MATEŘÍDOUŠKA: Když se četly časopisy II
Doplnit se dá vzpomínka Když se četly časopisy (OHNÍČEK: Když se četly časopisy - Neviditelný pes (lidovky.cz)) a před šedesáti roky nevycházely jen Tomanovo Ábíčko nebo Ohníček, ale třeba Mateřídouška. Literatura uvnitř byla, výtvarné umění taky a jistou úroveň tento měsíčník měl. Rodiče mi ho předplatili a mezi roky 1970-74 sem kreslil Jiří Kalousek Obrázkovou kroniku českých dějin a Obrázky z českých dějin. Scénář skoro-komiksu zprvu psal Zdeněk Adla, od září 1972 Pavel Černý. Výtvarník sem tam vpašoval do obrazu bublinu se suchým žertem, jak mu bylo vlastní, ale jinak text zůstával pod proudem tabulí. „Když mezi kmeny zavládly sváry,“ psal třeba Adla, „rozhodli se bratři Čech a Lech, že vyhledají pro rodiny novou vlast.“ Současně pozorujeme Pračechy, jak do sebe navzájem buší kyji a cepy jako na mlatě. Lech a Čech zůstanou ležet na kytičkované louce nad rozvinutou mapou, kde mají nápis Evropa, a pranic obrysu kontinentu nechybí. V šesti letech pochopitelně nad podobným anachronismem nedumáte a Švandrlík ostatně obdobně přistupuje k pravěku v komiksu, který tehdy souběžně vycházel v Ohníčku, tam je nadsázka ještě markantnější.
Pokračování v Mateřídoušce neměla tituly, takže jsem je vymýšlel, ságu vystříhal a lepil do sešitu. Kalouska (1925-1986) jsem tenkrát miloval a zjistil, že je dokonce veršotepcem. Kopr peče s kopretinou, břečťany se k sobě vinou, jen na víno psí, vymočí se psi. Krom toho překládal Kalousek Christiana Morgensterna a stal se vynálezcem tzv. hnízdové metody učení angličtiny. Kreslil i socialistické reklamy, a to například na mejdlo. Jistěže se stal i známým tvůrcem animáků pro děti (Kosmodrom 2000, Dorotka a zpěvák) a večerníčků. „Co si myslíš o sentenci S úsměvem jde všechno líp?“ zeptal se ho tenkrát Evžen Seyček a malíř opáčil: „Jako heslo dobrý. Jenže někdy jde všecko hůř a hůř. I s úsměvem.“ Svou knihu S malířem kolem světa vytvořil za pět let 1965-70, ale pak se něco politicky zadrhlo, takže vyšla teprve dva roky před Kalouskovou smrtí.
Zatímco první část jeho Obrázkové kroniky končí zvolením Kroka, druhá ilustruje využití Vyšehradské skály a úspěch s kancem. „Než opadalo listí, odstěhoval se Bivoj ke Kazi na Kazín a byla slavná svatba.“ Následně se vypráví o nalezení Přemysla a zlaté kolébce kněžny Libuše. Když ji pouští do Vltavy, nejen podle Jiráska říká: „Hluboko na dně spočívej, kolébko mého syna, až tě čas povolá. Nebude navěky v temných hlubinách a nebude nad vlastí noc bez konce.“
V Mateřídoušce pan Kalousek okupoval strany 20-21 a dlouho jsem zdrcen i divně vzrušen sedával nad obrázkem šípem prokláté Vlasty. Ona to dostala do prsou, i vybarvil jsem jí na tomto a ostatních obrázcích šaty červenou propiskou.
Adla se rozhodl zpracovat extrémně detailně luckou válku a to mi dodalo desetistránkový krvák. Akorát že vycházel pět měsíců! Lučané po kalouskovsku vyhlížejí coby sebranka hrdlořezů a Neklan je bázlivý jako panna. Fascinuje sekvence verbování. Vojvoda Vlastislav pošle do žup svůj železný meč a každý, kdo ho přesáhne výškou, se musí chopit zbraně; jinak prý bude oběšen. Kdo choval v Lucku sokola „krvestřeba“, raroha či káně, a že ty ptáky chovalo hodně Lučanů, bral je do boje. Ve smečky poutáni i diví psi „vlčího plemene“, zvyklí na krev a zuřivé zápasy. Jako má dnešní mládež Johna Wicka, měl jsem Lučany, a měsíc co měsíc číhal, jak to bude dál. Ani ten Trnkův loutkový film jsem tenkrát neznal a nevěděl, že tu patří k inspiraci. Nu, a Neklan za sebe posílá do řeže ve vlastní zbroji jonáka Čestmíra a posléze se klaní u jeho mohyly, načež seriál navazuje brutální sekvencí s Durynkem a vraždou děcka, kde nám hlavičku ukázali v krvavém pytlíku. Durynk je Neklanem vyzván k sebevraždě a rovnou navázala legenda o Ječmínkovi. A pak… Pro mě fascinující ztvárnění Bruncvíkových dobrodružství. Inspirovalo po letech i spisovatele Vlado Ríšu a tuto „českou Odysseu“ jsem dopředu také neznal. Takže mě absolutně uhranula. Četl jsem o umírání plavců hladem, o Nohovi, který přilétá na ostrov jen jednou do roka, o porubání jeho mláďat v hnízdě, kam je Bruncvík díky rytíři Baladovi vyklopen, o setkání se lvem, dracích, o lví věrnosti a zrůdách na dvoře krále Olibria. Masakrování draků během záchrany královské dcery mě dostalo, ale hlavní mělo teprve přijít. Magický meč. Stačí říct „tisíc hlav dolů“ a padají. Vyloženou parafrází Odyssey je finále a Bruncvík následně vládne spolu s chotí Neomenií po čtyřicet let.
