Herecké nebe se před rokem rozrostlo o jednu velmi významnou postavu – odešel komik, režisér a divadelní principál Milan Lasica, který byl pro mě osobně zárukou inteligentního a kultivovaného humoru. Připomeňme si jeho myšlenky v posledním rozhovoru, který jsme spolu stvořili loni v létě měsíc před jeho smrtí.

Pane Lasico, ve společnosti zaznívají hlasy, které poněkud dehonestují památku prvního polistopadového prezidenta Václava Havla, což osobně nepovažuji za právě šťastné a už vůbec ne opodstatněné. Vy jste se, pokud se nemýlím, seznámil s Václavem Havlem, když jste překládal jeho hru Zahradní slavnost.
Ano, přesně tak, bylo to zhruba v polovině 60.let a překládal jsem tehdy dvě jeho hry - Zahradní slavnost a Vyrozumění.

Jak na něj vzpomínáte?
Já si na něj vzpomínám jako na člověka velmi vtipného, ale také velmi skromného, který vlastně nikdy neměl nějaké osobní ambice, aby se sám prosazoval. Měl velmi vyhraněné názory, za kterými si stál a uměl je náležitě podat, náležitě formulovat. To jsem na něm obdivoval.

A vůbec jsem se nedivil, naopak mi to přišlo přirozené, že právě on se stal vedoucí postavou Sametové revoluce. Myslím si, že on uměl být – při veškeré své nenápadnosti a skromném vystupování– i velmi zásadový, nekompromisní a neústupný.

Jistě si vzpomínáte, že tehdy nastal určitý rozpor mezi Čechy a Slováky (některými), kteří by raději viděli jako prezidenta hrdinu srpnových událostí z roku 1968 Alexandra Dubčeka…
Ano, to si vzpomínám, především byl tehdy dá se říci uražený sám Alexandr Dubček. Nicméně to, že si nárokoval tu funkci prezidenta bylo vcelku logické, protože Slováci si ho skutečně dobře pamatovali, jako hlavní postavu srpna 1968 a obrodného procesu Pražského jara. Zatímco Václava Havla tady na Slovensku – když to řeknu s nadsázkou – tehdy kromě mě neznal téměř nikdo…

Pane Lasico, pokud byste mohl vrátit některé kroky, jež byly či naopak nebyly učiněny po roce 1989, co by to bylo? Mám na mysli například oficiální zákaz dalšího fungování KSČ…
Já jsem si vždy myslel, že tento krok se měl učinit. Ale bohužel to tak nedopadlo, protože ta něha té revoluce byla zřejmě až příliš měkká, i když to nebylo právě dobře. Netvrdím, že se měl někdo věšet, jako se to stalo třeba v Rumunsku, ale myslím si, že exemplární tresty pro špičky komunistické moci byly tehdy skutečně na místě. Bylo to logické, ale jak jsme viděli, kromě toho Rumunska k ničemu takovému nakonec nedošlo v žádné z těch zemí bývalého Východního bloku. Ale nakonec vidíme, že komunisté i u vás už odchází ze scény, na Slovensku odešli už dávno, tak se to nakonec samo po té revoluci vyvrbilo a na druhé straně si říkám, že to je rozhodně lepší, než kdyby bývalo zvítězilo násilí.

Pane Lasico, svět se stále zrychluje, nemáte obavy z dosti turbulentního vývoje zejména v oblasti geopolitické?
Podívejte se, já si myslím, že v současnosti je třeba mít obavy z celého toho vývoje nejenom evropské, ale také americké společnosti. Všichni cítíme, že nastává určitá změna. Zatím nevíme, kam přesně ta změna směřuje a kam vyústí, ale každá změna znamená historicky jisté riziko – nebo jak napsal jeden americký autor: každá změna je k horšímu… Tak s tím tak úplně souhlasit nemůžu, ale to riziko tu je. Každá změna je vlastně smrtí něčeho, co přestává existovat, ale zároveň i zárodkem čehosi nového.
Pojďme k tématu, které nyní řešíte. Jaká je situace vašeho divadla, které se muselo obejít bez státních grantů a pomoci eráru, pane Lasico? Jste optimista z pozice divadelního principála?

Já bych neřekl, že jsem optimista. (Poznámka komentátora : Milan Lasica zemřel na jevišti, když zkolaboval při písni „Jsem optimista…). Čím dál tím více si uvědomuji, kterak je existence divadla úzce spjata s mojí osobou. Jinými slovy – dokud já budu hrát, dokud budu fungovat, pak se snad to divadlo podaří zachovat, ale tu další budoucnost vidím spíše v mlze.

Snad se toho ujmou lidé, kteří budou schopni jít dál i bez mého přičinění.

Pane Lasico, kultura patří mezi věci zištné. To jsou tedy ty věci, které letí přes palubu jako první, protože bez kultury se můžeme obejít, pokud nám už hodně teče do bot…
Ano, to máte pravdu, navíc víme, že i bez pandemie je kultura často to poslední, o co se stát zajímá. Zajímavé na tom je to, že jakoby až jakýmsi zázrakem ta kultura vždy nějak přežije. Což je neklamnou známkou toho, že lidé bez ní ve skutečnosti existovat neumí a nikdy nemůžou.

Na co si myslíte, pane Lasico, že lidé potřebují umění?
Tak to by byla odpověď na rozsáhlý referát a já tady nechci nějak dlouze teoretizovat. Z pohledu divadla a herce to vidím tak, že důležitý a nejdůležitější je právě ten kontakt mezi lidmi, který nám byl v posledním roce znemožněn. To je podle mě jeden z hlavních důvodů, proč lidé potřebují umění. Člověk je tvor společenský a je jasné, že ten kontakt mu prostě chybí. To jsou věci, které nelze ničím nahradit.

Myslíte si, že ten více než rok covidové pandemie přispěl i k tomu, že lidé přehodnotili své žebříčky hodnot? Že už pro ně na prvním místě nejsou primárně peníze, ale více třeba zdraví nebo i ta duchovní sféra…?
(smích) To je typicky romantická představa. Možná, že se vyskytnou jedinci či dokonce skupiny, které takhle svůj život osvíceně promění, ale ve chvíli, kdy se ten život vrátí definitivně do normálních kolejí, tak na tyto myšlenky podle mého názoru téměř všichni velmi rychle zapomenou.

Přirovnal byste to současné období k době poválečné?
Ne, to určitě ne. Po válce se lidé museli zdvihat z ruin. A to doslova a do písmene. Teď je ta situace přece jenom odlišná. Teď je to spíše o té potřebě komunikace a třeba jen takové maličkosti jako podat si ruku. Vždyť na to jsme už skoro zapomněli, že cosi takového vůbec existuje!