Na světové premiéře ve Velkém sále karlovarského hotelu Thermal v úterý 8. července 2025 vzbudil španělský/katalánský film Až se z řeky stane moře (Quan un nu endevé el mar) rozdílné reakce. Část diváků při promítání sál postupně opouštěla; většina vytrvala celé tři hodiny, někteří pak dílo odměnili potleskem.

Pokud mě smysly nešálily, z hlediště se záhy vytratil též člen festivalové poroty Jiří Mádl. V řadě 9, zpočátku plně obsazené, jsem zbyl na sedadle 11 jako jeden ze tří na prvních jedenácti místech (pravá strana deváté řady zůstala kompletnější): po mé levici se asi po dvou hodinách zvedla skupina českých žen starších padesáti let (úplně jiné generace než Jiří Mádl). Vydržel jsem do konce, leč k potlesku jsem se nepřipojil. V hlasování (pro diváckou cenu) jsem dal jiné hodnocení než „výborný“.

O čem film pojednává? Studentka archeologie Gaia začne být rozmrzelá. Otec (který ji vychovává a živí sám) si dělá starosti ohledně jejího vztahu s Diegem. Gaiu rozmluví až profesorka-feministka: Gaia vodila Diega na odlehlá archeologická naleziště. Ale ouha: Diego tamtéž překvapivě jevil zájem nikoli o archeologii / pravěk, nýbrž o sex. Tak tomu bylo od začátku vztahu, cca rok a půl …

Tolik k traumatu, jehož vleklé, komplikované zpracovávání tvoří převážnou náplň filmu. (Z rozmrzelosti se vyklube posttraumatický syndrom jako hrom. Neimaginární, reálný.) Jako jediný zástupce „druhé strany“ vystoupí Diegova matka, osoba až odpudivě manipulativní. (Diego se ve filmu neobjeví, Gaia s profesorkou se pouze pozastaví nad tím, že vrstevníci s ním dále udržují normální kontakt.) Divák se nedozví lautr nic o míře či formě Diegova někdejšího nátlaku (údajného vynucování sexu), o terapii, kterou Gaia prodělává, ani o obsahu probíhajícího trestněprávního řízení u soudu. A v tom spatřují kardinální problém. Každý případ je přece jedinečný. Právě na nuancích záleží!

Nešťastným se tak jeví ústřední příměr filmu: řeka Ter (symbolizující příběh jedné zneužité) se promění v moře (hromadné hnutí). Příměr by odpovídal perspektivě hnutí MeToo zhruba tak v roce 2017. Mezitím za sebou ono hnutí vedle nesporných pozitiv zanechalo rovněž zničené kariéry, navzdory očištěním u soudu tu či onde … Srov. provokativní výrok dánského režiséra Larse von Triera: „To my jsme oběti!“ Korunu všemu při karlovarské světové premiéře filmu nasadila plamenná proklamace přečtená představitelkou hlavní role. Přílišná angažovanost nuance potlačuje, pakliže se „nehodí do krámu“, tj. do hlásaných schémat … Umění dává sdělení formu. Nedostala ale v tříhodinovém klavírování forma na frak? (Proč nebyly sestřihány třeba dvě sekvence, kde – až na titulky – na černém plátně nic nevidíme?)

Hlavní hrdinka Gaia žije pouze s tatínkem. Nad dílem se tudíž vznáší téma v poslední době publicisticky ventilované: téma asexuálnosti. Pojmenováno není; že by v určité fázi bylo ze snímku vyřazeno a raději zamlčeno ve jménu „vyšších“ principů? Zde je možná propásnutá tvůrčí šance … Střety asexuálního pojetí vztahu s pojetím sexuálním bude jistě časem mapovat judikatura. Musí to však nutně být judikatura trestněprávní? Nebylo by někdy namístě spíše řízení občanskoprávní (v českém systému řízení na ochranu osobnosti)? Tatínek hlavní hrdinky přece původně po Diegovi telefonicky požadoval pouze omluvu, nic víc! Hojně skloňovaný trestněprávní pojem „znásilnění“ se pro – ve filmu dost matně – vylíčené skutky nejeví jako jednoznačně odpovídající ...