Velký český vlastenec, architekt a mecenáš Josef Hlávka všemožně podporoval umělce a studenty a nezapomínal ani na žebráky. Aby jim nemusel pořád otvírat, zhotovil na svém zámku v Lužanech penězovod - potrubí, které vedlo z prvního patra do misky u zámeckých vrat. Toto důmyslné zařízení mu šetřilo čas. Když jednou v létě zacinkal zvonek, Hlávka vykoukl z okna a spatřil zvlášť zpustlého žebráka s umolousanými vousy. Poslal mu tedy hrst mincí, dohromady to dělalo více než korunu. Žebrák však zazvonil znovu. Mecenáš se tomu podivil, když vtom vběhla do pokoje jeho choť a oznamovala:

„Ach, muži, máme vzácnou návštěvu. U vrat čeká Vrchlický!“

Manželé seběhli po schodech dolů a velmi se básníkovi za omyl omlouvali. A protože bylo hezké počasí, zavedli ho rovnou na zahradu, poskytli mu v altánku pohoštění a zapředli konverzaci. Unavený Vrchlický brzy pookřál. Zavzpomínal si především na svůj pobyt v Opatiji, na věčný šum moře a na omamné vůně jižních květin. Žena se po chvíli musela vzdálit a oba vousáči osaměli. Tehdy se Hlávka nachýlil k hostu a pravil:

„Mistře, přečetl jsem se zalíbením všechny vaše básnické sbírky, ale vaši ́Baladu o hovně ́ jsem v nich nenašel.“

Vrchlický si bohužel z této básně pamatoval jen malé kousky, při obdivuhodném množství jeho lyriky a epiky, která z něj tryskala, nebylo divu. Kromě toho už mu to tolik nemyslelo jako dřív. Třebaže byl o třicet let mladší, vypadal zchátraleji než Hlávka, asi ho zdrbla manželčina nevěra s hercem Národního divadla. Zarecitoval však jinou svou báseň: Za trochu lásky šel bych světa kraj ... Slova básníkova se mísila s ptačím zpěvem vůkol.

Tu přilétla vosa a zapletla se Hlávkovi do vousů. Mecenáš ji šetrně vyhnal ubrouskem a nepřestával poslouchat. Vosa však nedala pokoj a zachumlala se vzápětí do vousů Vrchlického. I nyní Hlávka zakročil. Zmatená vosa pak nemotorně lezla po stolku a kníže českých básníků ji pohotově rozmačkal sklenicí, jen to zakřupalo! V očích se mu při tom divoce zalesklo, bylo zřejmé, že jeho láska nebyla všeobjímající.