29.3.2024 | Svátek má Taťána


LITERATURA: Zpověď Arnošta Lustiga

2.2.2009

Arnošt Lustig se tady 21. 1. vyjádřil na podporu svých izraelských "bratří", zatímco se v obchodech prodává poslední jeho knížka Zpověď, ne úplně typická knížka. Nenapsal ji, nýbrž diktoval, ne, ještě správněji řečeno ji odvyprávěl (a Karel Vágner původně vydal na čtyřech CD). S jakým výsledkem vznikl přepis onoho vyprávění? Pokusme se odpovědět.

1.

"Nadiktovat literární dílo mi připadá nemožné," mínil Truman Capote. Pokračoval. "Henry James to musel v poslední třetině života dělat a všimněte si, že je na první pohled poznat, která stránka je nadiktovaná a která napsaná – ty nadiktované jsou nesrovnatelně komplikovanější, zaumnější."

Což je názor velikána, nicméně v případě Lustigovy Zpovědi neplatí, výjimka nejspíš potvrzuje pravidlo a dobrou knihu lze občas i nadiktovat. Obzvlášť když je to (ovšem) zpověď.

2.

Ta Lustigova má tedy původně audiopodobu a koncem roku 2008 se dočkala i tištěné-vázané podoby. Tak se narodila kapesní knížka, do které nahrávku "upravila a literárně zpracovala Eva Hlavsová" (na obálce neuvedená). Prvních osm kapitol nás po schodech dolů svádí k hrůze Osvětimi. Pro odpočinutí je ke konci "schodiště" umístěna pouze strohá, dvoustránková pasáž o autorově setkání s generálem Petrenkem (1981), oteviratelem osvětimské brány. Následující kapitola Útěk už přejde do náčrtu květnového osvobození. Nato začal být Lustigův život šťastný, do konce knížky však chybí už jenom pět kapitol.

Kdepak! Zpověď není tím správným příkladem umného fabulování a schopnosti literáta pracovat s časem. Její proporce si vynutil svět-život sám. A trauma. "Z koncentráku si pamatuju každou minutu," ujišťuje nás AL. Lze tomu věřit.

3.

Lze, určitá "fabulace" ale možná ani tady nebyla zakázána. Ještě tedy jednou. Zprvu nás autor nechá namočit do židovského údělu konce třicátých a začátku čtyřicátých let. Začíná válka, vše je krok za krokem zakazováno, svět se ukazuje jako nejhorší z možných (jak ho líčí i nedávno do češtiny přeložený Littellův román Laskavé bohyně).

Předpeklí, nazývá Lustig Terezín. Peklo, nazývá Osvětim. Nebem se mu naopak stávají prvá léta poválečná. Tu je v knize skok – a stojíme před ruskou invazí (1968).

Zastihla manžele Lustigovy v Itálii, čtenáři je stručně vylíčen jejich exil a teprve na závěr se autor ještě úsporněji vrátí do šedesátých. "Žil jsem tehdy deset let ve filmovém ateliéru".

Efekt této montáže je následující. Tím, jak autor vůbec nezdůrazňuje vlastní poválečná studia na Univerzitě Karlově a tím, že zlatá šedesátá léta přesunul do finále, působí americké "probíjení" (završené naštěstí finančním úspěchem, tj. pevným místem a platem ve výši minimálně šedesát tisíc dolarů měsíčně) snad až nemístně obdivuhodně.

4.

Je to výtka, ale uznávám, že autor má na tento přístup k faktům právo (i když ne svaté), zatímco my jako čtenáři naopak jen stěží disponujeme právem hodnotit jeho skutečné osudy jako pouhý napínavý příběh. Přesto konstatujme, že i tak zabírají a bulvárně řečeno "jsou hodny i filmu".

5.

Určitým klíčem k Lustigovu osudu tady přitom zůstává jeho vztah k jiným jazykům a proměna tohoto vztahu. Ne snad? Zatímco ještě po roce 68 se v Izraeli skrytě odmítl učit hebrejsky a zdůvodnil si to obavou, že ztratí "za každé naučené slovo jedno české", v USA už vzdorovat přestal a anglicky se naučit musel. Neudržel by jinak místo na universitě, ke kterému ostatně přišel takřka pohádkově. Vraťme se ale ještě k první části zpovědi.

Osobně věřím všemu, co čtu, nicméně najdou se i momenty, u kterých by někteří čtenáři mohli zaváhat. I sám autor totiž přiznává, že byl-li na útěku z transportu do Dachau "třikrát odsouzen k smrti", na to třetí odsouzení si nepamatuje a vyprávěl mu to jen kamarád.

Na druhé straně by však nebylo fér nevěřit některým prvkům jenom proto, že jsou až příliš strašné, a nejde ostatně o to, zda se to a to opravdu stalo přímo autorovi, anebo některému jeho bratrovi, a literát dozajista smí přibalit na svůj osud i něco z osudů spolutrpitelů. Jde snad pak o zavrženíhodnou lež? Neřekl bych. Ale narážím třeba na příhodu s ocelovou štěpinou v (Lustigově) oku, která nám totálně názorně předvede německou lékařku odmítající ošetřit mladého Žida, byť je to skoro chlapec. Ona příhoda činí vypravěčův osud ještě modelovějším, jen díky ní zažil na cestě peklem ještě víc, ale jen proto bych AL nepodezíral z nějakého dolaďování. Pravda, v knize je "pro jedinou osobu" snad až moc "příhod" a totéž dnes vytýkají i právě Littellově vyfabulované knize. Dobrá. V Lustigově knížce však přece jen není těch osobních svědectví přes míru a už také proto ne, že mají mladí ten dar přírody, že řadu věcí nevidí, jak píše Lustig sám. A ví, že kdyby v Osvětimi žil až jako pětadvacetiletý, dejme tomu, vnímal by ještě víc. Takto... naopak dokázal vytěsňovat. Vzpomíná třeba, jak se naučil nevnímat mrtvoly, i když právě tady si snad opravdu i trochu odporuje, když vzápětí vzpomene, kolik nových mrtvol sebevrahů vždycky ráno pozoroval na drátech kolem tábora.

