LITERATURA: V souřadnicích neklidu
Nakladatelství Academia připravilo v aktuálním tisíciletí (mezi roky 2008 a 2024) trilogii V souřadnicích volnosti, V souřadnicích mnohosti a V souřadnicích neklidu. Ne moc říkající názvy skrývají tlusté knížky, studující českou literaturu „pěkně“ po desetiletích - od roků devadesátých (svazek první) až po roky desáté (do 2020).
Jak je zavedenou normou, třeba autoři žánrové literatury (science fiction, detektivka, ryze dětské knížky) se na těchto stránkách zrovna moc nevyskytují, ale uvědomme si, že mají vlastní slovníky. Tady by „zbytečně“ nafukovali už tak ohromující tlustosvazky. Je to asi jediná má výhrada, která se dá zodpovědně vyslovit nad prací početného badatelského kolektivu.
Vedle všelikých trendů, jak se měnily nebo ne, se podobné publikace pokoušejí zachytit vztah společnosti a písemnictví, roli soukromých nakladatelů uvnitř státu i souběžné role tohoto státu - v literárním provozu. Autory zajímá i profesní sdružování literátů, někdy tristní situace literárních časopisů (nezdá se, že by skomíraly, ale…), nespecializované ceny a nespecializované festivaly.
Celkem tři oddíly už třetího dílu V souřadnicích neklidu (2024) se věnují české poezii (přes tři sta stran), českému dramatu dekády dvě (víc nežli sto padesát stran) a próze (str. 381-670), přičemž po kapitolách obecných naštěstí v textu fungují zcela konkrétní analýzy dvaatřiceti vytipovaných prozaických knih. Právě tento výběr bude objektem sporů, ale to neznamená, že pluje na vodě.
Vedle Kunderovy Slavnosti bezvýznamnosti, kterou - v podání Pavla Janouška - prozaický oddíl končí, či Reinerova románu Básník - o básníku Ivanu Blatném - analyzovány mj. knihy Lucemburská zahrada (Ajvaz), Zůstaňte s námi (Šindelka), Rybí krev (Hájíček), Skutečná událost (Hakl), Dějiny světla (Jan Němec), Národní třída (Rudiš), Mlýn na mumie (Stančík), Kde lišky dávají dobrou noc (Karol Sidon), Pálenka (Matěj Hořava), Vítr, tma, přítomnost (Kahuda), Všechno je jenom dvakrát (Michal Přibáň), Lido di Dante (Borkovec), Liška v dámu (Kratochvil), Citlivý člověk (Jáchym Topol) a Láska v době globálních klimatických změn (Josef Pánek). Radši se tady detailně podívejme na ty méně profláknuté partie konvolutu, kdy nám nemusejí jména či tituly tolik říkat, i když mohou. Tak či onak nejde o knihy stoprocentně populární a masově známé, ale v seznamu mají co dělat a ta přítomnost jim obratem uděluje větší, snad se i dá říct, že záviděníhodnou váhu. Všechna ta díla prvně vyšla, jak řečeno, mezi roky 2011-2020 a stojí za přečtení.
Platí to i o Pálence (2014), nezvyklé sbírce velmi krátkých, navzájem částečně propojených a zvláštně melancholických povídek, kterou Hořava debutoval! Má podtitul Prózy z Banátu a stálým hrdinou je učitel. Prožil, jak zjišťujeme, dětství v severních Čechách, nijak příjemné mládí v Brně a rytmus současné každodennosti, jak ji vnímá, uvěřitelně ruší zcela obnažená osobní paměť. Představuje neustálé asociace, rozpomínání inspirované jako u Prousta i jen zvuky, slovy, selháními a setkáními. Vyjevují se zkušenosti, které často nejsou naprosto na nic, jak už to chodí, a vůně akátů připomíná milenku. Pojídání květů „jen“ sestru. Je typické, že se minulé prolamuje do žité přítomnosti.
Kniha mluví spíš jen málo o komunitě titulního Banátu, kam vypravěč uniká i sám před sebou, zato je ztělesněným vědomím neuchopitelné věčnosti, kde má všecko svůj předobraz, smrtelnosti, hrdinovy časté nepatřičnosti, neukotvenosti a jeho ahasverského bloudění. Autor umně sleduje „bylo i je“ naráz.
Všechno je jenom dvakrát (2016) je obsáhlý a vlastně historický román od redaktora Lidovek a pracovníka Ústavu pro českou literaturu Michala Přibáně, specialisty na Josefa Škvoreckého. Neměl protekci, snažil se zde při psaní patrně hodně a vedle normalizace a „vítězného“ Listopadu vede nás ještě patnácti (ne více) porevolučními roky: jak očima vypravěče Pavla, tak skrz opatrňoučký deník jeho nenápadně ustrašeného otce. Funguje tady navíc detektivní motiv, přičemž se hrdina vrací se společníky z dětství až do romantizovaného, idealizovaného (a dnes proměněného) bodu konkrétní krkonošské chaty.
