Folklorista a etnolog Petr Janeček (nar. 1978) vydal během pouhých dvou let už tři poměrně obsáhlé publikace s tituly:

Černá sanitka a jiné děsivé příběhy,

Černá sanitka: druhá žeň

a Černá sanitka: Třikrát a dost.

Ty knihy disponují i podtituly: Současné pověsti a fámy v České republice,

Pérák, ukradená ledvina a jiné pověsti

a Mytologie pro 21. století.

Sakum pakum zde namouduši kráčí o celkem jeden tisíc a sedmdesát dvě stránky čtení shrnujícího neuvěřitelných 637 kapitol-historek a jistě, každá představuje jednu již někde odeslechnutou a někým již vypovězenou příhodu.

2.

Přičtěme ale k sumě plné fantazie i tři autorovy erudované úvody do problematiky.

A dále pak i Janečkovu podobně erudovanou závěrečnou studii Současné pověsti a fámy: folklor moderní doby. K tomu přidejme tré jeho pečlivých edičních poznámek a navrch... Ještě i značně obsáhlé „seznamy informátorů a informátorek“ na koncích všech tří knih.

Jména mužů a žen v těchto seznamech jsou ovšem diskrétně zastoupena pouhými iniciálami. To je fakt, za každými z těch iniciál však následují i přesná data narození plus údaje o dosaženém vzdělání a o bydlišti, takže... Jistě, Sherlocku Holmesovi už by to stačilo.

A jednou z aktivních informátorek je kupříkladu i doktorka Lenková, tedy spisovatelka, o které psal Neviditelný pes v úterý 21. října.

3.

Všechny tři knížky jsou také doplněny obsáhlými seznamy literatury a rovněž opakovanými výzvami, abychom všechny podobné městské (i neměstské) legendy Petru Janečkovi dobrovolně zasílali.

Ne snad do Národního muzea v Praze, kde je zaměstnán, ale ideálně na internetovou adresu povesti@seznam.cz.

4.

Tato folkloristova hrdá výzva ostatně zřejmě přispěla i k tomu, že se původní publikaci Černá sanitka dostalo do dneška už dvou sester. Pomohl ovšem i sám zájem "lidu".

Tomu nikdy nebyly žádné "nové pověsti české“ lhostejné, jak už vyplývá z jeho "duše" (a suše lidstva vůbec), na rozdíl ovšem od české literatury, kde podle mého názoru výjimky jenom potvrzují toto pravidlo, protože jinak mase lhostejnou zůstává.

5.

Petr Janeček není ovšem prvním golfistou tohoto hřiště.

Už Ondřej Neff (tedy přinejmenším on) na jeho plochu zabrousil dávno, v osmdesátých, a zpestřil Mladou frontu již tehdy pár okolo nás kolujícími bájemi.

Jistě však ani Aston tenkrát nesnil, v jak masovém množství tenhle folklór shrne počátkem třetího tisíciletí jeho mladý následovník, kterému bych - mimochodem řečeno - ono „třikrát a dost“ až tak přesmoc nevěřil (a už se těším na čtvrtý díl, i když přijde s odstupem).

6.

Ale zpátky ke skromnosti.

Tři dosavadní Černé sanitky člení 637 kapitol do 39 částí. Některé z nichž se ovšem tematicky prolínají, takže například úvodnímu "nášupu" Vrazi, úchylové a přízraky (1. díl) do určité míry odpovídá první oddělení druhého svazku nazvané Duchové, démoni a devianti, ale i svižný začátek zatím posledního pokračování série pojmenovaný Masoví vrazi, morbidní duchové a mimozemští návštěvníci.

A dál. Jestliže ještě roku 2006 psal Janeček o "Zákeřných cizincích", pak letos tito cizinci už „vracejí úder“, a pokud tenkrát sestavil i oddíl Sex a erotika, letos přidal i bujnou část knihy s titulkem Láska je láska, přičemž už loni (druhá Sanitka) jsme si početli i na téma Láska, sex a krutosti. Atd...

