aneb Občas velmi podivný Foglar

O novém Sborníku nezávislých foglarovců

Zatímco dětí, které i dnes vzývají foglarovky, ubývá, takzvaní nezávislí foglarovci z "Kruhu přátel" spisovatelova odkazu přišli čtvrtý rok za sebou už se čtvrtým "Sborníkem". Co uvnitř najdeme? Obsah je jako vždycky pestrý.

Publikaci uzavírá vůbec prvé pokračování komiksu Tajemství Velkého Vonta, jehož scénář připravil Jiří Macek. Nakreslil jej Marko Čermák – a stejnojmenná kniha má vyjít na podzim. Čekalo se na ni dlouho a naváže na pradávná zpracování foglarovek Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. Naváže úspěšně?

To se uvidí, nicméně na rozdíl od Hochů od Bobří řeky, které už roku 2008 zpracoval formou obrázků a bublin malíř Milan Teslevič (dost je to ovšem zbanalizovalo), tady opětovně vstupuje do pole zavedený Foglarův kreslíř. I to, pravda, vyvolá námitky a diskusi, a to už proto, že se Čermákův rukopis za ta desetiletí změnil. A ještě jeden detail: Marko Čermák vlastně už jedno "první" pokračování Tajemství Velkého Vonta kdysi nakreslil, jmenuje se Rychlé šípy znovu do Stínadel, scénář napsal ještě Foglar a výsledek dnes objevíte jako poslední stránku vázaných Rychlých šípů.

*

Ale ke Sborníku. Jeho zajímavým přínosem rozhodně zůstane i článek Jiřího "Pedra" Zachariáše o často vzpomínaném americkém kresleném seriálu Roy a jeho Bobři, který česky vycházel roku 1947 ve Foglarově Vpředu konkurujícím časopise Junák. Jen kvůli tehdejšímu extrémnímu suchu zůstal však v naší kotlině neukončen, a teprv letos vypátráno, že se v originále nazývá Roy Powers Eagle Scout a že jej vymyslil a sepsal jistý Paul Powell. Ze dvou kreslířů onoho příběhu jsme u nás tenkrát poznali jen toho prvního, Franka Godwina, ale později se zúčastnil i Kemp Starrett. Roy byl poprvé uveřejňován v časopise Famous Funnies už mezi léty 1937-1942 a stal se oficiálním seriálem americké skautské asociace. Kvůli někdejšími šetření devizových prostředků, kterým redakce Junáka solidarizovala s úsilím státních orgánů, ho vak nejspíš už nikdy celý nepoznáme.

Jiří Zachariáš není jen autorem této připomínky, nýbrž uvedl už celý sborník, a to svou studií Stopy Jaroslava Foglara ve století českého skautingu. A další jeho zamyšlení - Srdce versus Aukro - bičuje pak přísně kšeftování s foglarovskými materiály. Co víc?

Sborník předvádí i mnohé dosud neznámé ilustrace Bohumíra Čermáka (1910-1973) k románu Hoši od Bobří řeky a v článku Další poklad z archivu! tyto obrázky zasvěceně komentuje další "nezávislý foglarovec" Jiří "Jura" Stegbauer, jinak i editor celého sešitu. Bohumíru Čermákovi (který nijak nebyl příbuzný s Marko Čermákem, i když se ještě dožil jeho razantního nástupu "do" Rychlých šípů) je věnován i Stegbauerem sestavený medailon, ze kterého zvíme, že byl Čermák chudým cizelérem a svá studia na Akademii výtvarných umění nedokončil pro uzavření vysokých škol za války. Ačkoli talentovaný a mnohostranný, co se týče práce pro komiks, vlastně pak už do konce života nakreslil jen tři příběhy Rychlých šípů. I jen to mu ovšem zajistilo nehynoucí slávu, ačkoli jinak je i původcem dalšího Foglarova komiksu Svorní gambusíni (vycházel v protektorátním časopise Správný kluk v roce 1943) a ilustroval rovněž spisovatelovy příspěvky v tzv. Rozhlase mladých (1941-42). Velmi zvláštní shodou okolností bydlil Bohumír Čermák právě na rohu té Křišťanovy ulice (s výhledem na Olšanské hřbitovy), do níž se koncem života a do nověji zbudovaného domu přesunul z Korunní třídy také Foglar.

Po druhé světové válce Čermák vytvářel pro autora Rychlých šípů i záhlaví rubriky Z bobří hráze a nakonec ilustroval hned pět foglarovek, z toho jednu jen v časopise. Poslední z těch pěti Pod vlajkou Devadesátky vychází až letos poprvé dík dalšímu z "nezávislých" Luboši Trkovskému, který o ní do sborníku napsal pod titulem Unikátní nález k unikátní knize.

A Bohumír Čermák? On a jeho žena u sebe bohužel po únorovém převratu nechali přespat jisté milence, kteří prchali do kapitalistického zahraničí, roku 1949 je za to zatkla StB a vyfasovali jedenáct let. Jako letitý kuřák pobýval pak Čermák koncem života v plicním sanatoriu v Prosečnici nad Sázavou, kde také zemřel.

Majitel nakladatelství Ostrov Jiří Stegbauer přispěl Sborníku i článkem o redakční spolupráci Jaroslava Foglara s německo-židovskou spisovatelkou Lenkou Reinerovou (1916-2008). Tři roky jsme s Foglarem seděli v jedné kanceláři v Betlémské 6, vzpomíná tato dáma a pamětnice, ale on se s nikým moc nekamarádil, žil v úplně jiném světě a asi dva roky před smrtí mi zatelefonoval a nakonec se zeptal: "A máš, Leničko, ještě ten zelený pracovní plášť?" Považte, ptal se skoro po sedmdesáti letech.

