MINIPOVÍDKA: Jak jste mohli…
Jörg přišel domů, zul si boty, mrsknul taškou do kouta a praštil sebou na kanape. Jeho otec seděl u počítače a položil obvyklou otázku:
„Co bylo ve škole?“
„Dostal jsem z koránu další kouli,“ oznámil Jörg zasmušile.
Otec přestal koukat do obrazovky a začal syna plísnit:
„Sakra, chlape, to se nedokážeš přinutit? Chceš přece dál studovat, nebo né?“
„Kdo si má ty voloviny pamatovat?“ vysvětloval hoch. „Taková nuda!“
Nastalo kázání. Jörg ležel znaveně na kanapi a trpělivě vyčkával, až se fotr nabaží. Ten po deseti minutách přestal. Rozhostilo se ticho, jen hodiny tikaly. Po náročném dopoledni školák odpočíval.
Po chvíli proběhl v pokoji tento rozhovor:
„Ty, tati,“
„Co je?“
„Hans povídal, že v České republice chodí ženy venku bez šátku na hlavě a v krátkých sukních. A že u nás to prý bylo taky takové. Je to pravda?“
„Je. Každá chodila oblečená, jak chtěla, a každý si mohl dělat skoro všechno, co ho zrovna napadlo. Tenkrát bylo v Německu muslimů málo.“
„A proč je jich tady tak moc? My jsme s nimi prohráli válku?“
„Žádná válka nebyla. Opustili své domovy, a tak jsme se o ně museli postarat.“
„Aha,“ řekl Jörg. „A teď se tady roztahujou. Jak jste tohle mohli dopustit?“
Otec neřekl nic, protože na synovu otázku ho nenapadla kloudná odpověď.