Souběžně ovšem autor vyčleňuje a balí do pomyslných krabiček i historky vydělené z hlediska času. A tak narazíme nejen na četné Příběhy z Protentokrátu (vzpomenu tady teď maně i na starší knížku Anekdoty z Protentokrátu, 1975), ale taktéž třeba na kapitolu Sladká šedesátá a prohnilá osmdesátá (léta).

A ještě další dělení? Obstarávají je různá prostředí, v nichž se příběhy odehrávají.

Jak prostředí studijní, tak i pracovní... anebo všelijak bojová. A více viz kapitoly Kanceláře a úřady, Na základce a dětském táboře, Studentský folklor či Vojna není kojná.

7.

Vydatným zdrojem se ale Janečkovi stala i doprava, jak aspoň dokládají oddíly Automobil, MHD a vlak, Mystická hromadná doprava, Legendy našich silnic či Na cestě. Anechybí tady ani publicistovi Janu Nejedlému jistě milý oddíl Rocklore a celebritylore. Ani tzv. Business folklore - a jak by šlo vynechat Hospodské historky.

Taky Mytologie globálního kapitalismu tady už dnes křepčí a trčí pomyslně do výšin obzvlášť v peprném kontrastu s Mytologií reálného socialismu a fascinujícím (i skutečně magickým) vždy zůstane Dětský folklór, s kterým jsme se, i když v malé míře, mohli už také seznámit ve Strašílkové publikaci Dětská mudrosloví.

8.

Janečkova trilogie je rozsáhlá, údaj o počtu kapitol však teď musím navzdory tomu poněkud postavit na nohy. Vedle těch mnohostránkových sem totiž Petr Janeček vřadil, a to nejvíc v posledním svazku, i kapitolky jen heslovitého charakteru – a příkladem nechť je Lekce z navigace. Čtu:

Párkrát jsem slyšel vyprávět (snad věrohodným informátorem je zde tedy badatel sám), jak student na vojenské katedře přesvědčil přednášejícího soudruha podplukovníka, že světové strany se dají v přírodě bez kompasu určovat podle světlušek, které od večera do půlnoci létají z jihu na sever a po půlnoci nazpátek.

Tečka... Smějete se? Proč? Nejsem si už naprosto jist, ale mám pocit, že se to šířilo na pražské katedře a v Konviktu i okolo roku 1982, kdy jsem tam docházel pochodovat já.

9.

I takovéto skoro marginální legrácka tedy najdeme v Černých sanitkách, nicméně rovnoprávně po boku veleslavných a literárně vícekrát zpracovaných (Neff, Stančík) legend o Pérákovi (například).

Anebo vedle historky o pánovi, který si vykračoval monotónní krajinou po železniční trati, uprostřed mezi dvěma městy (většinou je to na Divokého západu). A tu učinil zásluhou kohosi salto. Pak pokračoval po trati i dále onou monotónní krajinou a skončil... ve výchozí stanici. Tento konkrétní příběh otočky tedy existuje a upozorňuji, že jak ve formě regulérní povídky od regulérního beletristy (zjistěte si sami, kterého), tak i v podobě léta světem kolujícího mýtu. A co bylo dřív? Slepice? Vejce? Není to často zjistitelné. Napsal (ano, přichází další například) slavný Arthur Machen, o kterém Pes vyprávěl 2. září, povídku o lučištnících zjevivších se nad bitvou u Monsu (za první světové války) už na základě válečné legendy?

Anebo se povídka jako fáma rozšířila až díky Machenovi?

Kdo to ví? A kdo jistě?

Anebo co příběhy z hororové sbírky próz Ambrose Bierce Mohou se takové věci stát?, o které zase Pes psal 15. května?

Vysnil si je geniální spisovatel (a mystifikátor), anebo je skutečně jen převyprávěl, jak sám tvrdil? Nevím, a proto mě nepatrně mrzí, že se Petr Janeček aspoň občas nevěnuje i hlubšímu zapátrání, a to zvlášť po případných literárních kořenech zdánlivě lidových příběhů.

Zatím totiž ponechává podobná srovnávání na vedlejší koleji, ale což. Možná i právem. A dáte mi zapravdu, vím to. Netřeba přece vše hned násilně (ale i méně násilně) převádět na čistou (anebo i ne tak čistou) literaturu. Ne?

