Když jsem před týdny z internetové prezentace alba vyčetla alespoň nástin jeho obsahu shrnut do titulů jednotlivých skladeb, to jak z některých čišel společenský až politický názor (Nevidomý národ, Tvrďák socialistickej), mne trochu vyděsilo. V hudbě mám tyhle postoje radši neplnohubé, zašifrované metaforou. Pokud mne ovšem při velmi letmé skice alba něco opravdu iritovalo, byl to název druhého tracku, jako vystřižen z levné slovní výbavy poloamatérských hip-hopových bandů, Superpéro. Vzhledem k vysoké hudebně-textové úrovni položek na kontě J.A.R. mi název Superpéro připadal a stále připadá jako poměrně levný a zbytečný tahák. Na druhé straně, ono pohádkové Jedli pili dováděli/ Všude jásot zpěv a ples/ No a jestli neumřeli/ Prcají tam ještě dnes, mne moc baví. Tady je už i v lascivnosti vtip a nápad. Neohratelný humor, který od J.A.R. každý očekává. Takhle podaná koitální drobnůstka v textu je pro mne úsměvná na víc než jeden poslech. Pokud je tato pasáž problémem, který, prý, mají rádia se skladbou Superpéro, je to směšné. Mnou odsouzené péro s velkým S to asi nebude, že? Nevím, rádio neposlouchám, ale jestli se v textu opravdu něco mlží, tak takový Tvrďák socialistickej nebo Nevidomý národ budou mít asi větší výpovědnou hodnotu, než jsem si původně (já, militantní odpůrce levoústých výroků a cenzury, jakkoliv směšné) myslela.

Co se týká humoru, z předchozího alba J.A.R. (Nervák) mám nejraděj vančurovsky rozmarnou nutrii (Jsem pohodlný), no a omylem i něco náznakové pornografie (z téhož songu). Když Oto Klempíř rapo-recitoval vyletět může z kůže, protože ví svý, já jsem strašně dlouho slyšela vyletět může z kůže, protože ví s kým (i když to svý znělo vlastně úplně zřetelně). Pojala jsem to, samozřejmě, přísně intimně, a bookletem odhalená nevinnost verše mne později velmi zklamala...

Zpět k Armádě špásu. Zpět beru i některé výhrady vůči úlomkovitému vytušení jádra textů z jejich názvů. Obsahově si sice většinou odpovídají, ale o vtipu a veršotepeckých nuancích neprozrazují zhola nic. Co víc jsem taky mohla čekat?

Svá krásná místa, ve smyslu poezie, tady má téměř každý text. Poeticky silné plochy se opět setkávají s lehkostí žertu říkankové recese. Nevážnost se opět propojuje s vážností, a to je geniální partnerství. Naložit a odlehčit, přidat a ubrat.

Snad nejvíc se mi líbí text Potomek Prahy. Trochu mi sice vadí banálně kritizující tón pasáže Vejdi do taxi/ A zaplať maxi/ Nebo tě tam nedovezou/ Maj v tom praxi, zvukomalebně je to ale v pořádku. A když jim předchází Tahle paní lenivá/ Věže na nohách, navíc v průvodu hudby, na kterou přesně sedne, není důvod cokoliv vytýkat. Tenhle nádherný výdech veršů mne v pestropasážní skládačce o Praze dostal nejvíc:

Ležím tu jsem zástavba zbořených domů
Objímá park planých jabloní zteřelý plot lemovaný kopřivami
Kapří bitky stíní záplava netýkavek násep samý akát dvůr pajasan
Z výšky nicméně vypadám jako nekonvexní mnohoúhelník
Z větší výšky čtvereček
Hm hm

Krásná kresba s další ironicky vtipnou tečkou. Pokud měl tenhle text Prahu deglorifikovat a odstrojit z kroje nezpochybnitelné úctyhodnosti, citované verše mu to trochu pokazily.

Zkrátka, už jen texty jsou samy o sobě milým kratochvilným počtením. Tedy, byly by, nebýt bookletové volby písma, které je i přes černo-bílý kontrast téměř nečitelné. A to nemluvím o jménech autorů písní, ty se v rozmazaném zeleném poli ztrácejí ještě víc. Ne, že by byly úplně nerozluštitelné, pro oko je ale identifikace jednotlivých hlásek poměrně únavná.

Grafické pojetí bookletu je jinak zajímavé. Pět temných postav, na kterých by možná ujel i letitý nekrofil, se různě prochází bookletem a kompaktně zapadá do barvy děsu a smutku. Do toho subtilní tah zelené (která je pro povrch disku samotného dominantní) na bílých stránkách s texty. Taky se tady objevuje vždy nepatrný temný fragment.

