Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996MOJE MAMINKA: Když republice bylo kolem dvacítky
„Chce být učitelkou, tak nejlepší bude měšťanka a pak učitelský ústav,“ rozhodl dědeček. Babička souhlasila: „Máš pravdu, kdyby šla na gymnázium, musela by jezdit až do Prahy, na to je ještě malá. Měšťanka v Radotíně, to bude ono. Ve statku jí tam dojednám obědy, aby se pořádně najedla, když bude mít odpolední školu.
Dáďa tedy začala jezdit vlakem do měšťanky do Radotína. Líbilo se jí to, najednou se vymanila ze stereotypu, který ji ve Všenorech obklopoval. Nově nabytá svoboda jí ale přinesla ještě něco pro ni daleko podstatnějšího. Se svým tátou Julou se teď mohla setkávat v Radotíně. Táta sedl na Smíchově na vlak, ty dvě stanice – Velká Chuchle, Radotín, byly jako nic. Jednou se objevil znenadání před školou, pak už se stalo nepsaným pravidlem, že na ni tu a tam čekal. Dáďa nikdy předem nevěděla, kdy to bude, na přesné plánování byl její otec příliš velký bohém. Zkrátka a dobře, když ho to napadlo a měl zrovna čas, jel za svou dcerou.
Z učitelského ústavu nakonec nebylo nic. Po Mnichovu, když obsadili Němci naše pohraničí, přesídlila do vnitrozemí spousta Čechů ze zabraných území, mezi nimi mnoho učitelů. Ženy učitelky musely uvolnit svá místa ve školách mužům, také na učitelské ústavy přestala být děvčata přijímána. Dáďa, která právě v té době ukončila měšťanku, musela uvažovat, co bude dělat dál. Tentokrát to rozhodla babička: „Nejlepší bude rodinná škola, tam se Dáďa naučí vařit a vůbec hospodařit, to se holce nikdy neztratí. Teď je doba nejistá, ale až se to uklidní, uvidíme, co s holkou dál.“
Zcela nové obzory se Dádě otevřely poté, co začala dojíždět do rodinné školy do Prahy, a to zejména díky otci. Jejich schůzky pokračovaly, jen místo setkávání bylo daleko zajímavější, Radotín byl nahrazen Prahou. V této době začal Jula svou dceru vychovávat podle svých představ. „Dáďo, ty jsi ještě nebyla na Vyšehradském hřbitově?“ Podivoval se. „Tak to musíme napravit. Uvidíš konečně Slavín, společnou hrobku našich velikánů! Vždyť už jsi, proboha, velká holka.“
Dáďa tátu obdivovala, vždyť uměl tak báječně vyprávět o historii Prahy a o významných osobnostech národního obrození. Se zájmem ho poslouchala a postupně si začala shánět o Praze knihy podle tátova doporučení. Národní obrození se stalo jejím koníčkem na celý další život.
„Dáďo, příští čtvrtek půjdeme spolu do Jungmannovy ulice k jedné zajímavé paní. Už jsem to s ní domluvil. Myslím, že se ti u ní bude líbit,“ prohlásil táta jednoho zářijového dne. Nemýlil se, Dáďu návštěva v obchodě paní Mužákové-Janovské nadchla a zanechala v ní nezapomenutelnou vzpomínku. Předně ji oslnilo tátovo sdělení, že majitelka obchodu je přímá příbuzná Karoliny Světlé a současně vzdálená příbuzná jejich rodiny Janovských. Neméně ji okouzlilo zboží, s kterým paní Mužáková-Janovská obchodovala. Byly to ubrusy, dečky, ale co hlavně, originální národní kroje, všechno ručně vyšívané.
