Slavný francouzský spisovatel Eugene Sue (1804-1857) zveřejnil Tajnosti Paříže v letech 1842-43. Francouzský bankovní úředník a spisovatel Paul Féval (1816-1887) přivedl na svět Tajnosti Londýna jen o rok později (1844) a úspěch mu umožnil věnovat se už jen psaní. A Čech Josef Svátek (1835-1897)? Napodobil činy ty a po víc než dvaceti letech od zmíněných událostí debutoval na poli románu Tajnostmi pražskými (1868) a my teď odolejme pokušení vřadit je mechanicky mezi brak, i když po hodně podobné nálepce volají, anebo rozhodně nejedna senzačně laděná scéna.

Kapitola druhá se kupř. jmenuje Tajemství zedníkovo. Je, aniž to odsuzuji, inspirována Poeovou povídkou o Soudku vína amontilladského (1846), ale raději po pořádku: Už lord Bulwer-Lytton (1803-1873) si pro román Poslední dny Pompejí (1834) vybájil následující pointu jedné z kapitol:

„Kam vede ta temná chodba nalevo?“ ptal se Calenus. "Ve tmě vypadá, jako by končila až v podsvětí.“

„Naopak. Ústí do horních pater,“ odpověděl Arbaces nedbale, když vtom Calenus uklouzl. Sice jenom z několika schodů, ale i když ihned vyskočil, mohl už jen bušit pěstmi a křičet, až se to podobalo zvířecímu řevu. Tak strašlivá v něm vyvstala hrůza. „Pusť mě ven! Pusť mě ven! Už žádné zlato nechci.“ Ale slova jen nezřetelně pronikala masivními dveřmi.„Smilování! Milosrdenství...“

Arbaces se dávno vracel chodbou.

Za tři dny, bude-li Calenus ještě vůbec naživu, zůstane jeho hlas tak slabý, že už ven dávno nepronikne. Nelítostný Egypťan si přitáhl šat a vyšel na čerstvý vzduch.“

2.

K čemu scéna PO DESETI LETECH inspirovala Edgara Allana Poea, nebudu sem opisovat, protože je to poměrně známo... Chvatně jsem zasul poslední kámen do patřičné polohy a podle nové zdi znovu navršil starou hradbu z kostí. Půl století se jí žádný smrtelník nedotkl. In pace requiescat, končí mistrovská povídka. Nu, a k čemu tento Poe inspiroval po DALŠÍCH DVACETI LETECH Josefa Svátka? Nalistujme a... Hle, starý zedník vzpomíná, jak ho „právě PŘED 20 LETY“(?) najímal maskovaný muž. V kočáře mu zavazoval oči a po záměrném bloudění Prahou se ocitli ve sklepě, kde čekaly další dvě živé masky a...

Vtom ten první přistoupil ke mně a děsným hlasem zvolal: „Přísahej věčné mlčení o všem, co této noci spatříš a vykonáš. Jinak se rozluč s životem!“

V rukou všech tří se zaleskly břitké dýky.

Pak... Zazdi výklenek! poručí mu a zedník spatří úpící, spoutanou bytost. Poslušně nicméně klade vrstvu za vrstvou, žene zeď vzhůru a...

Chybělo už jen pár cihel a nešťastník by byl navždy zazděn. Tu zazněl z vnitřku kobky temný nářek, jako by v neskonalé bolesti poslední řev ze sebe vyrážel. V smrtelné úzkosti a s poklesávajícíma nohama jsem přesto na místa ta ukládal poslední cihly a v několika okamženích byl výklenek zazděn a já sebral svoje nádobí. Vtom přikročil ke mně můj dřívější průvodčí a pravil hlubokým hlasem: „Práci svou jsi k naší spokojenosti vykonal. Zde vezmi.“

„Nechci jidášských těch peněz! Nejsem placeným katem ukrutenství vašeho!“ A vrhnuv peníze na zem, neponechal jsem sobě ani trojník.