*

Formou fotografií sborník přináší i řadu starších článků z bojů o zrušení foglarovského tabu, a to článků vystříhaných z Mladé fronty (z října 1956) i z časopisů Květen a Zlatý máj (1957).

Poutavý je taky rozhovor s bývalým šéfredaktorem nakladatelství Olympia Vladimírem Dobrovodským na téma Sebraných Foglarových spisů, které v letech 1991-2007 vyšly v sedmadvaceti svazcích, aniž by i tak obsáhly veškeré Foglarovo dílo. Dobrovodský zapáleně zavzpomínal i na předchozí pokus Olympie o vydání foglarovek (1969-1970) a na chvíle před Vánocemi 1968, kdy zakazovaný autor dopisoval Dobrodružství v Zemi nikoho (1969), Následovaly další dva tituly a ještě roku 1970 stačila vyjít foglarovka Stínadla se bouří, nicméně Náš oddíl již nesměl být vytištěn, takže první pokus Olympie o souborné vydání v jednotné úpravě tak zůstal marný, konstatuje Dobrovodský, a Foglar se už podruhé dostal na léta do nemilosti.

Redaktor se ovšem ještě vrací i k vlastnímu prvému setkání s Hochy od Bobří řeky, během jiných a vzdálenějších protektorátních Vánoc 1943, a dodává:

V živé paměti mám, jak mě zlobilo, že Burian namaloval Rikitanovy hochy tak velké a dospělé, protože při četbě jsem si je představoval jinak. A byl bych si je přál vidět na obrázcích mladší, jako jsem byl sám, a tedy jedenáctileté.

*

Dalším přínosem sborníku je určitě i článek Miroslava Škváry, který kvůli němu prolistoval spoustu tzv. Rozruchů let 1938 a 1939. Možná byste to neřekli, ale také tady (a tedy oblasti vyloženého škváru) Škvára našel pěknou řádku Foglarových textů i vč. příspěvků s tituly Lochneské obludy u nás,

Zbičován a upálen a

Tajemné podzemí. Jaroslav Foglar byl totiž i po zákazu Mladého hlasatele zaměstnancem Melantrichu, dočítáme se, a jeho válečný lektorát sousedil právě s redakcí Rozruchu.

Šířit tento oběžník v létě 1973 bylo pro Foglara riziko

Zajímavé! A další foglarovec Petr Vyleta se pak ve sborníku pokusí identifikovat Foglarovku vzpomínanou jakou "Chlapecké dobrodružství" - a napsanou zřejmě už roku 1926, aby dospěl k závěru, že šlo takřka určitě o Boj o první místo, který tedy vznikl daleko dřív, než se předpokládalo. Foglar jej napsal už v devatenácti letech a chtěl ho dokonce ihned i vlastním nákladem vydat. Měl strýčkem geodeta Ing. Zdeňka Fišera z Ledče nad Sázavou a dopisem ho tehdy poprosil o osm tisíc korun, za kteroužto částku šlo tenkrát podobnou knížku pořídit v nákladu deset tisíc výtisků. Z plánů však sešlo.

A další z článků ve sborníku od doktora Vylety? Jmenuje se Tajemství polského úspěchu a za pomoci hojných citací z Foglarova deníku nám přibližuje značnou psychickou úlevu, které se Foglarovi dostalo v padesátých letech dík vydání jeho knih v Polsku. Z Foglarovy korespondence vybrané rovněž Vyletou zaujme pak přiznání že autor nikdy "ani přibližně" neznal věk svého úhlavního spolupracovníka (ne však přítele) JUDr. Jan Fischera, zrovna jako nikdy nic netušil, že je věřící. "A to je skoro vážné," povzdychne Vyleta. "A je vůbec možný takový podivný nezájem?"

Myslím že ano: A nezapomeňme, že se (stejně staří) Foglar a Fischer roku 1941 rozešli, i když nikoli navždy, a své slavné Rychlé šípy nechal Foglar překreslovat pro plzeňské nakladatelství Jan Kobes, kterýžto úkol zadal už zmiňovanému Bohumíru Čermákovi. A mělo tenkrát jít hned o sedm čísel časopisu a ta podle výpočtů mohla vydělat i čtvrt milionu, jenže Melantrich pirátskou akci zhatil.

"Kdyby měla cenzura námitky proti názvu Černí jezdci, změňte ho na Silní jezdci!" navrhoval v tom čase Foglar v dopise zaslaném do Plzně synovi nakladatele Kobese Mílovi. A co dodat závěrem?

Inu, nevím, jestli by si Foglar i dnes dopisoval s Václavem Klausem, nicméně dne 29. října 1936 poslal Kanceláři presidenta republiky prokazatelně psaní následujícího znění: Dnes odpoledne Vaší kanceláři doručili dva skauti pro rumunského prince Michala jako dar knihu Boj o první místo. Hoši mně dodatečně sdělili, že byl při té příležitosti učiněn dotaz na moji adresu. Sděluji tuto až nyní a dodatečně. V dokonalé úctě J. F.

Jak je vidět, vyvozuje hned Vyleta, Foglar ovládal i marketing. A dělal si prostřednictvím rumunského prince (a skauta) naděje, že bude tento mladý muž zvědavý, nechá si práci přeložit a doporučí ji snad i k vydání v Rumunsku (!). Foglarovi, dodejme, táhlo tenkrát na třicátý rok života a zdaleka ještě netušil, co všechno ho i s jeho díly čeká.

Poznámka: O třech předchozích Sbornících informoval Neviditelný pes v letech 2009 (Neznámé foglarovky!) a 2011(20 let už vycházejí Sebrané spisy J. Foglara a O paní Foglarové aneb Další Sborník nezávislých foglarovců).