„Táto, já jsem tak šťastná, že jsi mě sem vzal, to bude maminka koukat, až jí to všechno budu vyprávět, ona je velká obdivovatelka našich českých a slovenských krojů. To ti bylo krásné vloni na sletu, když se každý ze Sokolů, kdo měl tu možnost, oblékl do průvodu po Praze do nějakého národního kroje, já jsem měla kyjovský a maminka chodský. A představ si, pan prezident Beneš daroval Sokolu prapor! Škoda, táto, že jsi tam taky nebyl,“ litovala Dáďa a dodala smířlivě: „Maminka o tobě taky někdy mluví hezky, nemysli si. Třeba když jsi nám obstaral sezení v okně Poštovní spořitelny při pohřebním průvodu prezidenta Masaryka, to maminka tenkrát říkala, že ti je za tu možnost opravdu vděčná.“
Táta Jula byl v Poštovní spořitelně na Václavském náměstí zaměstnaný a tuhle možnost své bývalé manželce a dceři skutečně zajistil. Dáďa se před nikým nezmínila o zklamání z toho, že táta s ní a s maminkou nekoukal na pohřeb ze stejného okna. Seděl totiž v okně o patro výš se svou manželkou. Nicméně si zapamatovala slova, která jí otec tenkrát řekl: „Dádinko, všechno si to dobře pamatuj, T. G. Masaryk byl velký člověk.“
Po více než sedmdesáti letech napsala Dáďa své nejstarší dceři:
„Když T. G. Masaryk zemřel, procházel smuteční průvod Prahou, a pak byla rakev naložena na vlak a odvezena do Lán, kde byl pan prezident pohřben. Můj otec byl zaměstnán v Poštovní spořitelně na Václavském náměstí a tak jsme i my, rodinní příslušníci, seděli v oknech spořitelny, když pohřební průvod procházel Prahou. A v těch dnech napsal Jaroslav Seifert verše: „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě. Za sto let možná děti našich dětí budou teskně vyprávěti o šedém ránu 14. září, na věky označeném v kalendáři – to kalné ráno, to si pamatuj mé dítě.“ Já se sama tomu divím, jak si to všechno po těch sedmdesáti letech pamatuji.“
„Dáďo, vyřiď mamince, že jsem vystál frontu a podařilo se mi koupit na 28. října tři vstupenky na Libuši do Národního, půjdeme tentokrát jen my tři – ty, já, a tvoje maminka. Nezapomeň, v půl sedmé se sejdeme ve foyer.“
Máňa měla zase jednou důvod svého bývalého manžela chválit, do Národního divadla se s Dáďou těšily obě. Němci se už od března roztahovali v Praze a tohle byla skvělá příležitost připomenout si při hudbě Bedřicha Smetany sounáležitost ke svému národu.
Divadlo bylo toho večera plně obsazené slavnostně naladěnými lidmi, prázdné nezůstalo jediné sedadlo. Dáďa byla rozechvělá z toho, že je s oběma svými rodiči v divadle a ještě k tomu v tak slavný den - na výročí vzniku republiky, která ovšem už půl roku neexistovala. Když ke konci opery Marie Podvalová v roli Libuše zpívala proroctví „Můj drahý národ český neskoná, on neskoná, on pekla hrůzy šťastně překoná!“, povstala Dáďa spolu s ostatními v hledišti a vyslechla proroctví vstoje. A pak na konci opery, když bylo představení ukončeno manifestačním zpěvem národní hymny „Kde domov můj“, nikdo v divadle se neubránil slzám z dojetí i smutku. Při odchodu řekl táta Jula mamince Máně: „To byl pro Dáďu velký zážitek, na to nikdy nezapomene!“ A měl pravdu, tato událost byla jedním ze střípků, který vytvářel Dádino velice silné národnostní cítění.
Julius Janovský (*1900 +1953) byl dlouholetým členem Klubu přátel starého Smíchova, mezi Osobnosti Prahy 5 byl zařazen v roce 2008.
V roce 1946 vydal knihu „Smíchov v době Arbesově“. Výtisk s krásným otcovým věnováním „Dádě, aby věděla, až táty nebude“, uchovává Dáďa dodnes.