Posupný smích vyrazil z úst všech tří mužů, načež ten přední zase proti mně vykročil a strašným hlasem zvolal: „Čiň, jak se ti líbí, troupe, však nepomýšlej na to, abys chtěl jediným slovem vyzradit, co se této noci zde událo. Pamatuj na svou přísahu a navždy vypusť z paměti události tyto, sice třes se před pomstou mou, která by tě bez milosrdenství zastihla, kdekoli meškati a jakékoli ochrany požívati budeš. Nyní můžeš opět jít!“

3.

Až roku 1847 zedník zavzpomínal na ony děsné události a další hrdina románu Vavřinec nato odchází s přítelem Ludvíkem na dnešní Václavské náměstí. Čtěmež!

Nikdo z Pražanů netuší, co pod chatrčemi uprostřed Dobytčího trhu se skrývá, ačkoliv hojnost pověstí ze starých dob se o děsných událostech vypravuje...

Pak... Mladíci vstoupí do jedné z „chatrčí“, Vavřinec pod kuchyňským ohništěm odhalí kamennou plotnu, zdvihne ji... a praví:

„Tak takové jsou vchody k shromaždišti tajného spolku Mladá Čechie, jehož jsem předsedou. Takovýchto vchodů máme několikero, ale jen mně jsou všechny povědomy.

„Toť skutečně důmyslné,“ prohodil Ludvík. „Úřadové pražští by v těchto místech zajisté spiklenců nehledali.“

„Ó, ti se dají ještě jednoduššími prostředky oklamat,“ zvolal s ironickým úsměvem Vavřinec. „Zde v Praze nepotřebujeme užívati takových výmyslů, na jaké jsou karbonáři v Neapolsku a septembristé v Paříži odkázáni, aby slídivým zrakům policie unikli. Zde dostačí několikero vchodů, aby se policie za nos voditi mohla. Slidiči Metternichovi jsou pravými hudlaři proti svým kolegům neapolským a pařížským, a kdo na tamních vysokých školách revolučních by se vzdělal jako já, ten se jen směje.“

Nato mladí sestoupí do podzemí a... „Zde jsme v shromaždišti,“ praví Vavřinec. „Zde připravuje se vzhledem k naší vlasti, co Mladá Evropa na příští rok pro celou Evropu uchystává. Jsme totiž jen jediným údem obrovského těla, které již všecky státy evropské v objetí drží, a zakrátko absolutistické řády jejich navždy rozdrtí. Odtud... Odsud vyjde i Čechám spása po dvěstěletém utrpení. Odtud vznese se v ustanovený den fénix svobody, před nímž všechny ty můry a netopýři nynější vládní soustavy v prach se rozpadnou!“ Tak mluvil povýšeným hlasem muž tento tajemný a fanatický oheň zaplál v očích jeho, které se divoce koulely.

A dál? Ludvík si zatím prohlíží obrazy Robespierra, Dantona, Marata a Kosciuszka, ale i Husa, Žižky a Jiříka z Poděbrad. Nato jdou dál a jen Vavřinec ví, kudy vstoupit do podzemní chodby mezi Novoměstskou radnicí, Faustovým domem, Emauzským klášterem a Vyšehradem. Kráčejí tou chodbou po lebkách a kostech, které sem „až do Josefa II.“ shazovali z popraviště na Dobytčím trhu, ale...

„Ale i v našich dobách prolévá se ještě krev nevinných obětí, aniž by spravedlnost vrahy jejich zastihla,“ komentuje to Vavřinec s děsným výrazem. „O tom k hrůze své sám se zde přesvědčíš a pochopíš ihned slova má, neboť věz, že jsme v oné chodbě, v níž zedník Petr Skála k hroznému zločinu přispíval.“

Hrůzný výkřik vydral se z prsou Ludvíkových: „A kterak tys přišel v známost strašného činu?“

„Pouhou kombinací. Náhoda mne uvedla do chodby z podzemí našeho klubovního domu a zde jsem nalezl zazděný výklenek a dnešní vypravování potvrdilo domněnku mou. Ludvíku Nedomský, stojíš na prahu největšího tajemství života svého. Chceš mužně snášeti všecky následky odhalení?“

„Dal jsem už slovo muže. Vše, co ve světě svým nazývám, chci obětovati, abych nabyl jistoty o původu svém a o osudu mých rodičů neznámých!“

