Rus nepochopíš rozumem,

ji nelze každou mírou změřit:

ta žije po způsobu svém

v Rusko je možno jenom věřit.

F. Ťutčev.

Tak začíná kniha kosmonauta Alexeje Gubareva akosmonauta a (momentálního) europoslance Vladimíra Remka Splněné naděje, kterou roku 1979 vychrlilo ve vysokém nákladu dnes už zaniklé nakladatelství Panorama. A dílo pak, po tomto poetickém úvodu, pokračuje těmito slovy:

Zítra se rozloučíme s kosmodromem Bajkonur, s hotelem Kosmonaut. Už dlouho a netrpělivě nás očekávají ve Hvězdném Městečku...

2.

Ale abych věc uvedl na pravou míru! Nejde doslova a do písmene o dílo dotyčných kosmonautů, nýbrž o jeho „literární zpracování" od jakéhosi B. Bobyleva. Výsledná kniha se pak každopádně jaksi rozkračuje až mezi reportáží, vzpomínkami a umně zachycenými, svébytnými monology dvou bezpochyby chrabrých mužů, absolventů to 126 obletů matičky Země uskutečněných během pouhých osmi dní uvnitř kosmické lodi Sojuz 28.

Publikace vyšla v nákladu 50 000 výtisků a vzhledem k poměrně malé obsažnosti má neuvěřitelných 224 stran.

A pět dílů! Jmenují se:

Zemi krásnou, zemi milovanou,

Nebe volá,

Buď zdrávo, hvězdné,

Spojení provedeno!,

I na Marsu pokvetou jabloně.

3.

Ne, prosím vás, nevysmívám se tomu tady (nevysmíval jsem se na Silvestra ani Evě a Vaškovi). Na Splněných nadějích není ostatně vcelku nic špatného, až snad...

Ano, až snad na to, JAK STRAŠLIVĚ MOC zůstaly dokumentem doby. A...

A ty tam časy, kdy měli socialismus za utopii. Zvítězil. Nejdřív v jediné zemi, Rusku, a dnes už je tu mohutný svazek socialistických států, který neustále sílí. 12. dubna 1961 vzlétl do vesmíru sovětský občan Jurij Alexejevič Gagarin a 2. března 1978 se kosmického letu se sovětskými kosmonauty poprvé zúčastnil občan ČSSR, dočítám se. Je to další důkaz, že komunismus na naší planetě neustále sílí a přináší lidstvu dříve nevídaný pokrok, stabilní rozkvět ekonomiky a prosperitu národů.

Tak. A chcete-li číst skutečné ukázky z nefalšovaně komunistické literatury faktu, není lepší volby, než vyhledat v městské knihovně i toto dílo opěvující ono úžasné "sepětí" vědy, techniky i cest ke světlu zítřků i hvězd...

Tak! A teď už mají opět slovo naši hrdinové a snažme se při čtení i uvěřit v onu idylu a souznění duší. Snažme se, protože je to tu i velesnaživě předkládáno a líčeno. A cituji:

Alexej: Pamatuješ, jak jsme se učili u nás doma? Naděžda Alexejevna nám uvařila kafíčko, a to pro nás byla nejlepší relaxace.

Vladimír: Kdybychom se tak dlouho učili na učebně, přišli bychom o rozum. A vůbec – já bych byl přes den ve třídě a večer sám.

Alexej: Myslím, že jsme volili velmi dobrou formu přípravy a našli jsme i rozptýlení. V devět jsme si udělali půlhodinku pauzu a dívali se na zprávy!

Vladimír: Nečekal jsem, že i vesmír může takhle sbližovat. Na Zemi jsou lidé přece jen uzavřenější, ale tam máte jeden druhého pořád jako na dlani.

Alexej Gubarev: A vezmi náš vzájemný vztah. Ve vesmíru to bez úcty a lásky jednoho k druhému nejde. A nebojím se slova láska. Proč? Protože naše vztahy byly tak pevné, až jsem ani necítil, že jsme příslušníci dvou národů. Byli jsme nejlepšími přáteli a když ses večer někde zdržel, děti se hned ptaly: „Kde je Voloďa, proč nepřišel?“ A kdyžs k nám přicházel, už jsi věděl, kde stojí tvoje pantofle. Byl jsem rád, že ses u nás necítil cizí, ale jako rovnoprávný člen mé pozemské osádky – naší rodiny.

4.

A opakuji, že se tomu nevysmívám, protože tomu lze i věřit. V celku. Jen snad... V CELKU knihy jest glorifikace onoho "páru archandělů" opravdu až neúnosná a... Bohužel místy i nevěrohodná. Což o to. Detaily, i ty výše citované, mohou být pravdou, a proč ne, ale až příliš mi chybí jiné detaily. I nějaká negativa. Tedy pod tím totálním a totalitním nánosem růžova.

Negativa však chybí. Nic, pranic se o nich nedovíme a čteme jen a pouze o selance. Asi jako se kdysi idealizovaně psalo o budování Sovětského svazu (dnešního Ruska). A hle (cituji opravdu doslova):

Alexej: A vzpomínáš, jak jsem ti říkal: „Starouši, nevrť se, nekoukej ven. Až přijde čas, nakoukáš se ažaž?“

Vladimír: Napadlo mě, co bych asi dělal, kdybych měl letět sám, ale když jste byl vedle mne vy se svými zkušenostmi, cítil jsem se jistěji. A vy jste prohodil: „Starouši, všechno bude v pořádku.“ A pak jste mě pohladil po hlavě.

Bylo mi najednou ohromně.

Alexej: Voloďo, pracoval jsi výborně!

Vladimír: Zpočátku mi ale bylo těžko.

Alexej: Ve vesmíru ses mi líbil ještě víc než na Zemi a napadlo mě: bez Remka by se mi tu pracovalo špatně. A při spojení jsi mi pomáhal tak, že líp už to snad ani nešlo.

Vladimír: Díky, Alexeji Alexandroviči. Snažil jsem se jen plnit své povinnosti.

Alexej: Já ti také děkuji a jsem na tebe hrdý jako na vlastního syna.

Vladimír: Ještě jednou díky! Já jsem tu vaši otcovskou péči také jaksepatří cítil.

Alexej: A víš, co se mi líbilo na stanici? Že jsme oba pili vodu z jednoho náustku.

5.

Nu, a hlavní smysl celého onoho někdejšího letu? Hle, jak je vyjádřen touto knihou:

„Voloďo, máš to za sebou. Odvedl jsi velký kus práce - a teď se vracíš domů, kde společně oslavíte 1. máj. Co chceš dělat dál?"

Remek: Je mi jasné, že mě čeká velká veřejná práce, a tak budu na besedách s mládeží vyprávět o svých setkáních se sovětskými lidmi.

V současné době se na Neviditelném psu objevují i vzpomínky Ondřeje Neffa na padesátá léta. Hm. Tak tohle byl zase útržek těch sedmdesátých...

(Kratší verze článku vyšla v literárním časopise Tvar.)

Středisko západočeských spisovatelů
pořádá literární pořad Plzeň magická.
V programu vystoupí spisovatelé Střediska západočeských spisovatelů
Jaroslava Málková, Karla Erbová, Josef Hrubý, Tamara Kopřivová, Ivo Fencl a další. Pořadem provází
Jiří Hlobil. Hudební doprovod Studenti Konzervatoře Plzeň
Galerie Masné krámy
7. ledna 2009 v 16.30