Královna šokujícího thrilleru Patricia Highsmithová (velebená nejen Grahamem Greenem, ale všeobecně) se narodila v Texasu 19. ledna 1921 (devět dní po rozvodu vlastních rodičů) a letos tomu tím pádem bylo rovných sto let. Aniž si přespříliš lidí vzpomnělo. Škoda. I když lze chápat: na hrůzy vždy vzpomeneme s kapičku menší chutí než na slasti.

Před oním rozvodem byli Patriciini rodičové svoji deset měsíců. Německý otecvlastně plánoval „bezbožnou“ interrupci, ale sešlo z ní. Holčička svého tátu s mámou poprvé viděla až ve dvanácti letech.

Když jí byly tři, vzala si její matka jiného muže, povoláním výtvarníka, jenž děvče mezi čtvrtým a pátým rokem podle všeho zneužíval. Takřka to naštěstí vytěsnila z mysli.

Roku 1927 se manželé Higsmithovi octli v New Yorku. Dívka nastoupila do školy a uvědomovala si, že se cítí jako kluk. Nikomu to neřekla a někdy v osmi letech ji ohromila kniha o pyromanech a schizofrenicích. Rodičové se na pozadí toho hádávali a vraceli do Texasu, kam se máti a dcera sice jednou přesunuly samy, nicméně malíř si jednu z nich odvezl. Dceru ne. Choť.

Holčička tak zůstala u babičky. Zrovna jí bylo dvanáct. I pár těchhle osamělých měsíců se na ní podepsalo zvláštním zklamáním. Ale ve třinácti je opět u rodičů, ve čtrnácti se jí matka dotáže na sexuální orientaci. Patricie nic nekamufluje, nelže.

Po maturitě se PH zapsala na Kolumbijskou univerzitu do kursu literatury a studovala latinu, řečtinu a zoologii. Stala se redaktorkou školního časopisu a doma jí konečně došlo, že hádky zapříčiňuje matka. Navzdory tomu zůstala na její straně. - Po promoci začala psát pro skutečné časopisy a našla si specifický „filmový“ styl. Její Hrdinku vybrali do antologie dvaadvaceti nejlepších amerických povídek (1945) a již roku 1946 převzala Cenu O. Henryho. Taky ale začala vymýšlet komiksové scénáře typu Kapitána Midnighta.

Patricia Highsmithová

Prózu naštěstí psala dál, i aby se zbavila tíživých snů, a její prvotina Cizinci ve vlaku (1950) je příběh dvou mužů, kteří si kvůli alibi vzájemně „prohodí“ vraždy, které prahnou spáchat na vlastních bližních. Patricia román dokončila roku 1948 pod vlivem Trumana Capota v elitní kolonii umělců Yaddo v Saratoga Springs (ve státě New York) a podle scénáře Raymonda Chandlera ho zfilmoval Hitchcock.

Patricia Highsmith si ujasnila své erotické zaměření, nicméně věřila, že ho lze zvrátit! Zapsala se proto na psychoanalýzu a díky tomu si uvědomila, že ji nepřitahují normální ženy, nýbrž ty, které uvnitř taky nesou kus muže.

O homosexualitě je druhý Patriciin román Cena soli (1952, česky 2015 jako Carol) a dnes klasický Talentovaný pan Ripley (1955) se stal její čtvrtou knihou. Je snad i jeho titulní hrdina latentní gay? To bych sám neřekl, i když ho i tak lze interpretovat.

„Píše podobně jako Simenon,“ prohlašovali o Patricii a ona skutečně dělala z „kriminálek“ něco víc. Amerika let padesátých ovšem byla ještě homofobní a prudérní, tak se její knížky lépe prodávaly v Evropě. Odstěhovala se do Anglie a pak do Fontainbleau u Paříže (1955); ale odmítla se učit francouzsky, opovrhla zdejší kuchyní a zkrátka… Izolovala se.

To i pomocí alkoholu. Posléze snad nejraději komunikovala se svými siamskými kočkami a k tomu účelu dokonce vyvinula speciální jazyk. V pusté zahradě se obklopila i stovkami hadů a hlemýžďů, které s chutí krmila salátem. „Disponovala přesnou představou o tom, co nesnáší a naopak,“ uvádí Ioan Mackenzie James v knize Aspergerův syndrom (česky 2008 v překladu Václava Petra), „a tak měla třeba ráda Bachovy Pašije Sv. Matouše, staré šaty, ticho, tenisky, mexická jídla, plnicí pera, švýcarské armádní nože, víkendy bez společenských povinností, Franze Kafku a samotu. Naopak nesnášela Sibeliovy skladby, Légerovy obrazy, koncerty, jídla o čtyřech chodech, televizi, hlučné lidi a momenty, kdy ji poznali na ulici.“

Po třinácti letech daňový úřad prohledal její dům, a tak se odstěhovala do Švýcarska (1983). Tady koupila stavení poblíž italských hranic - v Ticinu, a tedy tomtéž místě, kde jistý čas bydlil také český literát a výtvarník Karel Trinkewitz (1931-2014).

