Jak se dalo čekat, ozvali se filmaři proti prezidentově vetu zákona o Státním fondu kinematografie. Nejprve sepsali dopis premiérovi Paroubkovi, v němž Klausovo veto odsuzují (jako již tradičně) např. pánové Smoljak či Kraus, ale také např. Sláma, Jarchovský či Vachler. Většinou lidé nějakým způsobem existenčně závislí na fungování nějakých státních penězovodů, grantů, podpor z veřejných financí atd.

Spolu s nimi dopis Paroubkovi podepsala též dokumentaristka Helena Třeštíková. Ta navíc sepsala do MFD (vyšlo 15.5.) článek "Vítejte v Kameňákově", kde shrnuje své (jejich) výhrady proti Klausovu vetu, tedy důvody, proč by měl být film hrazen z veřejných prostředků, na rozdíl od jiných forem podnikání v kultuře. Třeštíková například srovnává peníze, které měly protéct Státním fondem kinematografie (do tvůrců), s penězi, které ročně projídá Národní galerie, Česká filharmonie či Národní divadlo. To je ale hodně hrubá demagogie. Národní divadlo či galerie jsou institucemi, které mají definovat národní kulturní politiku (ponechme stranou, jak a do jaké míry to činí a zda by to nezasloužilo také jakýsi důkladný audit). Nicméně tyto instituce jsou výsledkem mnoha(set)letého úsilí definovat národní zájem. Není mi známo, že by nějaká podobná shoda panovala též ve filmovém průmyslu.

Český film prosperoval v dobách před rokem 1945 jako výlučně privátní odvětví tak mocně, že byl trnem v oku i německé (nacistickým státem řízené) firmě UFA. Teprve komunisté po roce 1945 – vedeni levicovým intelektuálstvem a stranickou věrchuškou (od Nezvala po Kopeckého) – českou kinematografii tzv. znárodnili, tedy ukradli majetek privátním vlastníkům (např. rodině exprezidenta Václava Havla). Cílem „znárodnění“ nebylo zvýšení prosperity českého filmu, nýbrž jeho ideologické podvázání. Komunisté (stejně jako nacisté) cpali obrovské peníze do filmu, protože (shodně s Leninem) věděli, že film je nejmocnější propagandistickou zbraní. Éra 1945-1989 nemá s filmovým průmyslem nic společného. Byla to uměle pěstovaná květina, jejíž vůně byla omamná – filmaři byli hýčkáni producentským přepychem, lid byl ohlupován nepravdivými příběhy z neexistující reality socialismu.

Po návratu tímto směrem dnes volají filmaři v čele s Třeštíkovou? Věřím, že ne. Jenomže oni by rádi měli dnešní míru tvůrčí svobody i tehdejší socialistické peníze. A to prostě nejde dohromady. Za materiální luxus se platí ztrátou autorské tváře. Svoboda bývá vykupována exkluzivitou, a občas také chudobou.

Třeštíková korunuje svou úvahu poučením, že by se stát měl spíše zamýšlet, jak nalít peníze i do jiných oborů kulturního podnikání. To je v řádu věci: Třeštíková se nenamáhá zdůvodnit, proč by stát měl toto podnikání speciálně podporovat (a jiné nikoli), podle jakého klíče bude vybírat, co si jeho podporu zasluhuje a co už ne. Pro Třeštíkovou jsou důležité jen ty „hodnoty, které díky vetu nevzniknou“. Zapomíná na jednu důležitou skutečnost. Ještě nikdy žádná umělecká hodnota nevznikla sama od sebe jen proto, že na ni byly peníze. Hodnoty vznikají z velikosti tvůrce. A české – z veřejných prostředků hrazené - filmy posledních 15 let o výlučnosti českých filmařů (až na výjimky) příliš nevypovídají.

16.5.2006

(Psáno pro server Česká média)