A tyhle tři "černé" knihy přece ani nechtějí být sbírkami povídek.¨

Již ze záměru jsou „jen“ úžasným souborem materiálu, který se teprve STANE zdrojem řady povídek. Jak zbrusu nových, tak staronových, což bude záležet i na umu beletristů. A co kdo přidá? A co kdo ubere? Uvidíme. Co kdo propojí, co kdo přizná a co kdo nepřizná? „Tento příběh je známý i ze Švandrlíkovy knihy Draculův švagr,“ přiznává například na jednom místě (u povídky Okno do hřbitova) sám Petr Janeček a vcelku se mi tady zdá, že i sám Švandrlík v tomhle případě vyšel z už kolující legendy.

10.

Janeček je uměřený. Příběhy zapisuje, nenafukuje (jako by to udělal mnohý novinář). Oceňme to.

Na druhé straně však se nijak nekaje a napsal už na téma „urban legends“ i pohotově i osmdesátiminutové kabaretní představení pro Hadivadlo (s Mariánem Amslerem a Lubošem Balákem) a taky rozhlas má internetové stránky www.rozhlas.cz/cernasanitka navazující na zvukový magazín Sedmý světadíl, který mnohé kapitoly Janečkových knížek adaptoval v podání Kamila Halbicha, Mirka Táborského, Lukáše Hlavici a Alfréda Strejčka.

Na tomtéž webu kromě toho najdeme i Janečkovy videokomentáře k desítkám městských legend, což v důsledku dává šanci až k rozhlasovému seriálu takřka bez konce.

Nu, a další, televizní série se nedávno vyhoupla na obrazovky.

Prozatím slibuje "jen" patnáct epizod, nepochybujme však, že bude pokračovat.

I městský folklór ostatně dál a dál bují, v podstatě nezná hranic a po světě širém narazíte opakovaně, ale vždycky na podobné anebo dokonce zcela totožné příběhy, které mají pokaždé jedno společné.

Nikdy se nestaly přímo tomu, kdo vám je vypráví.

11.

Tak, a teď... mohu snad uvést i dva řádnější příklady legend modernější doby, i když ne přímo ze Sanitek. Kvůli tomu prvnímu případu budu krátce citovat ze slavné knížky režiséra Francoise Truffauta Rozhovory (1966) a v následující pasáži tedy odpovídá Alfred Hitchock na otázku týkající se jeho předposledního britského filmu Zmizelá žena (1938):

"Jestlipak víte, že byl tentýž příběh zfilmován třikrát nebo čtyřikrát? Všechno přitom ale pramení z jediné historky, která se prý odehrála v Paříži roku 1880.

Jedna paní s dcerou tam přijedou, ubytují se v hotelu a tam matka onemocní. Přijde lékař, ženu vyšetří, po straně vyjednává s hoteliérem, potom řekne dívce: „Vaše matka potřebuje ty a ty léky,“ a pošle ji fiakrem na druhý konec Paříže.

Když se dívka po čtyřech hodinách vrátí do hotelu a ptá se, jak se daří matce, hoteliér jí odpoví: „Jaké matce? Já vás neznám, kdopak vlastně jste?“

Nato dívka: „Ale moje matka je přece ve svém pokoji.“

Zavedou ji do pokoje, ale tam jsou jiní hosté, nábytek je jinak rozestaven, tapety jsou jiné než předtím.

Na tomto principu (pokračuje Alfred Hitchcock) jsem později natočil i půlhodinový film pro televizi a režisér Rank film Na shledanou na Světové výstavě (1950) s Jean Simmonsovou, který měl tu fintu, že se údajně skutečný příběh odehrával právě během Světové výstavy v Paříži, kdy tam postavili Eiffelku. A vysvětlení?

Ženy přijely z Indie a lékař zjistil, že matka má mor. Měl tedy za to, že kdyby se zpráva o tom roznesla, vznikla by panika a všichni turisté, kteří se dostavili na výstavu, by odjeli."

12.