Přikoupila k domu pozemek a nechala si postavit moderní „Casu Highsmith“, přičemž její sousedky později vypovídaly: „Jediná věc, která mi na Patricii vadila, byla ta, že jste k ní přišli na přátelskou návštěvu, ale ona vám nikdy nepodala ruku.“

Anebo: „Byla to nejcitlivější, nejzranitelnější a nejnejistější osoba, s jakou jsem se kdy setkala.“ Anebo: „Když jste u ní doma jen přesunuli popelník, pokaždé ho okamžitě vrátila na místo.“

Podle terapeutky Vivien de Bernardiové sice Patricia až nutkavě ráda psala o brutálním násilí, ale chovala se mírně. „A právě kvůli tomu klidu jsem se moc ráda pohybovala v její blízkosti. Jen postrádala jakýkoli vnitřní kontrolní mechanismus a nebyla s to neříci to, co zrovna našla na jazyku.“ Trpěla, zdá se, vysoce funkční formou Aspergerova syndromu, jenž se projevoval až děsivou přímočarostí. Zcela postrádala smysl pro nuance v dialogu a unikalo jí, že druhé slovy zraňuje. Jako spisovatelka nikdy nekomentovala chování svých postav a jejich trable v knihách prostě prezentovala až entomologicky nezúčastněně. Totálně bezohledným líčením reálných stránek lidské povahy vlastně trochu připomíná našeho Miloše Formana a podle jejích knih dosud vzniklo na třicet filmů, přičemž třikrát adaptovaný Talentovaný pan Ripley (poprvé s Delonem pod titulem V plném slunci) se dočkal hned čtyř románových pokračování Ripley v ilegalitě (1970), Ripley si hraje (1974), Chlapec, který přišel za Ripleym (1980) a Ripley pod vodou (1991).

Třetí z těch románů byl nejprve zfilmován Wimem Wendersem s Dennisem Hopperem (Americký přítel, 1977) a pak znovu s geniálním Johnem Malkovichem.

V čem vlastně spočívá onen Ripleyho talent?

Už Jan Zábrana si toho všiml. U výslechů tento lotr takřka vše přizná, ale policie přesto a právě proto selže. Jak to? Je zvyklá spíš na notorické zapírače a hrdinové Patricie Highsmithové jsou jako kulky. Neodskočí z dráhy osudu a jsou nuceni potkat přesně to, čemu se podobají.

Jen výjimečně se Patricia přehnanou kombinatorikou dotkla samoúčelnosti, asi jako v románu Packal (1954), a její zcela bravurní Odklad milosrdenství (1965) působí jako jakýsi kriminálnější vzor Kunderova Žertu (1967). Právě jistá překombinovanost ho však zbavuje šance Žertu konkurovat. A co tato její kniha vlastně řeší? Řeší, co se přihodí, pokud jsme sice nevraždili, ale zato žertem předstírali, že vynášíte v koberci mrtvolu.

Highsmithové až chorobopisná díla působí neuvěřitelně realisticky a fungují věrohodně. Zemřela 4. února 1995 na leukémii a zanechala po sobě 32 knih a tři miliony dolarů, které odkázala kolonii Yaddo.

„A kolik byste uvolnili za mé práce?“ ptala se před smrtí Texaské univerzity. Po reakci prodala práva Švýcarskému literárnímu archivu v Bernu. „Je něco nudnějšího a vyumělkovanějšího než spravedlnost?“ ptávala se cynicky. „Vždyť ani život, ani příroda se nestarají, zda se na jakémkoli stvoření páchá křivda.“

A kritik? Co dodá ten? Takový William Trevor o ní dost trefně napsal: „Nenávist ji zajímala víc než láska. Pokroucené povahy víc než normální. Lidi poražené preferovala před lidmi úspěšnými.“

*****************************

Autor vystoupí v sobotu ve 13.00 na Světě knihy v ateliéru Rychta s Jarmilou Vendovou a dalšími kolegy ze Střediska západočeských spisovatelů.