Literární kuriozity mají svůj smysl i publikum
U literárních výkonů sice oceňujeme originalitu, literární provoz však směřuje ke standardizaci. Nakladatelé, knihkupci i recenzenti masových médií dávají přednost ustáleným typům knih, které lze snadno opatřit stručnou charakteristikou a zařadit do příslušného regálu. Čtoucí veřejnost se tak lépe orientuje v nabídce, ekonomové bezpečněji odhadují náklad a obchodníci už jen podle obálek poznají, co půjde na odbyt. To vše posiluje střední proud, zatímco nezvyklejší díla jsou vytlačována na okraj. Nikdy však nevymizí. Standardizace totiž znásobuje kouzlo všeho, co se jí vymyká.
Je příznačné, že novodobý kult bizarních tiskovin a literárních potrhlostí zavedli zakladatelé surrealismu ve vrcholné éře funkcionalistické moderny, jež sázela na přísnou racionalitu, účelnost a psychohygienu. Surrealistická východiska prozrazují i tři knižní "úlety" z poslední doby: Kdo pije vlčí mlíko aneb jak se léčilo za starodávna Miroslava Huptycha, antologie nejnovější české erotické literatury Jezdec na delfíně uspořádaná Radimem Kopáčem a Janem Nejedlým i fotografická kuriozita Ruce básníků Viktora Karlíka.
Vyšinutá poezie
Huptychova sbírka léčebných pověr i návodů, zaříkávadel a metod lidového čarování je básnicky působivá, ale také odborně přínosná jako ilustrace předvědeckého myšlení. Sama kniha svým dárkově zdobným tvarem připomíná kdysi oblíbené knižní prémie socialistických nakladatelství, jež ve zdařilejších případech potěšily čtenáře bezplatnými výlety do pozoruhodných oblastí, kam by se jinak sotva vydali. Poetická kouzla archaického jazyka, lidové obrazotvornosti i magických praktik, která si editor, jinak básník, dlouhá léta vypisoval z úctyhodného množství starých knih, časopisů a sborníků, by v rozumnějších časech surrealistické avantgardy vyzněla asi neškodněji. Dnes, když je léčitelská iracionalita opět v kurzu, z mnohých návodů spíš mrazí. Nebudou je chtít čtenářky vyzkoušet? Prostý lid býval přesvědčen, že se všemožných bolestí a neduhů nejlépe zbaví, bude-li podřezávat netopýry, dloubat oči živým holubicím, roztloukat hady či házet svázané žáby do mraveniště. Básnická invence takovým nápadům nechybí, jejich nahromadění v jedné knížce ovšem působí spíš otřesně než poeticky - jako brutální orgie antropocentrismu.
Také v erotické oblasti se poetika surrealistických klasiků postavila většinovým trendům: dožívající viktoriánské upjatosti, odlidštěným mechanismům komerční pornografie i "pokrokovému" ideálu zdravých, sportovních a výkonných párů, plodících v radostné souhře budovatele totalitních zítřků. Svůj prostor nalezla v dekadentním kalu na dně freudovského podvědomí, ve fantomech romantismu a pozdní secese, které se v té době už dávno společensky znemožnily, tím však zároveň uvolnily prostor přeludné tvůrčí svobodě. V antologii současných erotických textů Jezdec na delfíně sice klasické surrealistické rekvizity skoro nenajdeme, princip je však podobný. Většinovým erotickým snům a tužbám se tu žádný autor nepodbízí, v textech převládá naturalistická deziluze, hrůza, humor, výstřednost. Sentimentalita je zapovězena, nechutnost dovolena, zoufalství vítáno. Fajnšmekry erotické komerce takový přístup nejspíš odradí, uměnímilovné publikum vyděsí a liberály uvede do rozpaků nedostatkem morálky. Kniha sama sebe odsuzuje k marginálnosti, jenže teprve z postavení mimo hru lze opravdu jasně pozorovat, jak ubohé jsou zrádné nástrahy slasti.
Ruce
Léčitelské čarování i výstřední erotika se celkem nepokrytě hlásí k surrealistické fascinaci temnou romantikou. Fotografická publikace Viktora Karlíka (ve spolupráci s Robertem Portelem) má navenek blíž ke kolářovské věcnosti, dokumentárnosti a civilismu. Pod názvem Ruce básníků předkládá vskutku jen fotografie rukou, vždy páru dlaní a páru hřbetů na dvoustraně věnované jedné osobnosti. Výběr je kultovní. Zařazení ukazuje, že autor je v okruhu Revolver Revue vysoce uznáván - na rozdíl od nezařazených autorů. Svým způsobem se tak kniha stává jemně ironickou obdobou hollywoodského betonu s otisky planetárních celebrit. Kuriózní dílo vzešlo z docela zajímavého nápadu, který není tak docela nový (připomeňme například slavnou obálku Nezvalovy Hry v kostky s otiskem básníkovy dlaně), uskutečnění ovšem přesahuje rozměr pouhé zvláštnosti. Ve zdánlivě monotónní řadě skoro stejných snímků vyniknou individuální odlišnosti, tvar rukou jakoby tajemně souzněl s osobitostí básnických výpovědí, upřesňoval jejich vyznění, doplňoval zamlčené. Krom toho však jde také o zcela svébytné výtvarné dílo, jež by bylo pozoruhodné i bez literárních souvislostí. Lidská ruka má úžasný tvar, lze ji vnímat jako sochu, loutku, krajinu nebo znak.
Na každé dvoustraně pozorujeme zrcadlení pravé a levé verze, líce a rubu, celek pak působí jako přísná skladba důsledně komponovaná z variací na jedno téma. Zážitek nelze dost dobře popsat, ale přitom je docela určitý. I to napovídá, že výchozí myšlenka byla ztvárněna jediným možným způsobem, což bývá právě u knižních kuriozit tou nejpodstatnější hodnotou.
Miroslav Huptych: Kdo pije vlčí mlíko aneb Jak se léčilo za starodávna. Léčebné návody, pověrečné léčení, čáry, zaříkávadla od XIV. století do XIX. století, ilustrace autor, vydalo Argo, Praha 2005, 245 str.
Jezdec na delfíně. Antologie české erotické literatury 1990-2005, vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jan Nejedlý, ilustrace Veronika Bromová, vydala Concordia, Praha 2005, 355 str.
Viktor Karlík: Ruce básníků (spolupráce Robert Portel), doslov Michal Špirit, vydala Revolver Revue, Praha 2005, 72 str.
(psáno pro Respekt)