4.10.2022 | Svátek má František


LITERATURA: Vyjde výbor z krvavých románů

7.9.2022

Nakladatelství Protimluv se chystá vydat ještě v roce 2022 poctu neúplně jen probádanému fenoménu kolportážních románů, kterým se někdy říká krvavé. Vycházely počínaje druhou polovinou 19. století do počátku 1. světové války, aby na ně volně navázaly spíše sešitkové romány, mj. cliftonky. Taky o těch je hotová monografie Michala Jareše, jejíž vydání se odkládá víc než rok, ale snad se dočkáme do vánoc.

Kolportážní romány měly daleko víc stran, vyznačovaly se poutavým dějem a publikovány byly po částech, v sešitech. Nebyla to vaše povinnost, ale posléze jste je mohli nechat svázat. Jeden takový román „pro prostý lid“ (uvědomme si, že neexistovaly televize, internet, telefon, kino ani rozhlas) čítal i dva tisíce stan, někdy víc. Často byly ilustrovány barevnými litografiemi, posléze černobílými dřevořezy anebo kresbami. Vzhledem k senzační podstatě svého děje (krvavým scénám, líčeným mordů, hrůzostrašným výjevům) se kolportážní romány stávaly trny v očích dobových mravokárců, a to zejména církevních. Ale plivali na ně i prostí zastánci obrozenecké literatury, která přece měla být na výši. Jak se k věci postavil Jára Cimrman, netuším, avšak zavilí odpůrci tohoto „škváru“ neváhali vést proti volně šířeným sešitovým románům pogromy a tyto knihy sprostě upalovali nebo i jinak ničili. Co více, jejich bodré nakladatele pronásledovali a veřejně haněli. Ne že by je cpali hlavou napřed do pranýře a kopali je do zadnice, ale ono někdy stačí méně; ostatně vzpomeňte na Karla Sabinu. Ano, srovnání kulhá, byl to udavač; avšak taky on napsal několik děl, která lze označit za romány takříkajíc KRVAVÉ. Strašidelné. S tím, že Karel Sabina byl literát poměrně na výši a k tomu, co udělat, ho dohnaly nuzné poměry. Ostatně, přečtěte si knihy Petra Kovaříka Národní soud nad zrádcem Karlem Sabinou a Michala Charypara Karel Sabina: „Epigon“ a tvůrce (obé 2010).

Proti „krvasům“ ovšem stanuli inkvizitoři-mravokárci jiné sorty. Argumentovali pak podle zcela primitivní filozofie. Čtenář románů o vraždách se sám stává automaticky potenciálním vrahem. Opačný argument, že katarze po přečtení vražednické knihy plánovaný zločin naopak oddálí či vyruší, se naprosto nevyskytoval.

Ve skutečnosti se kolportážní romány nezřídka snažily poukázat na nešvary bující v řadách kléru, ale i měšťanstva. Je fakt, že činily z loupežníků dobové hrdiny, ba ochránce chudých; není ani sporu, že oslavovaly antiklerikálního Josefa II. Ale podobný typ literatury nevycházel jenom tady, nýbrž téměř ve všech evropských zemích; zejména však v Německu a v Rakousko-Uhersku.

Postupem času se lovcům „Ďáblových knih“ (tak se jim říkalo) přece podařilo zvrátit situaci, takže krváky vymizely. Do jaké míry to bylo spíše samovolné a pod vlivem změny čtenářských zájmů, je předmětem bádání, avšak ránu jim určitě zasadilo mizení původního obyvatelstva z dvojjazyčného příhraničí a definitivně dokonce až poválečný odsun obyvatel ze Sudet. Kolportážní romány byly totiž i významný sociální fenomén a pomáhaly nesporně v alfabetizaci jinak chudého obyvatelstva, rolníků i dělníků, řemeslníků.

Jistou dodatečnou popularitu jim v 20. století zajistil grafik Josef Váchal svým Krvavým románem, který nejprve vydal ve 20. letech co raritní bibliofilii, ale v roce 1969 (roce jeho smrti) vyšlo ve velkém nákladu druhé, byť komunisty cenzurované vydání.

Dnes je kniha zfilmována a přeložena mj. do němčiny, francouzštiny a polštiny. Setkala se s ohlasem, a přece je tato pocta fenoménu neúplná. Proč? Již v době, kdy Váchal tyto knihy začal sbírat, bylo určitým problémem se s nimi setkat, takže na ně padl obvykle jaksi náhodně.

Nakladatelství Protimluv se ve spolupráci s letošním padesátníkem Martinem Jirouškem (*1972) jako autorem antologií a studií Černý bod aneb Historie hororu v českých zemích (2015) a Fialoví ďábli (2020) rozhodlo zpřístupnit aspoň nejklíčovější momenty zapomenutých děl, která jsou i vyhledávaným sběratelským fenoménem. Nepůjde tudíž tentokrát o parodii či parafrázi, ale o zcela konkrétní, přesné citace a ukázky z kapitol těchto vzácných a prakticky nedostupných děl.

Tu vzácnost krvavých románů dokládá i jejich nulový výskyt na antikvárním trhu a často i absence ve veřejných knihovnách. Martin Jiroušek ale byl po víceletém studiu a pátrání s to vybrat to, co si snad z různých příčin zaslouží pozornost. K dispozici navíc nebudou jen textové ukázky, ale ještě vzácnější ilustrace a přetisky dobových obálek, které už se téměř nevyskytují ani ve vědeckých knihovnách.

Tyto ukázky budou představeny ve třinácti kapitolách a půjde i o - ve své době - proslulá díla jako Karásek a Štülpner, Revoluce v Číně, Peklem k ráji, Pytláci, Dobrodružství Babinského, Bílá paní, Střelec kouzelník, Zrádce národa, Pražská čarodějnice, Lesní muž nebo Černá knihovna. Budou představeni taky jejich autoři, tedy pokud je o nich ještě něco známo.

Ve své době byla tato literatura natolik populární, že se jí inspirovaly významné osobnosti: vedle Váchala i Hašek, Nezval, Ignát Herrmann, Ladislav Klíma, Karel Čapek, Jiří Karásek ze Lvovic, později Radovan Krátký nebo Ivan Wernisch. Kolportážní romány tak jsou, ať se nám to líbí anebo ne, trvalou, i když občas i velice nechtěnou součástí obecné literatury - a jistě nebude nevhodné se takhle vrátit k jejich pravé podobě.

Součástí Krvavé antologie bude odborná studie o fenoménu (včetně nejnovějších poznatků) a bude mj. zohledněn seznam krvavých románů, jak ho pořídil Josef Váchal, k němuž Jiroušek vypracoval zasvěcený komentář. Na pravou míru se uvádí také různé omyly a nesmysly, které se o krvavých románech i dnes šíří mezi jejich obdivovateli a sběrateli.

FILM režiséra Jaroslava Brabce KRVAVÝ ROMÁN:

https://www.youtube.com/watch?v=ponI1kSdAlo