Léto letos doznívalo dlouze a přenádherně, až se zdálo, že nikdy neskončí. Člověk se málem těšil na podzimní sychravo a plískanice. Existují prý ostrovy, kde je pořád pětadvacet stupňů, sluníčko a voda ke koupání. Řekl bych, že pro místní to musí být trochu otrava. Krásno bez konce je ošizené. Nedá se na ně tklivě vzpomínat, nelze se utěšovat nadějí, že se zase vrátí, chybí mu rozměr zázraku.

Také každý pořádný příběh by měl mít svůj konec. Dokud probíhá, sklouzává každou chvíli od frašky někam k hororu a zase zpátky, úroveň kolísá, žánry se střídají a neustále hrozí nebezpečí, že se z toho nakonec vyklube pěkná pitomost. Teprve uzavřené příběhy odhalují svůj smysl. Některé přerostou v legendy, jiné po sobě zanechají pár anekdot nebo jen trochu rozpačitý pocit, naprostá většina zmizí z paměti. Jenže i po takových zůstanou stopy. Často jim nerozumíme, ale pokud si jich vůbec všimneme, mohou nás právě tím upoutat: k tomu, co nedává jasný smysl, si lze přisnít cokoli.

Na slavné nahrávce Mahlerovy IV. symfonie, kterou v Amsterodamu dirigoval roku 1939 Willem Mengelberg, se ve třetí větě ozve z publika něčí kašel. Dnes je tato skladba odborně rozebrána do posledního taktu, ale kdo se to tam tenkrát tolik rozchrchlal? Byl jenom nastydlý, nebo vážně nemocný? Přežil válku, k níž se schylovalo? Přiznávám, že mi ten kašel na pozdějších, dokonalejších nahrávkách stejného díla chybí. Neznámé příběhy zůstávají věčně pootevřené.

Narodil jsem se sedm let po válce. Pro mou generaci to byla mýtická doba, kdy se odehrála valná většina velkých příběhů, které jsme v dětství slýchali a později i četli či sledovali ve zfilmované podobě. Skutečnost, do níž jsme vrůstali, byla na příběhy chudá. Teprve když v sobotu po poledni padla, vyráželi se mnou rodiče lokálkou na chatu do jedné ze starých trempských osad, kde se pietně uchovávaly ozvěny romantičtějších časů. Snovým podložím tu byl americký Divoký západ v malebném pojetí Zdeňka Buriana, evropské dějiny sem však přinesly další nánosy. Z maličkého nádraží nad Berounkou se do někdejších fürstenberských lesů hrnuli dobrodruzi ozvláštnění fragmenty nejrůznější vojenské výstroje. Běžně se nosily usárny, telata či batldresy, vzácněji bundy britského letectva či Rommelova afrikakorpsu. Skutečnou raritu míval na hlavě jeden starší pán, jenž si z války ve Španělsku přivezl bizarní čapku s třapcem, jaký by se hodil spíš k čalounění.

Od konce války tehdy uplynulo víc než deset let, bojiště vychladla, u táboráků se však dál blaženě vyhřívaly bajonety, patrontašky bez patron, americké čutory naplněné tuzemským rumem. Co na tom, že všechny ty věci většinou pocházely z poválečného výprodeje armádních přebytků? Kdo je šikovně vyšmelil, vyhlížel jako ostřílený veterán, čímž okouzloval slečny a sklízel obdiv dětí. Velká válka se tu tak každý víkend od jara do podzimu slastně protahovala - na rozdíl od svého skutečného konce - v nekonečném happy endu.

(psáno pro Respekt)