Kulturně historická revue Dějiny a současnost si k nejžhavějším mediálním debatám uchovává noblesní odstup. Pokud tam pronikne téma euthanasie, pak nejdřív v příštím roce. V posledním letošním čísle jsem zato našel malou zprávu o anketě, jež nedávno proběhla v anglickém listu Current Archeology. Na otázku, co by se mělo stát s vaší kostrou, kdyby ji archeologové vykopali za 5000 let, odpovědělo nejvíc respondentů, že by byli šťastni, kdyby byla vystavena v muzeu.

Lidské kostry vskutku obvykle vypadají, jakoby se šťastně usmívaly. Jejich výraz pochopitelně neodráží, co se jim honí hlavou. To jen my, prozatím živí a ostražití, zkoušíme uhádnout, jak se co tváří. Čumáky některých aut působí jako žraločí tlamy, jiné se zas laškovně uculují, zamračené nebe k nám zjevně valné sympatie nechová, ale potůčky zurčí docela vesele, drahý časopis o ničem se nejlépe prodá, má-li na obálce vyzývavou tvář. U lebek jde jen o vnější efekt odhalených dásní, básník by z něj nicméně mohl vytěžit povznášející verše o tom, že člověk je už architekturou skeletu uzpůsoben spíš k úsměvům než k nářku. Místo toho patří zubící se kostlivci k nejpříšernějším přízrakům kulturních dějin. V éře morových ran se účastnili ponuře bujarých tanců smrti, později se ironicky cenili z barokních zátiší, do moderního umění vstoupili jako rekvizity expresionistické úzkosti a v současnosti se často píše o všelijakých kostlivcích ve skříních.

Lidé si odedávna přejí, aby po nich něco zůstalo. Lebka je materiální věc, ale také symbol: jejími čelistmi se smrtelníkům směje sama věčnost. Představa, že bych je takto strašil ještě za pět tisíc let, je škodolibě zábavná, jenže ti chudáci, kteří se tu budou pachtit jako my, si to nejspíš ani nezaslouží. To euthanasie, v překladu dobrá smrt, má tradičně podobu anděla.

(psáno pro Respekt)