O brutálních hororech pana Švandrlíka (nar. 1932) psal Neviditelný pes už dne 4. srpna a dostal jsem i vynadáno, ale já "Švandu" nemiluju pouze kvůli Draculovu švagrovi a jeho X pokračováních. Nikoli. Mám Mistra v oblibě z toho důvodu, že to byl do značné míry právě on, kdo mě dětství naučil chápat humor, a věřím, že to učil i další brachy mé generace. A nejen mé.

Miloslav Švandrlík je možná grafoman, ale v dobrém slova smyslu. Každopádně napíše dvě věty - a člověk se směje.

Jistě, ne pokaždé. Ale občas stačí. Éra Dikobrazu skončila, ale Švandrlík vládne dál a typické znaky jeho humoru jsme všichni (a "chca nechca") vstřebali. Což teď mluvím jenom za Čechy. A nejméně oni moji vrstevníci a já už nikdy nezapomenou na základní dva "Švandovy" kánony. Byly to:

1. Povídky o žácích Kopytu a Mňoukovi vycházející v časopise Pionýr

2. Kreslený seriál Sek a Zula vycházející v časopise Ohníček

První zmíněný cyklus je zvláštní tím, jak vnáší do klasického pojetí klukovských příhod prvky fantastiky a já bych se v té souvislosti rád vrátil dokonce až na konec války. Té druhé světové…

Vyšla tehdy i chlapecká kniha Dva nezbedníci (1946) od Josefa Jahody (1872-1946), kde fakticky nacházím předobrazy obou Švandrlíkových žáků. Pravda, na mou přímou otázku pan Švandrlík jistě upřímně odpověděl, že onu publikaci nezná a nikdy ji nevlastnil, o to však nejde.

2.

Jahoda nám v té knize předvádí vesnickou víru v hejkaly a v jiné strašáky, ale jako neopodstatněnou. Až jaksi obrozenecky brojí proti podobným báchorkám, které tu klukům s klidem a chutí servíruje společně se švestkami jistá "tetka Šustilka", která jim mate hlavy. Tolik Jahoda. Po každé další výpravě zlobilů za tím kterým strašidlem ale přijde nové prozření a poučení.

A Švandrlík? O dvacet let později?

On ještě zažil "výchovné" éry, sám se ale buřičsky stává už představitelem éry další, která podobné výchovno moc ráda nemá - a tím se "Švanda" podobá třeba Astrid Lindgrenové. Není však osamělý, šlo o trend celých šedesátých let - a dětské knihy těch časů.

O trend, který - snad i navzdory socialismu - uděloval realismu štulec, anebo dokonce rotaci. Tak se zrodili Kopyto a Mňouk.

3.

Známe mnohé autory, kteří zplodili hrdiny, pak je nechali svobodně chodit, jednat, vraždit…, a když jim posléze došly nápady z tohoto světa, nasadili tito autoři teprve "bludičky". Bludičky a spol. Fantaskní prvky.

Je ovšem trochu zvláštní, že v případě Kopyta s Mňoukem sledujeme spíš právě opačný vývoj. A ne?

Hned prvý jejich příběh, tedy Oběť potoka Brumbalce (vyšla v Pionýru v září 1965), byl snad nejfantasknějším ze všech pozdějších. Však vzpomínáte. Voda zmíněného přítoku Sázavy vytvářela z lidí… doslova zkamenělé sochy.

Málem se také stali oběťmi. A tím tedy pohnutá historie Kopyta s Mňoukem neuvěřitelně začíná, jenže… Pokud čekali čtenáři v dalších povídkách podobnou sci-fi (anebo aspoň fantasy), pak běda. Zklamali se. Další a další příběhy dvou zlobilů naopak realističtěly.

I tak byly nakonec zastaveny. A až do listopadového převratu jsme se s nimi rozloučili…

4.

Ale zpět. Léta šedesátá a řada je stále jenom v časopise Pionýr. Potom Větrník. Potom zase Pionýr. Až na ten úvod už vládne realismus, k výjimkám však přece dochází - a viz létající mnohostěžník Bohouš, tedy loď Kopyta s Mňoukem, která se opravdu vznesla nad Sázavu, či notně zbytnělá anakonda implantovaná do středočeských luhů i hájů a požírající mlsně během svých rejdů a toulek kdeco včetně krav... Ano, to však byly nadále jen výjimky v programu, navíc výjimky volnějších let šedesátých, zatímco na polích bezbřehé fantazie začal autor znovu řádit až po roce 1989. A že řádil!

Navíc pak o Kopytu s Mňoukem počal chrlit celičké romány… a jak vycházely (další a další), tak v nich detektivní zápletky vcelku pravidelně střídaly právě zápletky mysteriózní. Akta X přišla dokonce na řadu. Kolik je vůbec už těchto knih?

