Na pódiu stojí muž. Má na sobě černé kalhoty a černou košili. V ruce drží housle. Jsou to stradivárky. Když jsem kupoval na internetu lístky na tento koncert, měl jsem za to, že houslista zahraje s orchestrem něco kratšího, podobně jako kdysi Yo-Yo Ma, a zbytek programu obstará orchestr. Omyl. Celý koncert má dnes ve své režii muž s houslemi v rukou. Joshua Bell. Doprovází ho pouze klavírista. Do přestávky Beethoven a Schumann, po ní pak ještě jedna věc. Nejsem znalec, všechno, co je v programu, uslyším poprvé.

Joshua Bell se do toho pustí. Exceluje. Ludwig by měl jistě radost. Já taky. A pak prý, že si lidé s kochleárními implantáty užijí jen hudbu, kterou znají z dob, kdy ještě slyšeli. Chachá. Blbost. Díky, Joshuo. Nejsi jen hvězda, ty fakt umíš.

Hvězda. Kdo je hvězda? Když člověk dělá něco špičkově, dokáže to plně ocenit jen pár lidí na světě. Aby byl za hvězdu, musí o tom přesvědčit i ty ostatní. Pak občas nezbyde, než mít při hře kolem čela šátek, hrát na modré housle, anebo si nechat housle nosit, prý aby jejich nošením neztratil cit v prstech. Nic takového Joshua nedělá, a přece je hvězda.

Před časem kývl na nabídku a šel ráno hrát na stanici metra. Lidé kolem něj bez povšimnutí spěchali do práce a vůbec nikdo si nezaznamenal, že jim hraje špičkový houslista. Tedy tvrdily to některé úvody k videu. Pravda je, že jedna paní Bella poznala a prohodila s ním i pár slov. Jinak nikdo.

A teď je rodák z Bloomingtonu v Indianě tady, hraje, kouzlí, čaruje. V Bloomingtonu jsem strávil celkem tři roky na tamní universitě, takže jsem dost vstřícný všemu, co pochází odtamtud a snad by mi stačilo, i kdybych teď slyšel jen kočku, jak leze dírou. Laťku však netřeba snižovat. Houslový virtuos se mě zmocní a nepustí.

Napadá mě, jak by si tady vedl Václav Hudeček. Má podobné charisma jako Joshua Bell. V mládí měl dobře našlápnuto, v patnácti zazářil, pak hrál chvíli po celém světě, nahrál pár desek, a pak postupně anebo spíš najednou jaksi ticho po pěšině. Chtěla po něm StB něco, on je odmítl, a tak mu ukázali, kdo má v zemi moc a na kom záleží, aby mohl vyjet ven? Nevím a vědět nebudu. Třeba už měl jen dost toho rajzování a spaní po hotelech a chtěl žít aspoň trochu normální život. Možná… vlastně je to jedno.

Bellův koncert je v půlce. Lidé vycházejí ven, aby se protáhli. Překvapivě hodně lidí má na obličeji roušku. Když někdo žije se starou babičkou, tak se chrání, aby ji nenakazil. Sotva se to týká všech orouškovaných, ale to je jejich věc. Já jsem hlavně rád, že jsem se tentokrát nemusel při vstupu prokazovat potvrzením o další dávce vakcíny. Třebaže ji v sobě mám.

Po přestávce vezme Bell do ruky mikrofon a vysvětlí nám, že poslední skladba na programu je dost krátká, tak zahraje… říkal židovskou ukolébavku? V koncertní síni je jistě skvělá akustika, ale když má člověk v každém uchu čtyřiadvacet drátků, tak nechytí každé slovo. Takže beru skladbu jako židovskou ukolébavku, i když je to možná něco úplně jiného. Ale je to krása. Ta poslední skladba z programu je fakt krátká, skoro se omlouvá Bell, tak přidáme ještě jednu. Říká to normálně, na nic si nehraje. Zpovykané hvězdy se vyskytují ve všech oborech, on k nim však nepatří.

Aplaus, ovace ve stoje, ty jsou dnes snad i na každé besídce v mateřské školce, tak se zvedám jen zdráhavě, pak ještě přídavek a pak ještě jeden. Klobouk dolů, byl to zážitek.

Doma o pár dní později zahlédnu na počítači fotku. Fotku z domácího vánočního muzicírování. Tenhle člověk snad kdysi hrával s Čechomorem, tenhle se zas dřív věnoval politice. A tady je Václav Hudeček. Přišel si zjevně jen tak pro radost zahrát s kamarády. Houslový virtuos, Mistr, pan Někdo. A přesto mu nevadí, že tady sedí jen v ponožkách, protože u návštěv v českých domácnostech je to zvykem.