzpíval to coby pan zpěvák, jen s foukačkou v ruce. Znovu to pak udělal při závěru Like a Rolling Stone. Ani Watchtower nevypustil, abychom neztratili naději, že musí být nějaká cesta ven, nakonec odnesl odpovědi nevyhnutelný fukot větru... a bylo po všem.

Nádhera.

Set List:
Maggie's Farm
One More Cup Of Coffee
You Ain't Goin' Nowhere
Things Have Changed
Just Like A Woman
Rollin' And Tumblin'
The Lonesome Death Of Hattie Carroll
Tweedle Dee & Tweedle Dum
Sugar Baby
Highway 61 Revisited
Ballad Of Hollis Brown
Workingman's Blues #2
Thunder On The Mountain
Like A Rolling Stone
All Along The Watchtower
Spirit On The Water
Blowin' In The Wind