To je snadné. Pokud totiž na rozdíl od Švandrlíkova vydavatele Jandy nezapomeneme započítat i svazek Unesli Mňouka, Baskerville! (1992), zjistíme, že pilný autor vyslal až dosud do světa šestadvacet úhledně vázaných a omyvatelných dílů tohoto cyklu, přičemž zabloudit můžeme leda na začátku. Jak to?

Čtyřsvazkový komplet všech povídek s Kopytem a Mńoukem vydávaný počínaje rokem 1999 už totiž předtím jednou částečně knižně vyšel - a také ve čtyřech svazcích. Jmenovaly se:

Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka (1973, podruhé 1991, potřetí doplněno 1999)

Žáci Kopyto a Mňouk, postrach Posázaví (1991)

Žáci Kopyto a Mňouk na stopě (1992, včetně povídky Sňatkový podvodník, nikdy už nevydané)

Žáci Kopyto a Mňouk opět zasahují (1993)

5.

V následujících románech už se zabloudit nedá, takže připomenu jen jiný drobný nedostatek.

Ačkoli pan Janda zřejmě miluje a vlastní staré časopisy Větrník i Pionýr a "probral" je věru precizně (definitivní vydání převzalo i naprosto všechny Nepraktovy ilustrace z těchto časopisů), tak "naprosto kompletním" jeho vydání jednoduše není, i když on to tvrdí.

Viz povídka Žák, který se usmíval vydaná v Magazínu Dikobrazu v listopadu 1979, kdy už byli ovšem oba holodranci v Pionýru dávno zakázáni. Dnes povídka chybí a taky z časů šedesátých let se k nám kupodivu donesly mezery.

Co např. tzv. Odpovědna žáků? Reeditována nebyla, a to ačkoli je významná i tím, že (nepochybně) inspirovala Miloslava Šimka k jeho cyklu Pedagog ve výslužbě, jenž časopis Mladý svět od roku 1972 publikoval po léta, ne-li po desetiletí.

Dost však nimrání a nechme slomkovských titěrností! Hurá do Posázaví!!!

6.

Tady u řeky a po bok svých nezdárných žáků Švandrlík umně rozestavil celou galerii dalších figur. Kastelána Matěje Štětku. Pedagoga Pěničku. Hajného Vincence Breburdu. Soukromého detektiva Jaroslava Ošmeru. Policejního nadporučíka Hojera. I krásnou spolužačku hochů Jindru Beneckou. Během mnoha a mnoha let upředl Švanda okolo těchto lidí svět, v jehož dalším rozvíjení může teoreticky kdokoli a kdykoli pokračovat… Dnes.

Dřív na to nebylo ani pomyšlení. Tedy autor by ho i měl, ale…

S postupující normalizací se Kopyto s Mňoukem znelíbili, a tak musel cyklus povídek nahradit Sourozenci od Stříbrné želvy, což je dvanáct příběhů uveřejněných v Pionýru během ročníku 1975-76 a pojednávajících o Filipovi a Klárce Mrkalových ze Starého Města Pražského. Pozor ale, Miloslav se jen tak nedal. Už v šesté této povídce Nečekané rozluštění se opět do děje zapojí nezdolní Kopyto s Mňoukem, a to jako detektivní rádci oněch sourozenců, což připomíná podobný Foglarův úskok s Písklounem a Tlouštíkem uskutečněný jím v Junáku z roku 1946.

Ano, i tam se už po několika Foglarových pokračováních ukázalo, že i navzdory novým hrdinům půjde v "novém" seriálu opět jen a pouze o pokračování Rychlých šípů.

7.

Což mimo jiné připomíná, že také Miloslav Švandrlík posléze své žáky zachytil formou komiksu, jak aspoň dokazuje Nepraktova Olympiáda v Posázaví. Kratičký to ovšem příběh… A třebaže šlo o výjimku, nelze si nevšimnout, že taky vlastní povídky s Kopytem a Mňoukem se pro "zkomiksování" skvěle hodí. Tím ovšem nikomu neradím, co zpracovávat...

8.

Další samostatný cyklus povídek věnoval Švandrlík dokonce i úhlavnímu nepříteli obou žáků, který se jmenuje, jak všichni víme, Bičiště. Bičiště a hejkal, přeborníci v dějepise je krátká, ale o to údernější série, která byla uveřejněna v posledních čtyřech Pionýrech roku 1976. Pak… Ano, jistě, od roku 1977 už si Švandrlík v tomhle dětském časopise ani neškrtl.

Mohlo za to i jeho legendární dílo Černí baroni aneb Válčili jsme za čepičky (1967) a hlavně pak asi skutečnost, že po české zemi kolovalo v opisech. A to včetně svého přímého pokračování, které je ovšem od roku 1990 jen regulérní součástí prvního dílu.

