Na vyšehradském hřbitově, kde se v dávném šerověku měla pohybovat Libuše, Přemysl, Horymír a Bivoj, spí věčným spánkem výkvět českého národa. A pro ty vůbec nejlepší mrtvé nechal spolek Svatobor zbudovat společnou hrobku zvanou Slavín, ozdobenou truchlící Vlastí v podobě okřídlené ženy.

Jan Neruda se o hřbitovy vždycky zajímal - již jeho první básnická sbírka nesla titul Hřbitovní kvítí. Zdraví už mu nesloužilo, ale vznikající hrobku musel mermomocí vidět. Když se tam vydrápal od Vltavy celý schvácený, bušilo mu srdce tak moc, že si musel sednout na Boženu Němcovou. Hrobka se mu vůbec nelíbila. Chvíli poseděl a zpátky domů se dovlekl z posledních sil.

„Představ si, Náno,“ svěřil se své hospodyni, která zrovna jezdila se smetákem po podlaze, „že tam ti nebožtíci budou naskládaní jako v králíkárně, v naprosté tmě. Tam bych si nelehl ani za milion zlatých. Brrr.“

„To je arciť hrozné,“ souhlasila Nána jako vždy a sundala starému básníkovi boty. Ten byl tak unaven, že nešel ani do hospody.

Na Vyšehrad se už potom nikdy nevypravil, už proto, že se jeho zdraví horšilo. Obtěžovaly ho různé nemoci, a které neměl, ty si vymyslel. Aby nenastydl, musela Nána zatápět v kamnech i v létě. Vydával se pak už jen na krátké procházky, podpírán obecním slouhou v červené čepici.

Když zemřel, členy spolku Svatobor hned napadlo, že oblíbeného literáta umístí do Slavína, kam se kupodivu zpočátku nikdo moc nehrnul. Proti tomu se Nána postavila s nečekaným elánem, že takhle si to milostpán nepřál a že by se tam převracel v rakvi. Tehdy se také ukázalo, že do hrobky zatéká. To už byl pro Nánu vrchol.

„Vždyť by se tam chudák milostpán nastudil!“ zděsila se.

Její úsilí podpořila i rodina Fričova, a tak muži ze Svatoboru museli nakonec před odhodlanou hospodyní ustoupit. Do jejich hrobky se až po létech nastěhoval jako první Julius Zeyer, třebaže ani jemu se do toho vznešeného činžáku příliš nechtělo. Teprve pak se zájem o pobyt ve Slavíně zvýšil, vnutila se tam i Marie Pujmanová s manželem.