Je-li Praha matkou měst, jak se říká, pak můžeme strašnickou Solidaritu označit za matku sídlišť. Ač leží kousek za krematoriem, rodila se tu kdysi za Stalina urbanistická budoucnost v podobě prvních paneláků. K sociálnímu vybavení patřilo také divadlo, jež mělo zároveň sloužit slavnostnímu schůzování pracujícího lidu. Loni tu pár nadšenců obnovilo divadelní provoz, jenže omšelý sál s řečnickým pultíkem nadále evokoval spíš brigády socialistické práce. Ojedinělí diváci se v nepřiměřeně velkém hledišti cítili ztracení. Když mě zval principál na nejnovější představení, zdálo se mi, že inscenovat právě tady Meyrinkova Golema je dost zvrácený nápad.

Z tramvaje jsem vystoupil do liduprázdné tmy, v níž zestárlé prasídliště působilo nanejvýš přízračně. Ozářené divadelní průčelí mezi ulicemi Dvouletky a Brigádníků sice slibovalo premiéru, ale čas kolem jako by dávno zamrzl. Bylo vyprodáno, po davech však ani potuchy. Teprve v sále se ukázalo, jak důvtipně divadelníci přelstili nepoměr mezi nabídkou a poptávkou. Nepočetné publikum směstnali na jeviště a zbytek sálu přetvořili v obří scénu pro tři herce v mnoha rolích, kteří ji dokázali podivuhodně zalidnit. Divák se na židličce cítil jako v ghettu: tělesně tísněn, zato však s vyhlídkou do mystických hlubin nekonečných tajemství.

Před divadlem jsem se pak maně rozhlédl po tajuplné bytosti, jíž proslavily židovské legendy. Vida, kam se přesunulo kouzlo zmaru a přeludných snů! V Golemově někdejším působišti se dnes čile hemží turisté i kramáři, ale tady, kousek za krematoriem, by se určitě cítil jako doma. Stará Praha - zchátralá, podezřelá, plná ozvěn a zrcadlení nejvyššího v nejnižším - je nezničitelná. Předěláte ji na disneyland, ale ona se vám vzápětí vynoří mezi paneláky z éry stalinismu.

(psáno pro Respekt)