Zlomí mu tentokrát vaz?

Film jako film, pro televizi nebo pro kino, všechno je to jeden byznys? Nikoliv, pravda je opačná. Obě média jsou soupeři na život a na smrt už od padesátých let. V posledních letech se zdá, že televize získává rychle navrch.

Filmaři vždycky tahali za kratší konec provazu: kdo se dívá na televizi, šetří za vstupenky, a především – šetří sám sebe a svoje nohy. Televize tedy od svého vzniku kontinuálně vegetí a posunuje se jen spolu s přirozeným vývojem technologií, protože víc nemá zapotřebí, zato kinaři musejí neustále podnikat „výboje“ a rvát se o každého jednoho člověka.

Byl tu první krátkodobý boom 3D, nastoupil širokoúhlý formát, zapojila se velkolepější výprava a máme tu druhý pokus o nastolení 3D, ten aktuální, už úspěšnější. Filmy se navíc často točí záměrně tak, aby v televizi nevypadaly stejně dobře, aby lidé měli pocit, že jen v multiplexu to stojí za to. Producenti se zkrátka už víc než půl století můžou přetrhnout, aby dali najevo, že dokážou nabídnout víc než nějaká krabice v rohu obýváku.

A vlastně celou tu dobu se říká, že kinematografie umírá, že existuje už jen ze setrvačnosti a nostalgie po zašlých dobách zlatého Hollywoodu. Něco na tom je. Tržby z kin jsou dnes většinou nedostačující, kromě pár tahounů sezóny se u většiny filmů studia spoléhají na prodeje domácích nosičů, televizních práv a merchandising. Samotní kinaři jsou na tom ještě hůř – ceny vstupenek se možná zdají vysoké, nicméně není tajemství, že když si v kině nekoupíte předražený popcorn s kolou, prakticky na vás vzhledem k nízké návštěvnosti nevydělají ani korunu.

Přežije silnější

Přesto filmy pro biograf přežívají. Částečně proto, že se americkým tvůrcům podařilo udržet dojem nižší prestiže televizní produkce. Ještě donedávna platilo, že když se filmový herec objeví v televizním seriálu, značí to konec jeho kariéry, zatímco naopak seriálový herec má být na co pyšný, když konečně dostane šanci ve filmu. Výjimkou byli vždycky snad jen komici, kteří mezi oběma médii přeskakují zcela plynule.

Poslední dekádu ale můžeme pozorovat změny, které otřásají tradičním rozvržením sil. Začalo to seriály typu Ztraceni, Hrdinové, ale i Zoufalé manželky. Po nich se ukázalo, že seriály můžou operovat s většími rozpočty, než se doposud věřilo, a nabízet podívanou produkčně se téměř rovnající filmům. Ještě větší poprask způsobily kabelovky jako Showtime a HBO, jejichž seriály jako Dexter nebo Řím udělaly razantní tečku za televizní umírněností a korektností.

Poslední fázi můžeme pozorovat s příchodem seriálu True Detective, který naplno využil charisma Matthewa McConaugheyho, v té samé sezóně proměňujícího nominaci na Oscara. Jde tedy o áčkového hollywoodského herce na vrcholu kariéry, který „si udělal čas“ na deset epizod televizního seriálu a dokázal, že tím herecká prestiž netrpí, ale naopak.

Útěk uznávaného režiséra Stevena Soderbergha na obrazovky, kde pod záštitou t HBO natočil skvělý film Liberace s Michaelem Douglasem a Mattem Damonem, je už jen špička ledovce. Padla další hranice mezi televizní a filmovou tvorbou.

Stojí za záchranu

Když to vezmeme kolem a kolem, televize zažívají v Americe zlatý věk, přestože i ony už mají soupeře ve výhodě, a sice internet. Na druhou stranu i díky němu se seriály mění v popkulturní fenomény pár hodin po odvysílání, komunity fanoušků se v pravidelných intervalech vracejí a už i úspěšní lidé od filmu poznávají, že ustrašená hollywoodská produkce není zárukou svého druhu kvality a umělecké úrovně, jak tomu bylo dřív.

Může teď kinematografie ve svém tradičním pojetí zaniknout? Komu se po ní bude stýskat?

Když pomineme samotný fakt, že vidět film na plátně stále značí jedinečný zážitek, jemuž se monitory ani obrazovky nemohou vyrovnat (Cuarónova Gravitace, o které se vloni tolik mluvilo, poslouží jako krásný příklad snímku, na který prostě nemá smysl se dívat doma; a byl tak zcela záměrně koncipován), přece jenom najdeme i další důvody, kvůli kterým se vyplatí brojit ve prospěch filmů, třeba spíš z principu, než kvůli tomu, jaké právě teď jsou.

Filmy totiž do značné míry zapomněly na svou největší výhodu: jednorázovost. Hollywood (protože když mluvíme o kinematografii jako byznysu, musíme mluvit primárně o té americké, která celosvětový systém pohání jako motor) se při rostoucích rozpočtech natolik bojí chyby, že jen málo experimentuje a blockbustery a obecně projekty s vyšším rozpočtem se pak podobají jako vejce vejci. Přitom právě možnost nalákat diváka a odvyprávět silný příběh prakticky podle uvážení, beze strachu, že si za týden nezapne pokračování, je jedinečná umělecká svoboda, jakou televizní tvůrci nemají, nikdy mít nebudou a vždy budou v tomto ohledu limitováni.

Hollywood se topí ve svém strachu

I nejodvážnější seriály budou vždycky muset v první řadě myslet na to, aby nalákaly diváka na příští epizodu, jde o jedinou starost štábu a záleží jen na tom, jak dobře se z ní dokáže vylhat. Seriály zkrátka musí být vždycky plné malých atrakcí, ale coby celek spíš monotónní a stereotypní, protože ač si to fanoušci nepřipouští, takové je chtějí a potřebují.

Filmy by takové být nemusely, ale v současném Hollywoodu často jsou, což je velká chyba. A tak se vracíme na začátek. Kinematografie existuje už půlstoletí na principu vymezování se vůči televizi. Jenže chybou producentů jde o vymezování se technické – nakonec to dopadlo tak, že blockbustery jsou tak drahé, že se studia bojí dělat je zajímavé, a jsou vybavené vlastně docela nepopulárními technologiemi, protože 3D podle různých průzkumů většina diváků nemá příliš v lásce.

Nastala doba, kdy další technologické posuny kinematografie nebudou možné, protože víc peněz už do filmů zkrátka nacpat nejde, a nebudou ani praktické, protože posouvají zážitek někam, kde ho publikum nechce. A přitom všem se zapomíná, že filmy by se mohly vymezit vůči televizním seriálům právě tím, že jde o filmy, tedy ucelené svébytné příběhy, které můžou myslet jen na sebe, být odvážné, zneklidňující a možná i znechucující a urážející, ale nevtíravé. Až to Hollywood pochopí, třeba se po všech těch letech přestane říkat, že tradiční kinematografie jakžtakž přežívá, ale začne se věřit tomu, že žije.