Knižní ceny Magnesia Litera pro rok 2026 znají vítěze. Knihou roku je Mariborská hypnóza od Dory Kaprálové, jež si odnesla i cenu za nejlepší prózu (výsledky si lze přečíst i na Lidovky.cz). Spisovatelstvo nezapomnělo zkritizovat ministerstvo kultury a ministra Klempíře, „ochránit a zachránit“ veřejnoprávní média a mimo jiné se nikoli nekriticky vyjádřit i k Palestině. Naopak poděkování za zachování nulové DPH na knihy nepřišlo. Již je zřejmě bráno jako samozřejmost.

Dovolím si několik obecnějších hodnocení českého „literárního“ provozu. Ostatně, literáti rádi říkají, že jen kritika posouvá věci dopředu, ne plané pochlebování a chválení.

Od kultury významu ke kultuře distribuce

Literatura dnes není především psaním. Mezi těmito dvěma pojmy se rozevřela trhlina, v níž se odráží proměna celé naší civilizace: od kultury významu ke kultuře distribuce. Literatura se stala provozem, sítí nakladatelských plánů, marketingových kampaní a mediálních očekávání. Text vstupuje do světa až tehdy, když je opatřen cenovkou, příběhem autora a strategií viditelnosti.

Nejde o konspiraci, ale o logiku systému. Nakladatel a distributor nejsou strážci transcendence, nýbrž aktéři trhu. Jejich přirozeným zájmem je vytisknout a prodat. To, co nelze snadno komunikovat, co vzdoruje sloganům a odmítá být „čtivé“, se ocitá na periferii. Úspěch je měřen obratem, nikoli hloubkou narušení, které text ve čtenáři vyvolá.

V tomto vleku se ocitá i publicistická reflexe literatury. Masová média přebírají jazyk trhu: hovoří o „tazích sezóny“, o „silných tématech“, o „autenticitě“ jako o značce. Kritika se proměňuje v servis. Místo aby byla místem konfliktu interpretací, stává se prodloužením marketingového sdělení. Literatura je chválena, že splnila očekávání, nikoli za to, že je zpochybnila.

A přece, kdesi pod vrstvou tohoto provozu přežívá psaní. Psaní jako činnost, nikoli jako produkt. Jako existenciální gesto, v němž se člověk vystavuje riziku neporozumění. Psaní je situace, kdy jazyk není nástrojem, ale polem zápasu. Autor neoptimalizuje sdělení, nýbrž hledá slova pro zkušenost, která ještě nemá pevný tvar.

Literární provoz potřebuje předvídatelnost; psaní žije z nepředvídatelnosti. Provoz vyžaduje identitu autora – profil, značku, konzistentní hlas. Psaní tuto identitu rozkládá, protože skutečné myšlení je vždy procesem „sebepochybování“. Tam, kde marketing nabízí hotový obraz světa, psaní otvírá trhlinu.

Osvobozující omezení dotací

Jsme-li spisovatelé, jsme zároveň zajatci literatury. Potřebujeme infrastrukturu, jinak zůstane text v zásuvce. Ale v samotném aktu psaní se otvírá prostor, který žádná distribuční síť nemůže zcela kolonizovat. Je to prostor, kde význam není kalkulován, nýbrž riskován. Kde se nepíše proto, aby se prodalo, ale proto, že mlčení by bylo přitakáním frázím.

Možná právě zde spočívá paradox současnosti: literatura může být zcela integrována do ekonomiky pozornosti (jak říká Václav Bělohradský), a přesto v ní může přežívat něco, co se této ekonomice vymyká. Psaní jako bytí v jazyce, nikoli jako výroba obsahu. Psaní jako odmítnutí redukovat člověka na producenta kulturního zboží.

Dokud existuje toto tiché, neefektivní, někdy i zbytečné psaní, existuje i možnost, že jazyk nebude jen prostředkem směny, ale místem svobody. A právě tato zbytečnost – z hlediska trhu i státu – je jeho největší hodnotou. Kam tím vším, možná až pateticky, směřuji?

Skutečná literatura by měla být co nejvíce vzdálena od chapadel státu. A jak říkají zastánci veřejnoprávních médií, respektive zachování mediálních poplatků od lidí, ne od státu: kdo platí, ten řídí a rozhoduje. Omezení dotací ze strany státu, respektive ministerstva kultury, může být osvobozující. Literatura bude opravdu svobodná, na státu nezávislá. Aktuální nulová DPH na knihy je v kontextu obrovského státního dluhu více než velkou pomocí.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.