„A vejdeš s námi pak ve společnou práci?“

„I to jsem slíbil a všechny síly dosažení cíle toho věnuji, neboť pak, až uspokojen budu v osobních záležitostech svých, tím horlivěji se oddám službě národa svého.“

„Přísahej tak ale i při památce neznámé matky své!“

„Ty víš, Vavřinče, že nejhrůznější to přísaha, jakouž mi možno složiti.“

Ale pozdvihl prsty pravé ruky, kdežto levice snažila se nesmírné pohnutí uvnitř prsou utlumiti. Divoký oheň se zaleskl v zapadlých očích agitátora.

„Nuže, chop se motyky! Po dvaceti letech vyjde najevo zločin, jenž navždy měl zůstati ukryt!“ pravil s děsným výrazem a udeřil motykou do nejhořejší vrstvy cihel. Temný ohlas rány značil zjevně, že za vyzdívkou je prázdný otvor.

Rozšiřují ho v "naprostém tichu" horlivě, ačkoli se odsud vine smrdutý puch, a v rudé záři pochodně jsou podobni podzemním démonům. Konečně! Oheň ozáří nitro dutiny.

Hrůzný výkřik vydral se z prsou Ludvíkových – spatřilť ve výklenku úplnou kostru lidskou, jejíž bělavé hnáty děsně se od tmavé půdy kobky odrážely. Zedník mluvil skutečně pravdu! „Poznáváš kostru tuto jako lidskou?“ tázal se Vavřinec. „Jsiť lékař a anatomie oblíbeným předmětem tvým.“

To je pravdou a... Ano, Ludvík vskutku sezná z velké pánve a útlých žeber prsních, že jde o kostru méně než dvacetileté ženy. Neodolatelnou jakousi mocí puzen jal se kostru pozorovati a hluboký vzdech vydral se z nitra jeho, neboť obrazotvornost líčila mu mladistvou ženštinu tuto ve vnadné postavě a ladném zevnějšku. Ale tu...

Tu přistoupil Vavřinec k výklenku a zvolal hlasem vysokým: „Kosti tyto jsou kosti – tvojí matky!“

4.

Hrůzný výkřik vydral se z prsou Ludvíka Nedomského. „Matko! Matko moje... Tys byla hrůzně zavražděna a já neměl dosud ani zdání o tvém osudu!“ Tak vyrážel přerývaným hlasem ze sebe a vrhnuv se na kolena sklonil hlavu nad kostmi a rtové jeho šeptali krátkou modlitbu. S očí skanuly dvě velké slzy na lebku. Hned však vymrštil se a strašně zrůzněným obličejem vrhl se proti Vavřincovi volaje divoce: „Znáš vrahy matky mé! Jen jmenuj ho! Na něm vyliji pomstu, o níž se světu nesnilo, on stonásobně ukrutnější smrtí musí zhynouti.“

„Žádáš pro okamžik mnoho, příteli. Já vraha musím teprve vypátrat.“

Tu Ludvík mrštil jím prudce od sebe. „Pryč ode mne!“ řval v největším rozjitření a oči jeho zuřivě se koulely v důlkách svých, „Tys mne oklamal! Ty znáš, ty musíš znáti toho bídníka, jemuž svět posud rovna nenosil!“

No, a jak že to dopadlo? Neprozradím.

Kupte si tu knihu, nečtěte stála a stále nových! A pravda, inspirován malebnými tituly zmiňovaných děl od Svátka či Févala jsem dokonce i já spáchal v mládí spáchal jedny „Tajnosti Prahy“ - i jedny „Tajnosti Londýna“. Jsou to docela velké sešity a až do posledního místečka pak byly vyplněny hůlkovými písmenky. Tak jsem totiž jeden čas šmodrchavě psal a potvořil a nikdy už bohužel nejspíš nic podobného nedokážu: i s dějem jsem se vždycky přesně strefil do konce sešitu. Leč, bohužel, o obě "knihy" jsem právě v Praze přišel, a tak i touto cestou vyzývám jejich současné vlastníky, aby je odevzdali v redakci.

Budou zaručeně bohatě odměněni!