Koncem léta roku 1964 se předseda rady ministrů SSSR Nikita Chruščov vypravil na státní návštěvu do Československa. To ovšem netušil, že za jeho zády v Moskvě zrovna začal Brežněv kout pikle k jeho svržení. Ale zatím se měl holohlavý bolševik v Praze výborně. Na letišti políbil vřele na obě líce pionýrku i Novotného, vyslechl si jeho teplá slova a pozdravil se s Pražany. Za všeobecného usmívání proběhlo i setkání s dělnickou třídou. Mezi frézami a soustruhy pak vzácný host projevil přání podívat se do kolchozu. A tak, zatímco jeho Ninu vláčeli po nějaké té kultuře, Nikita Sergejevič navštívil JZD „Svoboda“ v Bečvárech na Kolínsku.

Nejdříve ho zavedli do kravína. Tam se jeho bleděmodrá očka rozzářila, protože když byl ještě za cara malý hoch, pásl na Ukrajině krávy. Poté mu družstevníci ukázali prasečinec poblíž zámku generála Laudona. I tam se soudruh Chruščov cítil dobře a také s vepříky se polaskal. Jézéďáci si při tom všimli podivuhodného jevu: Mezi vzezřením čuníků a státníka nebylo velkého rozdílu!

Z jejich úvah je vyrušila odborná otázka:

„A kolik jim dáváte do krmení kukuřice?“

Družstevníci odpověděli rozpačitě, že nic, protože kukuřici nepěstují.

„Bolšaja ošíbka!“ pokáral je sovětský vůdce. „Když bude dost kukuřice, bude dost jídla pro všechny - pro pracující, krávy i vepře.“

Dobrá rada je nad zlato, a proto kukuřičných lánů v republice přibylo. Česká půda si však s kukuřicí příliš nerozuměla. Tvořil se na ní zatvrdlý škraloup, voda se do ní špatně vsakovala a za prudkých dešťů dělala neplechu.

Přesto se tu na vykutáleného Chruščova nevzpomínalo ve zlém, zejména proto, že jeho nástupcem byl Brežněv. Jako kdyby prase domácí bylo nahrazeno divokou, štětinatou sviní...