29.3.2024 | Svátek má Taťána


MÉDIA: Soumrak nejen nad jedním dvouměsíčníkem

18.12.2010

Rok co rok od listopadu 1989 bývá vždy na konci tohoto období situace všude stejná nebo podobná. Přežije náš časopis? Získáme na další jeho vycházení potřebné finanční prostředky? Kolik udržíme předplatitelů?

Nebylo tomu ovšem jinak ani před listopadem 1989, jak o tom vypovídají zkušenosti Listů, dvouměsíčníku pro kulturu a dialog, založeného v exilu v lednu 1971 – právě před 40 lety Jiřím Pelikánem (1923-1999). Kompletní reprint prvního čísla s podtitulem „časopis československé socialistické opozice“ a s hlavním článkem „Proč nesmíme mlčet“ obdrží všichni současní i noví předplatitelé zdarma po těch čtyřiceti letech, kdy se list tiskl v Římě a kde bývalý ústřední ředitel Československé televize, zbavený čs. státního občanství, požádal o politický azyl.

Každý rok si kladl v tom exilu podobnou otázku, ale vědomí, že Listy se dostávají nejrůznějšími cestami do totalitní země s komunistickou nadvládou a pod diktátem Moskvy, ho nesmírně posilovalo, neméně tolik jako jejich čtenáře doma ve vlasti. V roce 1975 dokonce přežil atentát, který na něj zorganizovala StB. Italské občanství získal v roce 1977 a za dva roky poté byl zvolen europoslancem za Italskou socialistickou stranu, která vydávání Listů také podporovala.

Je tedy zřejmé, že to nebyla jen redakce Listů, která Jiřího Pelikána zaměstnávala, ale je také známo, jak se mj. zapojil do vyjednávání s povstaleckou organizací UNITA (Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly), která držela v letech 1983-84 v zajetí 66 našich občanů. V samotném řízení Listů se vystřídalo hned několik šéfredaktorů (Vladimír Tosek, Dušan Havlíček – ještě v exilu), po listopadu 1989 Jiří Vančura a nyní je už několik let řídí Václav Žák.

Listy změnily také svého vydavatele, po akciové společnosti .Economia, pro niž byly „ztrátovým titulem“, se jejich vydávání před osmi lety ujali nakladatelé a redaktoři Václav Burian a Tomáš Tichák z Olomouce – tedy rodiště jejich zakladatele, kam také přenesli pražské sídlo. Nadále si zachovávají svůj profil, na němž se podílejí stálí spolupracovníci: z Polska (Andrej Brzeziecki), Velké Británie (Jan Čulík), Švýcarska (Dušan Havlíček), USA (Jiří Hochman), Švédska (František Janouch), Slovenska a Maďarska (Peter Káša, Marián Hatala a Theodor Münz), Rakouska (Dagmar Vaněčková ) a Německa (Alena Wagnerová).

Kmenovými autory i nadále zůstávají A. J. Liehm (je předsedou redakční rady), Miloš Bárta, Jan Keller, Erazim Kohák, Grigorij Mesežnikov, Martin Profant, Karel Skalický, Jaroslav Šebek, Jiřina Šiklová, Jan Štern, Jiří Vančura a Milan Znoj. Fejetony sem píší Václav Jamek, Jan Novotný a Ladislav Šenkyřík, o náplň poetickou pečuje Petr Borkovec, který rediguje práce zejména mladých autorů, začínajících se kolem Listů hojně sdružovat. O články z výtvarného umění a architektury se stará David Voda.

Aktivita kolem Listů má dosti široký záběr. V jejich knižní edici mj. vyšel bohatý dokumentační sborník Listy (2008) a letos je to autobiografický román Davida G. Hochmana, celý život žijícího v emigraci, nyní v Jihoafrické republice, „Omluva Julii“ (autor je synem Jiřího, bývalého redaktora Rudého práva, ČTK a Reportéra, od roku 1974 profesora na univerzitě v USA).