Tahle idea je výchozí i pro nové zpracování webových stránek J.A.R. Ty jsou vizuálně velmi efektní, ale opět trochu nepřehledné. Tedy pokud se s nimi blíže neseznámíte. Pak je už hledání pod kategoriemi označenými písmeny pravděpodobně automatické. Občasný návštěvník se ale bude muset nejdřív trochu porozhlédnout. Jestli chce vědět víc, musí projít registrací a stát se informačně privilegovaným členem klubu. Ale to je už jiná písnička…

Pokud se mne při "defloračním" poslechu Armády špásu zhostily rozpaky, při každé příležitosti zaváhání je vymítila dechová sekce. Takový nezpochybnitelný element je pro nové, právě ochutnávané album velmi zásadní. Když se má posluchač (přesto, že na každého funguje něco jiné) o co opřít, nepoznaným územím se mu cestuje mnohem lépe.

Na začátku mne tedy zarazila výraznější kytarová razantnost, tvrdost a výbušnost, (Dělnická 69, Jak ti je), silně retrospektivní nálada připomínající spíš prvopočátky J.A.R., ale v mnohem kvalitnější a vyzrálejší podobě, od kterých ve své evoluci odkráčeli trochu jinam. Když jsem při dalším a dalším poslechu věděla, do čeho jdu, odklonem od předpokládaného žánrového cílení jsem se prostě přestala zabývat a teď si i tyhle úderné věci, které budou určitě vysoce účinné na koncertech, celkem užívám. Kouzelně propojující přechod z prudkosti Dělnické 69 do jemnosti taneční Made in love, ve které si decentně zapěl i Matěj Ruppert, přináší další žánrové překvapení. Na začátku mě sice stále rušilo srovnání se skladbou Jako motýli, kterou si Dan Bárta zazpíval s Darou Rolinc na jejím albu What´s my name a participoval na ní i autorsky, když jsem si ji ale pustila, zjistila jsem, jak je melodicky i náladově odlišná, a tak i tohle strašení v hlavě pominulo.

Ze tří vtipnůstek (minimalistická Zlaté struny, Paměť a Zajíc) mám nejraděj Paměť, kterou si teď i se svou omezenou hlasovou výbavou každou chvíli prozpěvuji. Za regulérní skladby bych je asi nevydávala, spíš bych je uvedla v jakési bonusové podsekci. Když jsou tři ze čtrnácti anoncovaných tracků žertíky, pro očekávání posluchačů je to v teritoriu plnokrevných písní mírné rozčarování. Ale jinak je beru. Už proto, že pobaví a hlasy neškolenými projdou v lid. Stejně jako hlášky typu Piky piky na babu mám papíry na hlavu…

Přesto, že při první poslechové dávce znělo všechno nečekaně a cize, píseň Doufám (která byla vybrána i jako první singl) jsem okamžitě vnímala jako starou známou, něco, co k J.A.R. neodpáratelně patří. Snad i proto mne svou rozjímavou náladou, do které se opět přenádherně vpíjí dechy, ruka v ruce s písní Divoký tempa, oslovila nejvíc. Jenom škoda, že mne z ní vždycky tak nemilosrdně probudí vyjeknutí O jedenáct gramů víc (Léky), trochu prudký náraz do rozpoložení, spíš bych po ní uvítala právě Divoký tempa s vesele dekadentním podbarvením - dokonale našitým na vidinu lázeňského reje. Netvrdím, že všechny přechody z písně do písně mají mít stejné spoje jako Dělnická 69 s Made in Love nebo Paměť s Jak ti je. Na tomto místě ale mohly být voleny trochu citlivěji. Taky je ovšem možné, že problém je v mé vlastní přecitlivělosti.

Dá se říct, po desítkách setkání, že na albu už není místo, kterému bych se musela vyloženě vyhýbat. Mám tam své subjektivně milejší i míň milé chvilky, samozřejmě. Důležité je, že mne Armáda špásu přitahuje jako celek, nejen jako odkaz na jednu, dvě písně. A jsem velmi, velmi zvědavá, co s obsahem alba udělá jeho koncertní provedení. Pokud to půjde ve jménu historických pravidel, tak i vynikající CD bude najednou znít jednoduše, jenom jako ušlechtilá osnova velikých věcí, které se odehráli na podiu. Musím říct, že by mi to vůbec nevadilo…