Zcela mimo zájem veřejnosti probíhá v těchto dnech jedno zajímavé a pro naši republiku v mnohém smyslu zásadní výročí. Přesně před patnácti lety (30.10.1991) totiž byl zákonem č.468/1991 Sb. odstartován duální systém rozhlasového vysílání. Tedy byla uzákoněna již více než rok existující praxe, v níž vedle sebe žil Český resp. Československý rozhlas, a řádka rádií soukromých.

Vůbec rok 1991 a rok následující byl na zlomové okamžiky v této oblasti bohatý. Byl přijat zákon č.103/1992 Sb., podle něhož byla zřízena Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Zákon č.484/1991 Sb. zase dal vzniknout samostatnému Českému rozhlasu, a na jeho základě byla ustavena také historicky první Rada Českého rozhlasu.

Mezitím se ovšem čile k světu měli privátní broadcasteři. Před rokem 1992 jich vzniklo několik desítek, z nichž některá jména známe doposud, jiná zanikla v toku času. K dosud funkčním a často klíčovým hráčům na rozhlasovém poli patří pražské City Radio, Evropa 2, po různých kotrmelcích je tu stále značka Rádia Bonton a následník někdejšího Rádia Stalin, pirátského rádia, které se legalizovalo a dosud vysílá pod názvem Radio 1. Do roku 1991 patří také start rádia Kiss, rádia Zlatá Praha (dnes Fajn rádio) a Rádia Country. Naopak z paměti už pomalu mizí vzpomínka na pražské rádio RIO, taktéž pražské Collegium, Metropolis či Kobra. Minulostí jsou i tehdy velmi proponované známky rádií Vox a Golem.

A když se podíváme mimo Prahu, dosud si můžeme naladit – z těch úplně prvních „otců zakladatelů“, například českobudějovický Faktor, liberecký Contact, přerovské Rubi, plzeňské FM Plus, karlovarského Dragona, olomoucké Rádio Haná, chebské Egrensis, severomoravské Rádio Orion, Radiohrad v Karviné, brněnské Hády a ještě pár dalších. Zatímco z povrchu zemského zmizelo jen relativně málo regionálních provozovatelů, třeba Rádio 21 České Budějovice či ostravské Rádio Ekols.

Z přehledu je zřejmé, že mimopražští provozovatelé se do podnikání v rozhlasové branži pustili možná s jakousi osobnější vervou, pro méně z nich (ve srovnání s pražskými byznysmany typu Karla Svobody) to byl jen jeden z řady podniků, regionální rádia měla – určitě aspoň zpočátku - spíše rodinnou atmosféru, ať už to v důsledku znamenalo pro rádio samotné vzestup, či naopak stagnaci, málokdy však zánik.

Od roku 1991, kdy začaly platit první licence k soukromému rozhlasovému vysílání, došlo k mnoha změnám, zejména vlastnickým. Rádia se sdružovala v reklamní a obchodní sítě, spojovali je majitelé, prodávala se do zahraničí (některá opakovaně – viz Bonton), jiná naopak tvrdošíjně setrvávala v původních rukou (například Petra Dvořáka či Jaroslava Krále).

Na podstatě rozhlasového podnikání to ale nic nezměnilo. Soukromá rádia velmi účelně a pohotově doplnila profil vysílání v éteru, znamenala v mnoha směrech potřebný impuls pro rozhýbání leckdy zkamenělých zvyklostí státního, resp. veřejnoprávního rozhlasu. Zavedla institut moderátora a začala ze svých lidí dělat mediální celebrity. Zkrátila a zjednodušila zpravodajství a odstartovala – ruku v ruce se soukromými televizemi – trend nazývaný infotainment. Převálcovala publikum nejprve vlnou zahraniční pop music, později, koncem 90. let, přišla retro vlna staré české populární hudby, útočící na sentiment čerstvých čtyřicátnic. U zrodu této vlny ovšem byla opět soukromá rádia. Důvod je prostý: jako privátní podniky měla tato rádia vždy bystřejší čich na to, co se může stát dobře obchodovatelným artiklem.

Soukromá rádia – samozřejmě i při všech vlnobitích a proměnách, které během let scénou prošly – jsou jednou z nejčistších podnikatelských sfér. Ani nové digitální technologie do ní zatím nijak dramaticky nevstupují, prostě proto, že tato technologie nevyhovuje většinovému zákazníkovi soukromého rádia. Řidiči, kteří si pouští rádio za jízdy v autě, či lidé v domácnosti, kteří mají rádio jako kulisu k jiným činnostem, nemají potřebu pořizovat si digitální konvertor či nový přijímač. Nemají důvod.

Od soukromých rádií, jak už bylo řečeno, se mnohému musel přiučit i veřejnoprávní rozhlas. Především dynamice zpravodajství, pružnosti programové skladby, vývoji nových formátů – a dokonce i nových stanic typu Rádia Wave. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry má veřejnoprávní rozhlas suplovat privátní rádia v programové nabídce a v reklamních časech. Tyto otázky ovšem lze klást až ve chvíli, kdy si – podobně jako u České televize - nejprve co možná uspokojivě odpovíme na otázku, jak si vůbec představujeme onu veřejnou službu v médiích. Co má být jejím minimálním obsahem. Kde je výjimečná a privátním sektorem nenahraditelná. A co je tedy oním důvodem existence veřejného sektoru v médiích.

Patnáct let duálního systému v rozhlasovém vysílání by mohlo být dobrým důvodem k zamyšlení a diskusi – právě nad těmito fatálními otázkami. Patnáct let zkušenosti s duálním prostředím je dostatečně dlouhá doba, aby byl čas účtovat, je to natolik obsažná zkušenost, aby šlo srovnávat, a je to ještě naštěstí tak krátká doba, aby byli pro tu diskusi připraveni ti, kdo stáli u zrodu duálního systému: provozovatelé, regulátoři, legislativci, politici. A je to ještě pořád natolik čerstvé, že by ta diskuse mohla mít energii a adresnost. A tedy i smysl.

(Psáno pro Česká média)