Redakce a lidé sdružení kolem udělují každoročně Cenu Listů za zásluhy o jejich rozvoj. Letos ji získal Anton Otte, který žije v Německu a léta se věnuje nápravě německo-českých vztahů. První cenu vůbec převzal v roce 2004 nekomunistický premiér v někdejším sovětském bloku Tadeusz Mazowiecki, dále česká spisovatelka, žijící v Německu Alena Wagnerová, maďarský bohemista György Varga, polský příslušník demokratické opozice před rokem 1989 Adam Michnik, politický publicista Jaroslav Šabata a posléze loni Vladimír Dvořáková, naše známá politoložka, která si vysloužila ostruhy mj. v aféře Právnické fakulty Západočeské univerzity.

Z dalších pozoruhodností, na niž Listy své čtenáře upopzorňují, je otevření Pamětní síně Jiřího Pelikána v muzeu malé obce Kořenec v blízkosti Boskovic. Zde totiž Jiří Peliklán žil v období nacistické okupace a nikdy nepřestal zdejším lidem být vděčný; rovněž vzpomínky na něj jsou stále živé.

Kolem jednoho tisíce výtisků se tiskne každé dva měsíce, z toho je 650 předplatitelů, na Slovensku 120, zbytek jde do knihoven a knihkupectví. S jejich obsahem se lze sezamovat také na internetových stránkách. Se svou situací se její vydavatelé nijak netají, jak o ní hovořili veřejně v jedné literární kavárně, když sem přišel Jiří Vančura se svými vzpomínkami k 40. výročí založení Listů.

Udržíme Listy? Zkusme to ještě tento rok, který je rokem jubilejním, znělo unisono. V jednání jsou žádosti o granty, se sponzory je sice čím dál situace horší, přestože žebříček milionářů a miliardářů v naší zemi či bohatých firem se úctyhodně rozrostl. Ono totiž vůbec nezáleží na výši konta, ale na velikosti ducha. Ti s nesmírně velkým bohatstvím zůstávají obvykle naprosto neteční a většinou podporu dobré věci ve prospěch ostatních poskytují ti, kteří na tom nejsou zrovna finančně nejlépe.

Listy mohou být jakýmsi pilotním příkladem. Podobně jsou na tom týdeník Literární noviny, čtrnáctideník Tvar, časopisy další, jako například Dědictví Koruny české (vydává Nezávislá památková unie, v jejíž redakční radě zasedá mj. Petr Pithart) – seznam by mohl být několikanásobně dlouhý. Je ovšem pozoruhodné, že navzdory této siuaci přichází Vydavatelské a mediální družstvo v Brně již s třetím a stále „nultým“ ukázkovým číslem (zima 2010-2011) s Kulturními novinami, jako s družstevním listem pro společnost, politiku, vědu a umění.

Jejich šéfredaktor Jiří Plocek hovoří o inspiraci německými družstevními novinami, jejichž existence je jakýmsi vítězstvím tamní občanské společnosti a takovým indikátorem stavu společnosti u nás chtějí být Kulturní noviny. Jde o bezprecedentní pokus v situaci jisté občanské apatie a skepse, ale naporoti tomu jsou zde prvorepublikové družstevní tradice, které zdaleka nebyly u nás využity.

V prosinci obdrželi také členové Syndikátu novinářů v nové podobě svůj časopis Mediažurnál, jehož šéfredaktorem je novinář, pubicista a politický poradce Jaroslav Veis, a redaktorem Zdeno Pavelka, známý ze čtvrtečního salónu Práva. Ctižádostí tady je postupně proniknout s tímto časopisem více na veřejnost – tedy skloubit členské záležitosti a profesionální problémy v žurnalistice s obecným zájmem o závažná témata svobody našeho tisku, jeho majetkově právních poměrů a počínajících soudních sporů – to vyžaduje především naprostou nezávislost.

Každý má právo žít na slunci, popřejme podporu proto každému odvážlivci, který vstupuje na náš přehuštěný mediální trh. Ten sice spíše volá po zeštíhlení, fúzích či po ukončení existence některých titulů – většinou dosáhnuvších na samé prázdné dno. Mnoho z toho se zatím dosavadní čtenáři nedozvídají (veřejná beseda Listů je výjimkou), jsou nuceni čekat, co všechno přinese nový rok. Ne vždy je tento způsob vůči čtenářům uctivý. Ale, prosím vás, nedějí se u nás horší věci? Ano, dějí, nebýt však médií a odvážných novinářů, ať již novin tištěných či internetových, by zakrátko nastalo v našem i tak dost zabahněném rybníku nedýchatelno.