Udělování hudebních cen Anděl poskytlo příležitost Petru Vizinovi v krystalicky čisté podobě předvést nejodpudivější vlastnost české kulturní žurnalistiky, a to je její povýšenost a sklon ke kádrování. V článku Špatná práce (LN, 11.3.) pan redaktor píše, že je chybou, že vítězi Andělů se stávají titíž hudebníci, kteří se zároveň dobře prodávají, tedy se líbí velké části hudbymilovné veřejnosti. V tom spatřuje Petr Vizina analogii, jako kdyby si obdobné ceny za český film místo filmu Štěstí odnesl film Kameňák.

To je tvrzení snadno napadnutelné hned ze dvou ohledů. Jednak není zřejmé, co je špatného na tom, že se některý umělecký čin (třeba hudební) zároveň líbí publiku, a zároveň členům Akademie populární hudby, kteří udílejí ceny Anděl. Neznamená to spíše, že se obecně zvyšuje kvalita toho hudebního mainstreamu, který se jednak dobře prodává, jednak zaujme i náročnějšího posluchače? Ostatně trend přibližování komerční (rozuměj: dobře prodejné) a odborníky ceněné hudby je ve světě dávno samozřejmý. Bez něj by těžko mohli být stadiónovými superhvězdami U2, ale i Sting či dokonce následnice Tiny Turner – Anastacia. Chce snad pan Vizina říci, že U2 nejsou dobří jen proto, že se jejich nové CD skvěle prodává?
Bigotní rozdělování hudbymilovné obce na tu odbornickou (lepší) a tu obyčejnou (horší) pochází ze 70.let, kdy se skutečně vkus kritiků od vkusu masového konzumenta popu značně lišil, ale tehdy to bylo dáno i tím, že mnoho kvalitní muziky k širšímu publiku prostě z politických důvodů nedoputovalo přes bariéru státních masmédií a cenzurovaných vydavatelských firem. Dnes se věci mají jinak, a pokud to pan Vizina neví, zaspal dobu.

Zejména podpásové je však jeho tvrzení, že fakt, že cenami ověnčení bývají takoví Chinaski či Petr Kolář, tedy představitelé standardního středoproudového popu, je stejný, jako kdyby Českého lva dostal Kameňák. Toto srovnání ubližuje především Chinaski a Kolářovi (a podobným). Jejich tvorba, chceme-li už nezbytně srovnávat, je spíš obdobou filmových bestsellerů typu Román pro ženy, zatímco ke Kameňáku bychom obdobu hledali spíše u teleshoppingového dua Eva a Vašek. Tímto zcela ze smyslu vykloubeným srovnáním Petr Vizina oznámil světu jen svoji blahosklonnou nevědomost a ignoranci. Čímž názorně ukázal to, co je naší kulturní žurnalistice tak vlastní: většina podobných novinářů totiž píše o sobě, pro sebe a kvůli sobě. Hudba, film a posluchač s divákem jsou jim ukradení.

12.3.2006