Namyšlenost a přezíravost patří k tradiční výbavě velké části českých novinářů. Zejména to platí o těch z kulturních rubrik. Do nebes vynášejí i do hrobů zakopávají rozmanitá recenzovaná díla často se stejnou vervou, jako s absencí důvodů či argumentů. Nejspíš jsou si dobře vědomí, že svou činností vlastně nic neohrožují, ničemu nepomůžou a ničemu příliš neuškodí, jejich hodnotící soudy zajímají zpravidla pouze je samé a úzký okruh nejbližších příslušníků téže sekty. Obecně se má za to, že kulturní statky jsou na světě jednak k obživě tvůrců (to je přesvědčení tvůrců), jednak k obveselení publika (to si myslí všichni, kromě tvůrců samých, kteří svou snahu dobře se uživit oblékají často do vzletných frází o vyšších cílech, záměrech a významech). Celé kulturní milieu pak podle toho vypadá: nikomu příliš na ničem nezáleží.

Začíná to od zdánlivých banalit. Příkladně takoví filmoví distributoři. Ti přejmenovávají filmy jdoucí do kin či půjčoven jen proto, že jim originální název přijde málo „sexy“. Tři příklady filmů tří různých žánrů (dobrodružný, sci-fi, politický): Z Národního pokladu (National Treasure) stali Lovci pokladů. Ze Zvuku hromu (Sound of Thunder) se stali Lovci dinosaurů, z Boha války (Lord of War) se stal Obchodník se smrtí. Podobné proměny dojde v české distribuci téměř každý film, jehož název neobsahuje žádnou variaci na téma krev, smrt, vražda, zločin atd. Přitom „národním pokladem“ je ve filmu National Treasure míněna americká Deklarace nezávislosti z r.1776, Zvuk hromu (podle Bradburyho povídky o zašlápnutém motýlovi) pojednává o pokroucené evoluci, nikoli o lovcích ještěrů, a název vynikající tragikomedie Bůh války je ironií na hlavního hrdinu, židovského obchodníka se zbraněmi, který je tvůrcem, ale též obětí „svých“ válek. Autoři českých distribučních převodů filmy zjevně buď neviděli, nebo nepochopili, o čem jsou.

Není divu, že tyto prapodivné (a nejspíš i do autorských práv zasahující móresy) přebírají i ti, kdo by měli podobné nesmysly pranýřovat, ne je dál šířit a rozmnožovat. Tak jako redaktor Marcel Kabát (LN 15.2.). Ten zhodnotil v televizi uvedený film Proroctví z temnot (režie M.Pellington, v hlavní roli R.Gere, natočeno 2001) takto: „O zmateném novináři, který zabloudil na služební cestě a vytěžil z toho dost bizarní historiku.“ Celkově se hodnotícímu žurnalistovi film nezdál jako „tak docela prvoligový“. Tahle snůška blábolů docela dobře vypovídá o smyslu kulturní žurnalistiky v Čechách (a dost dobře možná i v obecnějším měřítku). Kdo viděl onen film, který zde slouží jako jeden příklad za všechny, může si myslet naopak, že ten film byl vcelku dosti prvoligový, byl obrazově velmi imaginativní, s nápaditou kamerou i střihem, slušně zahraný, a především že šlo o podobenství o běsech v lidech, živených konspiračními teoriemi. Že tedy nejspíše nešlo o bizarní historku o zmateném novináři, ale o docela filosofické zamyšlení o smyslu věcí kolem nás, kterým nerozumíme.

Jak je vidět, pěti nicneříkajícími slovy lze snadno odstřelit film, který by možná stál za úvahu. Podobně si představme, jak by podobně disponovaný žurnalista vylíčil jiná díla. Příkladně Přelet přes hnízdo kukačky: nepříliš směšná komedie o jednom flákačovi, který se nechal zavřít do blázince, tam se pohádal s personálem, takže mu pro jistotu vymyli mozek. Nebo třeba Zánik Třetí říše: žánrová historka z Hitlerova bunkru, v níž Vůdce nejprve dává dětem metály a potom své manželce a sobě ampule s jedem. Nebo už řečený Bůh války alias Obchodník se smrtí: akční dobrodružství chlápka, který pašuje do Afriky granáty, kvůli čemuž jeho mladší brácha bere drogy a pak ho odpráskne terorista. Zkuste zapojit fantasii a vymyslet si sami podobné báječné a výstižné slogany, charakterizující třeba Matrix či Minority Report! Kdo vymyslí největší hloupost, může se směle ucházet o místo v kulturní rubrice českého tisku.

(Psáno pro Česká média)