Správce Hříběcí boudy v Krkonoších vyhledal svého pomocníka a svěřil se mu:

„Jsem hrozný blbec. Úplně jsem zapomněl, že nám došlo máslo a marmeláda. Tihle rekreanti jsou nějak moc žraví.“

„Ale to já tam sjedu a zpátky jsem natotata,“ pravil oslovený hubený muž.

Vzal si papírek se seznamem, nasedl na sáňky a už svištěl. Do konzumu ve Strážném jezdil rád, věděl, že tam na něho čeká štamprle žitné s malinovou šťávou. Krkonoše měl vždycky rád, zvláště když sníh jiskřil a šustil a na modré obloze se nad hřebeny posouvaly krásné mraky. A ke sportu měl vždycky blízko, i v něm se rád předváděl. Teď tu sice žádné diváky neměl, ale i tak byl šťasten. Oproti nedávnému období, kdy byl pomlouván, vláčen po soudech, vězněn a musel pracovat v dolech, si připadal nyní skoro jako v ráji.

V konzumu se zdržel téměř hodinu, protože kromě štamprle byly přítomny i tři nakupující babky. Vyprávěl jim jak osvědčené vtipy, tak i jiné povídačky, které ho právě napadly. Babky se mohly potrhat smíchy, každá trochu jinak, jedna se smála, jako když se sype koks. I prodavač se pochechtával, bylo zřejmé, že v jeho krámu se tohle odehrává často. Ale nakonec se přece jenom všichni rozešli.

Babky se vzdalovaly a muž připevňoval batoh s nákupem na sáňky. Tu zastavil před konzumem tatraplán, ze kterého vylezl zamračený chlap v koženém kabátě, silně nacucaný nikotinem. Za chvíli se vrátil s cigaretami a řekl těm uvnitř:

„A teď si dojedeme pro toho kulaka. Doufám, že nás pohostí buchtami nebo koláči, když jedeme kvůli němu takovou dálku.“

Estébáci se zasmáli a jeden z nich vtipálka pochválil:

„Teda - ty bys moh ́ z fleku vystupovat jako komik.“

Nastartovali a zmizeli v zatáčce směrem k Vrchlabí, zbyl po nich jenom smrad.

Vlastovi Burianovi se rozbušilo srdce, výborná nálada byla rázem pryč. Váhavě se vydal na zpáteční cestu, ale pak se zastavil a vrátil se. Vstoupil do konzumu, usedl na své místo u pultu a řekl:

„Jaroušku, prosím tebe, nalej mi ještě jednu.“