Rád se občas zastavím v pasáži Lucerny, abych se podíval na knížete Václava, jak sedí na mrtvém koni zavěšeném nohama nahoru. Houfy turistů to fotí, ale to v zásadě nevadí. Průvodci jim vykládají, jak jsem slyšel, děsné kraviny, ono je také těžké vysvětlovat něco Japoncům anebo Španělům o svatém Václavovi. Turisté to berou jako dobrý fór, vzdělanější pak jako další sochařský fórek, jako toho viselce za ruku, co má něco společného s Kafkou, a jde se dál. Pro našince je důležité, že kousek dál, nahoře na Václaváku, stojí skutečná socha svatého Václava a kolem ní čeští světci. Socha jako ideová a duševní kotva našeho místa v Evropě. Co si myslí cizinci, ale i někteří našinci o jízdě na mrtvém koni, je pak celkem jedno.

Co však předvedl Pavel Kosatík, autor scénáře televizního jakoby dokumentu České století, je něco takového, jako kdyby Myslbek nahoru pod Museum pověsil jak sochu symbolizující naše dějiny chcíplého koně. Kosatík začínal kdysi jako spisovatel sci-fi literatury a jak se zdá, České století napsal jako jakousi podivnou alternativu skutečné české historie. Nic proti. Ale pak to nemá být vydáváno za hraný dokument. A předem se má divákům přiznat, že je to nesmysl, co jsem si vymyslel, aneboť že ze sebe plivu žluč, protože mne přepadla nenávist k vlastnímu národu zvaná oikofobie a sám si připadám vůči velikánům, a to kladným i záporným, jako nějaký hovňousek a z této pozice se dívám na svět.

Spolu s režisérem Sedláčkem totiž vytvořil z plejády postav české historie jejich pokřivené karikatury. Něco jako na Petříně odrazy v zrcadlovém bludišti zvaném Obludárium. Na obrazovce vidíme místo historických postav jakési zpitvořeniny. Jdoucí výrazem přímo proti skutečným historickým osobám. Tomáš Garrigue Masaryk, vídeňský profesor a poslanec říšského parlamentu, vynikajíc rétor a morálně pevný člověk, je vylíčen jako něco mezi falešným „prodavačem deště“ a jakýmsi fanatikem odněkud z Východu.

Vynikající evropský diplomat a politik Beneš, muž známý svojí pečlivostí v oblékání a vystupování, který učil v Paříži české studentky, jak se chovat v „high society“, je vylíčen jako jakýsi skrček a předveden v jednom z rozhodujících okamžiků svého života a našeho státu z nepochopitelného důvodu nahý.

Dvě velice rozporuplné postavy dějin, Slánský a Gottwald, byli dva profesionální revolucionáři. Oba jsou vylíčeni jako buranští venkovští drbani, kteří močí kdesi pod mostem spolu s Tondou Zápotondou, který se bál jich obou a Stalina ještě víc, jak nenuceně diskutují.

Nevím, jak autoři, ale většina mužů při močení mlčí. To už je takový mužský zvyk. Oba komunisté, profesionální revolucionáři, znalí života z prvorepublikové Prahy a jejího parlamentu i moskevské nádhery carského paláce, kde sídlil Stalin, v dramatické scéně na Hradě hází ohryzky do stojací čínské vázy. Takže místo abychom viděli shakespearovské drama, kde spolu mluví budoucí oběť i kat, zabývá se autor duševními pochody, které jsou asi známy jen jemu. Házet ohryzky do čínských váz na hradech... Mimochodem, je to neskutečně blbé i proto, že Slánský pocházel ze vzdělané a noblesní obchodnické židovské rodiny a samouk Gottwald, protřelý v komunistické internacionální diplomacii v Rusku, nebyl žádný tupý negramot. Byl to, jak se dříve říkalo, „self-made man“. Neustále se vzdělával a mluvil čtyřmi jazyky. Česky, německy, rusky a francouzsky. To, že se z něj stal vlivem stresu alkoholik, bývá u takovýchto lidí dost běžné. Což nikterak nerelativizuje jejich počiny. Rozhodně to ale nebyli dva pologramoti. O nesmyslnosti líčení srpna 1968 není ani možno mluvit.

Děsivě je vylíčen Václav Havel. Je ukázán jako cosi mezi vekslákem, tím grázlíkem stojícím na nejnižším stupni galerky, co sám lidem mění bony za koruny, a naprosto zmatenou a zřejmě duševně méněcennou osobou ovládanou jakýmisi „temnými silami“.

Kosatík se odvolává při svém vidění světa na Shakespearovu hru Richard III. Nějak však pozapomněl, že tato geniální hra je vlastně hanobící politický pamflet. Napsaný na zakázku nové vládnoucí královské linie.

Kosatíkovo tvrzení, že tohle byl záměr, prý vtáhnout lidi „do hry, ze které pak nejde zase tak snadno ven“, jej ostatně usvědčuje ze záměrné manipulace. Navíc to nevyšlo, počet diváků dosti dramaticky klesal. Protože to prostě bylo blbé, bez ohledu na to, jaké má dotyčný názory na poslední české století.

Navíc bych rád autorům vysvětlil, že toto století nebylo jedné „české století“ v Evropě. První bylo, když jsme zastavili Franky v bitvě u Wogastisburgu, takže jsme zastavili jejich první pochod „Drang nach Osten“, následně s nimi, již jako první s rovnými, jsme za Boleslava a Oty I. porazili uherské hordy táhnoucí do středu Evropy, pak tady byl nějaký Karel a také husiti… No, vykládejte to někomu, kdo „mnichov“ nacpe do scény s nahým Benešem?!

Prý se mu doposud neozval nikdo z pamětníků s kritickým hlasem. Ozývám se tedy já. Kdyby měl odvahu, protože se známe z dob pololegálního „fandomu sci-fi “, můžeme podiskutovat. Třeba veřejně.

Od dob Gottwalda a Slánského jsem se osobně, díky souhře mnoha náhod, potkal se značnou částí zobrazovaných aktérů. Až po Havla.

A říkám, že použít svá různá osobní znechucení a averze k pokusu o vtisknutí lživého obrazu dějin vlastního národa do myslí statisíců diváků televize, je hanebné.