Hitchockův film Zmizelá žena se ovšem odehrává v uhánějícím vlaku a navíc vznik podle (vcelku neznámého) románu Ethel Liny Whiteové KOLO SE TOČÍ.

Zbrusu nová verze téže knihy pak byla natočena ještě roku 1979, kdy Hitchcok stále ještě žil, ale už nepracoval.

Je to však jen dosti mechanický a vlastně slabý remake původního snímku, který naopak dodnes upoutá.

A vlastní jádro? Historka?

Lépe je ovšem rozpuštěna ve zmíněném filmu Na shledanou na Světové výstavě, přičemž je až neuvěřitelné, co si u nás dvacet let nato dovolil dr. Ludvík Souček, když psal svou vůbec první detektivku Případ ztraceného suchoplavce (1968).

Jako obvykle se s tím nepáral. Námět mu byl dobrý a jednoduše historku jen posunul o deset let časem kupředu a ze Světové výstavy v Paříži ji dostal na Jubilejní výstavu u nás v Praze, do časů, kdy vznikl i Veletržní palác. A pointa? Tatáž.

Obdobně ovšem Souček bohorovně plaguje i v jiných knihách. Je-li to ale skutečný zločin, na to mám ten názor, že není.

13.

Co se pak týká filmů, tutéž historku znovu užil i Roman Polansky (génius) ve svém pařížském snímku Frantic (1978) s Harrisonem Fordem, což je jistě vysoce „hitchcockovský“ film, nicméně nejen podle mého názoru náleží k jeho slabším.

Nejspíš ale existují i mnohá další, volnější i méně volná zpracování tématu, která zatím neznám. Vzhledem k Sanitkám je to ovšem jedno a Petr Janeček se právem spíš zajímá o to, zda byla podobná historka zachycena i v současném Česku.

Pokud ano, jak ovšem zjistit, nakolik je ještě ozvukem případné reálné události staré sto třicet let?

A nakolik jen události z Rankova filmu?

A nakolik události ze 48 hodin v Paříži (jeden z distribučních titulů pro Frantic)?

A nakolik popřípadě i ozvukem Součkovy knihy?

To poslední by bylo určitě nejméně pravděpodobné, a to už proto, že k filmování Součkových bestsellerů se jaksi nikdo nemá.

14.

Tak, a druhý příklad. Je historkou, kterou pro dvě stránky svého románu Mlčení plukovníka Brambla (1921) velice zručně zužitkoval André Maurois, jak víme, opravdu vynikající spisovatel.

Fantazií oplýval. Následující příběh, který má podle mého názoru starobyle orientální původ, však jistě sám nevymýšlel, to není pravděpodobné. Skutečně ho jistě vyslechl. A při následné reproduci a psaní románu nám pak mistr i výtečně zachoval ono typické rámování podobných legend, kdy příběh už vždycky pochází "až z třetí ruky". A teď už následuje citace z překladu Aleny Vaňkové:

"Well, znáte Frazerův příběh?" pravil major.

"Kterého Frazera?" řekl plukovník. "G. R. od šedesátého?"

"Ó, znal jsem ho," řekl plukovník, "syna starého sira Thomase. Jeho otec mi prodal, když jsem byl poručíkem, výborného ponyho, za něhož jsem zaplatil jen sto rupií. Well, jaký jen ten jeho příběh?"

"Začátkem roku 1915," vyprávěl major, "jel Frazer domů na dovolenou a zastavil se v Londýně, večer si zašel sám do divadla. Po prvním jednání nejasně cítil, že se na něho někdo upřeně dívá. Pozvedl hlavu a skutečně spatřil v proscéniové lóži ženu, ale poněvadž bylo hlediště temné, nemohl rozeznat její rysy.

O přestávce se snažil prohlédnout si ji, ale ona ustoupila do temného pozadí lóže. Při dalších dvou jednáních se na něho opět upřeně dívala. Frazer pln zvědavosti počkal u východu z divadla. Tu k němu přistoupil nádherně oblečený lokaj a řekl mu: "Sire, přeje si s vámi mluvit jistá dáma," a odvedl ho do jedné uličky ke kočáru, u jehož dveří se zastavil.