Dělá to, aby se konfrontoval s minulostí včetně adolescentní lásky, a propadá se do těch osobně dávných čásků, kde se vyřešením hádanky povede zasáhnout do běhu dějin. Knihu účinně prostupují reminiscence, z krkonošské chaty Karlovka je mýtus a tento mýtus efektivně zastupuje ztracené dětství jako takové. Je to enkláva jakési juvenilní svobody v kontrastu k politickému běhu let a řádka intenzivně prožívaných prázdnin a lásek i bloudění. Ne úplně ve středu, ale blízko tkví jedno zatčení - německého muzikanta (1973) - a proud infantilního vědomí je autentický, takže dospělost místy viděna až nesrozumitelně.
Skrze otcův nalezený deník loví autor i přerody hrdinů po 21. srpnu 1968 a kritik Jiří Zizler knihu analyzuje včetně její zasuté, finální sci-fi vrstvy o - částečně marném - návratu časem.
Badatelka Lucie Antošíková pojednala ve svazku o Lásce v době globálních klimatických změn (2017), již „pro změnu“ napsal zaměstnanec Akademie věd Josef Pánek, hovořící o psaní jako o autohygieně.
Jde o překvapivý milostný příběh českého vědce a studentky indického původu během osmidenní konference v indickém Bangalore. Kniha je ostrou kritikou globalizace a naší západní civilizace. Prodchnuta je znatelným otřesem z chudoby a paralelního úplatkářství v Indii, sílu mají motivy rasismu a účel plní (překvapivě sem vložené) vyprávění o cestě stopem po „ledovém“ Islandu.
Pánkovo vyprávění každopádně potvrzuje sociologické teorie o prahnutí obyvatel periferie po centru a jeho přímo litanické pasáže asociují psaní Thomase Bernharda. Nelze nevzpomenout ani na Hrabala. Kniha V souřadnicích neklidu nezapomíná ani na práci více prozaiček (Anna Cima, Pavla Horáková, Daniela Hodrová, Sylvie Richterová, Zuzana Brabcová), nicméně se nekorektně přidržím prozaiků… Lido di Dante (2017) od Petra Borkovce je další sbírka povídek, o níž referuje bohemista Martin Lukáš. Svazek nazván dle italského letoviska u Jadranu; podle pověsti tu poblíž začínal „sám“ Dante psát Peklo.
Hrdinova žena je částečně Italka a kraj je vypravěči důvěrně známý. Je tu nicméně přesto JINDE a vnímá očividně ostřeji. Co? Bizarní, sezónní mikrosvět, kaleidoskop hemžení, sexu, komiky, dalších vášní. Jde opět o melancholické pohledy pod povrch, a to povrch okázalé plytkosti. Skicy figurek vlastně připomenou i psaní Jana Nerudy.
Ať už si budeme myslet cokoli o šťastnosti nebo „náhodnosti“ při definitivním upřednostnění těchto a několika dalších prozaických knih (vždy je uvedena kratší ukázka textu), jedním z nezpochybnitelných děl dekády navždy zůstane soubor extrémně hutných próz Zůstaňte s námi od Marka Šindelky, jinak i autora pozoruhodného thrilleru Chyba (2008), který ve zkoumané dekádě přepracoval nejprve do komiksu (2011), poté jako takový (2019).
Polovědomým tématem je pro Šindelku osamělost v dnešní atomizované, polovirtuální společnosti a stáří včetně zřetelné, pragmatické neochoty všech mladších nahlížet potřeby onoho stáří, jestliže skomírá. Vnímáme tak i selhání otce či sociopatii syna, pro lidi naštěstí ne vždy charakteristické averze k drobnějším tvorům (mravenci), až šílené sousedské „nevztahy“ či ohrožení Ukrajince, který si, pravda, nevydělává poctivě. Šindelka je realista i mistr bizarna. „Vasil, krvácející po zasažení zbraní s tlumičem,“ píše o věci Alice Jedličková, „vypadá v autobusu jako opilý, cestující ho ignorují a nevšímavý řidič vozí mrtvého až do večera.“
Některé z povídek spojuje motiv fotografie, obrazu anebo prostě ODRAZU podoby. Polaroid je o nálezu blednoucího portrétu dívky, který se přece nijak nedá nahradit, na rozdíl od „všeho“. Petr dívku zprvu hledá a pak si aspoň vymýšlí její život. Okolo toho života i alternativní svět, překvapivě bohatý ve srovnání s jeho, což trochu připomíná „truchlivé“ Kunderovo božství, ale sám bych spíš řekl, že je Šindelka český Borges.
V souřadnicích neklidu. Česká literatura druhé dekády jedenadvacátého století v souvislostech a interpretacích. Editovala a redaktorkou pro prózu byla Alena Šidáková Fialová. Redaktor pro poezii Petr Hruška. Redaktorka pro drama Lenka Jungmannová. Vydaly Nakladatelství Academia a Ústav pro českou literaturu. Praha 2024. 912 stran
V souřadnicích neklidu - Alena Fialová Šidáková | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví