Dopoledne ještě posilovna není plná pachu potu, kromě mne jsou tu jen dva mladíci, kteří se vzájemně hecují pod příliš naloženou činkou. Stěny zdobí plakáty kulturistů v různých pózách. Pod nimi jsou krátké texty, které se skládají z obměn několika superlativů, takže se liší jen nepodstatně, stejně jako zubící se korby. Skoro u stropu je reproduktor, z něhož zní hlas moderátorky rádia, která se pokouší dát dohromady manželský pár na pokraji rozvodu. Mezi posilovací stroje a činky se tak vtěsnalo neviditelné pódium pro drama a zrcadla kolem stěn znásobila naše tři postavy na komorní publikum. Slovo má manžel Jindřich. Smutným hlasem říká, že ho manželka přistihla in flagranti s jinou ženou, odešla od něho i se třemi dětmi a on by chtěl všechno vrátit zpět a přísahá, že ji miluje a bude jí už věrný až do smrti. Jindřich se svěřuje, že je v podstatě uzavřený a plachý člověk a jen bezradnost a zoufalství ho přiměly, aby zavolal do rádia na relaci „Láska v éteru“. Moderátorka říká, že se rozhodl super, že je rošťák, ale sympaťák, a že se pokusí jeho manželku obměkčit, ať si však nedělá přehnané naděje. Následuje písnička Sex je náš. Po písničce moderátorka vytočí číslo Jindřichovy paní, které jí Jindřich dal. Po chvíli se v telefonu-rádiu ozve konfekční hlas ženy přes třicet. Moderátorka představí sebe, rádio i relaci a ženě u telefonu je samozřejmě hned jasné, o co jde. Odpovídá hlasem bez energie, maximálně dvěma slovy a nejspíš při tom zatíná prsty do vložek bot. Moderátorka opakuje slova o rošťákovi a sympaťákovi, mluví o krásných třech capartech, o odpouštění. V její vemlouvavosti je ale nejistota a stín studu. Konečně se vysvobozuje otázkou: „Dáte tedy Jindrovi ještě šanci?“ Chvíli je ticho. Pak přijde od ženy nejdelší odpověď: „Asi ne. Víte, ono už to trvá dýl. Tak asi... na shledanou.“ Moderátorka vykoktá, že tahle láska v éteru tedy asi končí smutně, ale že naděje přece umírá poslední a jedeme dál. A pouští One Way Ticket.