"Vy mne neznáte, kapitáne Frazere, ale já vás znám," pravil překrásný hlas, "máte dnes večer něco na práci, nebo byste přijal pozvání ke mně na večeři?"

Frazer učinil, co bychom učinili my všichni.

"Utekl?" otázal se padre.

"Nastoupil," pokračoval Parker. "Dáma ho poprosila, aby si nechal zavázat oči. Když mu byla páska sňata, shledal, že je v rozkošném pokoji, sám s neznámou maskovanou dámou s hlubokým výstřihem, která měla nejhezčí ramena na světě."

"Napsal to Dumas starší nebo R. L. Stevenson?" zeptal se Aurelle.

"Je to příběh, který se udál v lednu 1915 a jenž mi vyprávěl člověk, který nikdy nelhal," pravil major Parker. "Dům byl ponořen do ticha. Žádný sluha se neukázal, ale Frazer, okouzlen, byl obsluhován samotnou neznámou a dostalo se mu toho. Co vy Francouzi, myslím, nazýváte dobrou vcečeří, dobrou postelí a tím ostatním.

Když se rozednilo, zavázala mu znovu oči páskou. Řekl, jak rozkošná to byla moc a ptal se, kdy by ji mohl opět navštívit. "Nikdy," odpověděla, "a spoléhám na vaše slovo gentlemana a vojáka, že se nebudete snažit, abyste mě znovu nalezl. Ale za rok, právě v tento den, přijďte znovu do téhož divadla, kde jsme se setkali, snad tam bude pro vás dopis."

Potom ho znovu usadila do vozu a poprosila ho, aby si ponechal pásku na očích deset minut: když ji sňal, byl na Trafalgarském náměstí.

Frazer přirozeně vynaložil veškeré úsilí, aby dostal v lednu 1916 dovolenou a ve výroční den svého dobrodružství dostavil se večer k pokladně divadla a žádal křeslo.

"Nemáte snad pro mne nějaký dopis?" optal se, udávaje své jméno.

Pokladní mu podala obálku a Frazer, chvatně ji roztrhnuv, četl tento prostý řádek: "Je to syn. Je velice hezký. Děkuji."

"Nejpodivnější na té anekdotě je," poznamenal doktor sarkasticky, "že mi ji vypravoval dávno před válkou jiný hezký hoch a že on sám byl tehdy tím hrdinou."

"Ta dáma má tedy více dětí," usoudil plukovník

15.

Podotknu tady jen, že jsem kdysi sám neodolal a napsal i vlastní, ale ryze českou verzi téhle zřejmě věčně se vracející story.

Odehrává se v současnosti. V prostředí, které jsem znal. S lidmi, kteří se mnou pracovali na poště. A existuje pod titulem Pověstná Ivana, přičemž naposled vyšla v knize Zabiju Putina v Karlových Varech (NAVA 2007).

Ale takhle bychom mohli pokračovat až do alelujá. Podstatnější než další a další historky je přitom následující zjištění. Jedna americká novinářka se chopila jednoho takového příběhu "X" a vydala se po jeho stopě jako ohařka. Chtěla vykutat kořen. Nešlo to. Ale jak nás Petr Janeček informuje, vzdala boj až po patnácti zastávkách – zatávkách u patnácti různých lidí.

Žádný se prý k autorství hodnověrně nepřihlásil a každý už městskou legendu od někoho slyšel, přičemž i ten dotyčný, jak se pak ukázalo, prý už ji slyšel atd. Atd.

Záhadné?

Hrůza?

Jak se vezme. S "urban legends" je to totiž jako s anekdotami. A máme-li věřit známé Asimovově povídce Vtipálek (česky poprvé vyšla v knize Vlak do pekla), tak (také) anekdoty vznikají až kdesi ve vesmíru nebo na jiných planetách (anebo v jiných dimenzích) a kdosi nás jejich prostřednictvím pouze už odnepaměti testuje.

Nás jako lidstvo.

16.

Anebo spíš udržuje v nepoblázněném stavu? No, pak se mu to poslední dobou přestává dařit.