Soudruh Pláteník jel v šestsettrojce na stranický aktiv a na silnici mezi poli přejeli zajíce.
„Zastav!“ poručil řidiči zkušený komunista.
Vysoukal se z auta a zabalil mrtvého zajíce do Rudého práva. Nechtěně si při tom poskvrnil kravatu.
„Kurva, to jsem ale čuně,“ provedl sebekritiku, hezky po dělnicku.
Na aktivu hodlal vystoupit s kritikou, že Zlobinova metoda je uplatňována nedůsledně, ale předtím se musel ještě stavit v jedné škole, kde měl domluvenu besedu s pionýry. Pozdravil se s ředitelkou, zkontroloval si poklopec a s úsměvem předstoupil před shromážděnou mládež. Celý pookřál, když uviděl tolik zvídavých oček, protože si uvědomil, že tito človíčkové jednou tu pochodeň ponesou dál. Vyprávěl jim o tom, jak špatně se žilo před válkou za buržoázní republiky:
„Když jsem byl starý jako vy, dostal jsem své první boty. Byly to dřeváky... Bydleli jsme v jeskyni a někdy nebylo ani na chleba, protože kapitalisti nás bezohledně vykořisťovali. A když jsme proti nim stávkovali, poslali na nás četníky, aby do nás stříleli. Neštítili se prolít dělnickou krev!“
A aby děcka pochopila, jak prolitá krev vypadá, ukázal jim tu kravatu.