6.

Není vůbec divu, jakým opojným "nebem" se stal konec války komukoli s Lustigovou zkušeností. Tepaný a deptaný hrdina (i když nakonec už skrývající se po útěku) může náhle skoro cokoli a stává se na chvíli bohem. Vyzbrojen průkazkou vstupuje kamkoli, vkládají mu do dlaní i zbraň a... "Zastřel si, kolik Němců chceš."

Odmítl jsem, sděluje. A brojí i proti věšení na lampy (aniž mu dokáže zabránit). Získává pro sebe a matku byt po Němci (koupelnu dříve neměli), začíná studovat a s Aškenazym "jsme se považovali za nesmrtelné". V knize vzpomíná i na dalšího učitele: Ladislava Mňačka, zatímco k pozdějšímu Otovi Pavlovi, kterého naopak získal pro novinařinu už on sám, vrací se jen okrajově, jistě i proto, že zevrubné vzpomínky na Pavla už vytvořil v Okamžicích (2003), které mají celých 312 stran... Tady ve Zpovědi naopak šetří každým slovem, a právě skrovný rozsah knihu povyšuje a naznačuje i další její smysl. Zpověď byla totiž asi i aktem určitého tvůrcova zoufalství nad našimi nejmladšími, kteří už zhusta "tlusté" knihy vůbec nečtou – a beletrii teprve ne.

7.

Uzavřu těchto pár postřehů dvěma sondami. Ta první je citací ukazuje, jakým způsobem byl Arnošt Lustig zvyklý projevovat v šedesátých letech vděčnost:

Šéfredaktor Židovského věstníku mně otiskoval povídky. Byl první. Chtěl jsem se mu odměnit, tak jsem ho na každém svém filmu jmenoval poradcem a Brynychovi řekl, aby s ním zacházeli noblesně. Každé ráno po snídani čekal olivrejovaný šofér v bývalém mercedesu Adolfa Hitlera a pan Iltis otevřel, vstoupil (vysoký 130 centimetrů), odvezli ho a dokonce nechali zahrát pár štěků a já se cítil dobře, že jsem mohl něco vrátit člověku, který mně otiskl první povídku.

Druhá poznámka se týká následujícího exilu. Až právě jeho začátek knížka pokusila učinit i grafickým předělem, vcelku ale marně, anžto předěl konce války nijak nešlo přebít. Je ovšem zároveň i pravdou, že právě přístup k exilu zůstává dalším klíčem k Lustigovu dílu i životu...

"Já bych se vrátil," řekl roku 1968 v Itálii své izraelské ženě, bývalé vojačce.

"To by ses vrátil bez dětí," opáčila.

Tak zůstali v zahraničí, i když právě o zmíněných dětech Lustig mluví jen málo.

Pobyli v Izraeli, v Jugoslávii, nakonec skončili v USA. Zprvu nebyl Lustig úspěšný, potom se však "chytil" a tato jeho kniha končí vzpomínkou na vydání Démantů noci v USA a tamní uvedení stejnojmenného filmu. "San Francisco Chronicle se rozplýval chválou," čteme. "Syn dostal v Americe první oblek. Najali ho trhat lístky u vchodu do kina. Hned ho vyhodili. Neměl kravatu."

8.

A takhle je už předtím vzpomínáno na začátky exilu v Izraeli, kde si prý AL připadal trochu jako vězeň. Jeho žena pracovala v kuchyni a živila rodinu, Lustiga zprvu nechali ho psát a on si pouštěl české písničky.

Za šest neděl za mnou přišli. Už jsem si prý vyhrál dost. Psaní za zaměstnání nepokládali. "Co byste chtěl dělat pořádnýho?"

Řekl jsem, že tedy přestanu psát a zařadím se do práce. "Nejradši bych jezdil s těžkým náklaďákem. Až do Elia k Rudému moři. To je tisíc kilometrů. Mezitím bych si promyslel své věci a v pátek a v sobotu, kdy je volno, bych to sepsal."

"Ty ses zbláznil! To auto za prvé stojí sto tisíc dolarů. A za druhé – lidi čekají patnáct let, než dostanou místo šoféra na náklaďáku."

Sklapl jsem kufry. "No dobře, budu nakládat a vykládat, budu závozník."

"No, to nemyslíš vážně! Na to lidi čekají deset let!"

Tak jsem nic neříkal.

Ujeli se ženou do zmíněné už Jugoslávie, kde Lustig chvíli psal film, ale pak za oceán.

Nezáleží na tom až tolik! Hlavní těžiště Zpovědi stejně zůstane v její první části a kvůli té byla i stvořena především. Vyprávím to proto, aby – kdyby k vám někdo přišel, jako tenkrát za námi – a řekl, půjdete do tábora, sbalte si svých pět švestek, pokud nepřesáhnou padesát kilo a vejdou se do jednoho kufru, a nastupte do vlaku, odpovíte: Ne! Četl jsem Zpověď. Vím, oč jde. Nepůjdu, neposlechnu, nepojedu. Ne, není to návod, jak přežít. Je to ale náběh k takovému návodu.