Adla navázal pověstí Oldřich a Božena, ukázal ještě Čechy, jak dobývají Miláno a bitvu na Moravském poli, vězně na Bezdězu i bohulibé aktivity Karla IV. - a v dalším ročníku začal psát scénáře Pavel Černý, který „probíral“ Zikmunda, Kostnici, první defenestraci či potyčku na Vítkově. Počítám-li Roháče z Dubé, mateřídouškové husitství mělo osm stran a těch mizerných osm stran stačilo na čtyři bojovné měsíce mého dětství.
Dva měsíce jsem skrz Kalouska sledoval i cestu z Čech až na konec světa (do Portugalska) a přišla i bitva u Moháče, volení Ferdinanda naším králem, následná porážku Turků, ale i dobytí Prahy Ferdinandem a poprava „čtyř zajatců“. Od ní tvůrci datovali „čtyři sta let habsburské vlády“ a další epizoda byla o Rudolfu II. Dvě pokračování s Golemem, který vypadá docela přívětivě. Nato ještě jedna defenestrace a Bílá hora, známá poprava na Staroměstské náměstí a taky požár Lešna (malér pro Komenského), Lamingerův osud, osud sedláků od Chlumce, zrušení nevolnictví, pálení českých knih a jejich zakopávání na zahrádkách, „Modrý abbé“ Dobrovský co spasitel češtiny (knihu ze zahrádky zase vykopává), rok 1848 a Borovského osud (Božena Němcová u jeho hrobu) a obrození, kde „bodují“ speciálně Matěj Kopecký s Kašpárkem a Tyl… Požár Národního divadla a… Místo osudů Jana Nerudy radši jeden jeho příběh: o doktoru Heribertovi a momentu, ve kterém přivedl k sobě domnělou mrtvolu.
Připomenuta i velká výstava v Paříži 1878 a práce Křižíkova, aby seriál končil pokusem zachytit rozvoj dopravy a techniky koncem 19. století: Blériot nad kanálem La Manche anebo let Jana Kašpara. Konečně zříme i vraha arcivévody Ferdinanda (střílí v Sarajevu na auto) a typické zákopy první světové války. Bylo mi deset let, když to tímhle mlýnkem na maso skončilo, a dál vyprávět se autoři neodvážili. Ale seriál se dočkal řady knižních vydání, kde je, pravda, už hodně sekvencí předěláno.
Kupříkladu CD-ROM Obrázky z českých dějin a pověstí (Albatros 1999) zahrnul 59 pokračování v podání herce Jiřího Tomka a nakouknu-li do vydání už devátého (2014), Kalouskovy kresby vidím stále, ale taky nové od jeho syna Jakuba, a to u medailonů pánů Palackého, Smetany a Dvořáka.
Vedle Adly a Jiřího Černého je pak pod scénářem podepsán pan Pavel Zátka. Výtvarně je bohužel předělán celý začátek, a to až do nástupu Václava IV.
Nemohu si pomoci, ale původní verze sice byla místy brutální a neuctivá, ale nová je místy moc aseptická. Ale je skutečností, že takto stačil příběh překreslit už Kalousek starší. Dostal podruhé zaplaceno, ale vtipů ubylo a nové nejsou vtipné. Vlasta už nemá šíp v krásných prsou, nýbrž v zádech, a z lucké války zbyly dvě stránky. Durynkův příběh kupodivu zůstal v původní délce. I z Bruncvíkových osudů zbyly jen dvě stránky a líto mi je proto dětí, které ani netuší, jak dlouho jsem tenkrát s tímto rytířem a jeho lvem putoval. Jaký kus dětství.
V Mateřídoušce po roce 1974 vznikaly i četné obdoby Obrázkových dějin a v přímé návaznosti to byly Obrázky z dějin českých objevů a vynálezů. Například roku 1994 pak i Biblické příběhy (psané Jiřím Černým a kreslené Ivanou Lomovou) a roku 1995 Obrázky ze života slavných Čechů, psané Jiřím Černým a Pavlem Zátkou a kreslené Lubošem Anlaufem. Z let už porevolučních je i kniha Jiřího Černého ilustrovaná Ervínem Urbanem Obrázky z dějin zeměpisných objevů a roku 2011 vyšly i Obrázky z československých dějin od Jaroslava Veise a Jiřího Černého. Ty kreslila Barbara Šalamounová a jde o 128 stran, začínajících Masarykem a legiemi v Rusku, abychom pokračovali přes Štefánika, Hlinku, Baťu, Beneše, Čapka, Osvobozené divadlo, Mnichov a protektorát, Tři krále, Atentát, kapitolu Židé v protektorátu i sekvenci o Terezíně.
Roku 2018 napsali Ondřej Müller a Vít Haškovec i Malované dějiny Evropy a vyšly v podobné úpravě jako předchozí knihy. Kreslili tu Bohumil Fencl, Matyáš Namai, Zuzana Vízková, Johana Hrabíková Vojnárová, Barbora Kyšková a Vojtěch Domlátil. Kniha to bere z gruntu a začíná vznikem rodu Homo v Africe před víc než dvěma miliony let.
Končí lehce ironickým výkladem o Evropské unii!