Právě na toto "pokračování" pak spisovatel navázal dalšími čtrnácti svazky, a to včetně titulu Černí baroni útočí na obrazovku (2004), a opět přidám i něco "pro pořádek":

Pátý díl nazvaný Poručíme větru, dešti... (1991) vyšel podruhé jako Kam to kráčíš, Kefalíne? (1999).

A šestá část série Ještě máme co jsme chtěli (1991) byla později reeditována pod názvem Růžové sny pilného hňupa (1999).

Takže ne abyste to v antikvariátu někdy zakoupili paralelně!

A proč vůbec nastal podobný zmatek?

Nový nakladatel se prý domníval, že by slova dvou písní padesátých let nové generaci pranic neřekla. Možná měl i pravdu, spíše však ne.

A ještě něco. Desátý svazek série Černý baron od Botiče (1992) je současně i Švandrlíkovou regulérní autobiografií číslo jedna a poprvé vyšel už šest let před sedmým dílem série známým jako Černí baroni po čtyřiceti letech (1998). Stejně dlouho, tedy šest let trvala i tehdejší pauza ve vydávání…

Za šestý díl cyklu ale tuto autobiografickou knihu podle mého názoru považovat nelze, i nechme jí pořadové číslo deset..

9.

K věci. Rubem humoru bývá i deziluze, jak víme to z vlastních zkušeností. Jest to ale třeba i případ posledních roků života humoristy Marka Twaina a ani u Švandrlíka tomu není nějak moc jinak, bohužel.

Snad je žijícím králem českého humoru, jistě je, ale souběžně rozhodně zůstává výrobcem typicky švandrlíkovských hororů. A děsů, dětmi taky oblíbených.

I tady však navzdory často patrné skepsi nacházíme humor. I když bývá černý.

Naopak esencí světla zůstaly Nepraktou vytvářené komiksy podle Švandrlíkových scénářů.

O výjimečném krátkém seriálu s Kopytem a Mňoukem už jsme mluvili, ale jsou tu i komiksy takzvaně zvířecí jako Buf a Lora (Pionýr 1974-1975) - o jezevčíku a papoušici, a k tomu i rozličné komiksy příležitostné (Tondův letní tábor, Jirchářská balada, Kati jedou do Rokycan). Hlavně však…

Tím nejpropracovanějším a nejrozsáhlejším ze Švandrlíkových komiksů jsou Sek a Zula, tedy ryze český a zcela svébytný "plagiát" známé americké rodinky Flinstoneových zrozené už někdy roku 1960 anebo dokonce 1959.

Švandrlík ji prý ale neznal - a není nakonec zase tak zvláštní, že základ a humor obou cyklů, amerického i českého, vychází z totožných premis. A to jakých?

Líčí se tu pravěk, ale tak, jako by již existovalo vše, co známe dnes. V podobě jakési praformy. Jako by pralidé už předem přesně věděli, co mají vynalézt, ba dokonce si to už i dokázali pojmenovat nám dnes známými pojmy. Máme tak před sebou ducha zcela moderní doby přeneseného do dávných časů. A vlastně i obdoba těch chvil, v kterých si cimrmanologové (dejme tomu oni) střílejí z Rakouska-Uherska - a přece nejen z něj…

I čtěme!

"Jeskyně první kategorie s tekoucí vodou," chlubí se novomanžel u Švandrlíka.

"Kroužkuji pterodaktyly," dodává. "Jednou už s tou vědou musíme začít."

A co na to jeho paní, tedy "matka Pola"? Nic. Jen krmí jednoho z těch dravých netvorů šiškami, zrovna jako husu, a lidsky dodává: "Na posvícení!"

Pak jsou tu jejich dvě děti. Zula… Sek… A ty děti zneužijí dalšího pterodaktyla co poštovního holuba, nedomyslely ovšem, jak budou psaníčka tesaná do kvádrů ("Ty máš ale krásný rukopis, Seku!") blanitého posla tížit. A že svým pádem do otcových hrnců pozdrží totálně vývoj hrnčířství i pilnou tatínkovu snahu…

A právě o podobné vtipy, o podobnou ironii Švandrlík povýšil Seka a Zulu nad Flinstoneovy.

10.

"Jednou se otec Pim vydal na námluvy. Láskyplně praštil krasavici kyjem do hlavy, jak kázal jemný tehdejší zvyk," začíná tento rozsáhlý Švandrlíkův epos vydaný sešitově poprvé roku 1971 a podruhé a naposledy knižně (a v trochu jiném výběru) roku 1994 (komplet nevyšel nikdy).

"Hlavně že jsme živi a zdrávi. Tyrannosaurus Bohoušek sežral jen dvě třetiny obecenstva," pochvalují si optimističtí pralidé a nešetří moudry, ale i citacemi z klasiků, které však sotva mohli už znát.

"Marná sláva, my savci jsme přece jen inteligentnější," konstatuje dětmi ochočený tygřík Drápek ve chvíli, když jinak dobrotivý brontosaurus Punťa omylem spolkne dívku Zulu. A ještě jindy mamut zaskočený obrovskou zátopou (Švandrlíkova parodie na potopu světa) plave hrdě vlnami s mručením: "Mamut, to zní tvrdě." A když mamuta, dost možná téhož, to Švandrlík nespecifikuje, pro změnu odnese vichřice, vrací se tento odevzdaně na původní místo se slovy: "Kdo chvíli stál, už stojí opodál."

"Hle, pterodaktyl se vznesl nad první brázdou," je už tou dobou šťasten první pravěký člověk-zemědělec a povědomí o všem budoucím trvá. I ve chvíli, kdy strašná, pekelná, krvelačná stvůra honí pravěkého akademika. Honí, honí, ale zklidní se a přestane řvát ve chvíli, kdy tento vědec prohlásí: "Mýlil jsem se! Megalosauři budou žít věčně!"

"A stěhuji se do Skotska," plánuje si bystrý ryboještěr Bonifác.

"Škoda, že nemáme chladničku," lituje matka Pola, když její manžel konečně naučí i děti, jak ulovit mamuta.

A v okamžiku, kdy jiný předvěký huňáč padá v hrůze do kádě Polina bílého jogurtu, v mozku okolo kráčejícího pralovce to zajiskří: "Hle, lední medvěd! Doba ledová je za dveřmi, profesor Frm-brm se nemýlí."

11.

Humor u Miloslava Švandrlíka plyne ovšem i ze spousty dalších zdrojů.

Tak třeba rád líčí chvilky, v kterých lidstvo - zastupované ale jen dětmi Zulou se Sekem - UŽ ZASE NĚCO NOVÉHO objevilo.

Třeba chvíle, kdy přeaktivní sourozenci uloví do vlastní jamky králici a otec si libuje: "Mám přece jen chytré děti. Mamuti se v zajetí nerozmnožují."

A jinou, už banálnější metodou, jak vyvolat úsměv na rtech, je pro Švandrlíka i jemu oddaného Neprakty jakési "pravěké zvětšování všeho". Už z principu. Tedy i hříbků i slimáků i ježků, i čuníků, respektive i zvětšení veleprasátka Ryjátka a koneckonců, i na toho (Kafkova?) velekrtka v seriálu dojde. Všechno, všecičko je větší. Protože to by tu jinak nebyl pravěk, že…!

"Ha, tunel," boduje díky krtkovi i otec Pim. "Zrovna jsem měl v úmyslu ho vynalézt."

12.

Závěrem se už pouze pokusme najít v tomto památném seriálu i nějaké autobiografické rysy. Jsou tu?

Inu, těžko říct, ale svou choť Evu autor - s Nepraktovou pomocí - každopádně navždy zachytil jako půvabnou velevosu.

13.

A za naprosto "klíčovou" kapitolu Seka a Zuly pak (s trochou nadsázky) považujme díl Jak zahynul drzý papoušek.

Vystupuje tu zlolajný pestrý pták a prorocky, až příliš prorocky udílí rady. Zrovna v těch chvílích, kdy pravěkou rodinu pračlověčenství "už nebaví". A jaké rady chraplá tento papoušek-rozumbrada?

"Z ochočeného tygra si udělejte kožich… V drogerii kupte jed a vyhubte všechny předpotopní obludy… Otec Pim se nebude flákat a bude chodit do práce a matka Pola přestane vařit předhistorické blafy a začne s hodnotnými jídly a..."

Lidé zlatí! Není divu, že ten osvícený ptačí prorok patří do svíčkové, a tak je už vzápětí rozčilenou pravěkou rodinkou záludně zabit… a nezáludně zbaštěn.

14.

A tento postoj spíše PROTI pokroku a PRO SETRVÁNÍ v ideálu ráje Adama a Evy, rozuměj Seka a Zuly, je pro smýšlení Miloslava Švandrlíka příznačný. Tak dodatečně všechno nejlepší k narozeninám, které jste oslavil desátého srpna, pane, a já už mizím…

Už jen poslední vzpomínku… Jako malý čtenář nikoli vás, ale knih paleontologa Josefa Augusty jsem jeho příběhům bezmezně věřil. Tím pádem mě poněkud zdeptalo vaše anachronické vsouvání lidstva až do hlubin času, do éry dinosaurů. A když dobrý brontosaurus Punťa ve spánku zalehl stádo mamutů, zlobil jsem se proto!

Řeknu vám dnes, možná i zbytečně. Mnozí badatelé se již kloní i k té vaší možnosti prehistorického vývoje.

(Původní verze vyšla v časopise Plž)