Pod nedávným článkem Neviditelného psa o Zdeňku Peukertovi alias Edgaru Collinsovi ve čtvrtek 26. 6. připomněl znalý pan O´Hafra i pisálka, který Peukertovi nesahá podle mého názoru ani po kotníky, totiž zcela legendárního brakopisce Slávu Václava Jelínka (1905-?), který teoreticky vzato může ještě někde v zahraničí žít, ale skutečně jen teoreticky.
Z hlediska science fiction pojednali už o jelínkovském fenoménu již jak Ondřej Neff (Něco je jinak, 1981), tak Ivan Adamovič (Slovník české literární fantastiky a science fiction, 1995). Sám se na jejich stopách sice neodvažuji nějak bohorovně pojednat také o zbytku jeho rozsáhlé, grafomaniakální tvorby, nicméně mě to ani nepálí. Proč ne?
Jakkoli jsem odmalička fandou více i méně pokleslých literatur, Slávu Jelínka nemiluji. To už je mi sympatičtější i ten Harry Jelínek, který prodal Karlštejn. A nejenom Harry zosobněný Oldřichem Kaiserem v milém filmu Velká sázka o malé pivo (1981)…
2.
Pryč ale ze světa zločinu! Kam? K literatuře, která je ostatně často sublimací i právě pro rozličnou kriminalizovatelnou činnost!
A pseudoliterární produkce Harryho jmenovce Slávy? Je vesměs ukázkou toho nejhoršího, co si lze vůbec na tomhle poli vysnít a natrhat. A jestliže bych ono pole ještě zúžil a zaměřil se teď čistě na subžánr laciné sešitové detektivky, spatříte jistě také vy po mém boku onu žalostnou sestupnou řadu!
Začíná v relativní výši nad světem: nickcarterovkami, které tak krásně oslavil geniální Jiří Brdečka ve filmu Adéla ještě nevečeřela (1977). Klesá ale k ubožejším cliftonkám… a končící až na dně, v úděsné to bažině všech „veleděl“ z pera… Ano, právě z pera Slávy Václava Jelínka, jehož hyperkuriózní sešitky o detektivu Bangsovi vydával od roku 1931 pan Ladislav Šotek, tento pilný navyšovatel úrovně české kultury, i čest jeho památce!
A hup už do textu:
„Jste ďábel, Bangsi!“
„Nikoli. Ale vy máte ďábelský herecký talent. Dovedl jste oklamati i mne, a to již něco znamená.“ Ze sešitku Bezhlavý přízrak (1932).
3.
Tak to byl pouhý úryvek, rád bych vám ale dopřál i pár dalších (a pak se na to navždycky vys…):
Vstoupil do naprosté tmy malého pokojíku. Tápal po vypínači. Nalezl jej, otočil jím. Pak pronikavě vykřikl. To co viděl – to naprosto nečekal. Konec sedmé kapitoly
KAPITOLA VIII. Hrůzný objev
Na lůžku ležel probodený člověk. Na prvý pohled bylo zřejmo, že ten probodený byl přepaden za spánku a ještě svedl s útočníkem urputný boj. Přece jen podlehl. Detektiv Bangs se přiblížil a vykřikl v úžasu. Ten zavražděný nebyl nikým jiným než Rudolfem.
Zde byl tedy nejjasnější důkaz, že Rudolf nebyl tím bezhlavým přízrakem, neboť se stal sám jeho obětí. V jeho prsou vězela dýka. Detektiv si ji pozorně prohlédl. Nebylo na ní vůbec otisků prstů.
A tak dále, i tak podobně. Skutečná ubohost Jelínkova psaní v krátkých úryvcích ovšem zase tak nevynikne, znalci a sběratelé mi však určitě rádi dotvrdí, že jest tuplovanou. A nejen že psal Sláva Václav prachbídně, ale ještě i plagoval. A to je hřích všech hříchů, věřte tomu.
A co třeba?
V bangsovkách rozhodně plagoval už zmíněné a starší cliftonky (už ty většinou blbé), ale jistě i nickcarterovky. Stálo by to za studii a třeba by se dalo i dokázat, že se nakonec mohu mýlit a disponoval určitou vlastní fantazií. Nevím proč, ale jaksi intuitivně o tom pochybuji. On byl… Zkrátka vzdělavatel peněz.
4.
Ale dál.
„Z tajných zápisků anglického mistra detektivů Joe Bangse odhaluje Sláva Václav Jelínek,“ čteme pod lákavými tituly edice, ve které spatřily světlo první republiky i skvosty jako Černé líbánky, Výbuch cigaretového pouzdra, Záhadný hrbáč, Hřbitovní hyeny, Fantom Expresu, Ďáblovo sanatorium, Travič žen, Drtič kostí, Fotografii ze záhrobí, Piráti na Temži, Krvavé krůpěje, Bledé příšery, Opiový král ze San Franciska, Záhada půlnoci, Dům, v němž kosila smrt anebo Vystřeleni na Měsíc (1932). No, A TAM NAHORU - a opravdu až na Lunu k Elvisi Presleymu - měl být ostatně bryskně odpálen i sám Slávek Jelínků, neboť adorovaná zvučnost titulů jeho děl (a já mám pro tuto zvučnost slabost) je také tím jediným, co na konglomerátech jeho stupidit zaujme.
A vidíte, přece čteme jeho hrdé: „Joe Bangs je vynikající člen nejslavnějšího detektivního ústředí, Scotland Yardu, a jeho paměti jsou prvotřídními ukázkami detektivní odvahy a důvtipu.“
Není nad to sám se pochválit! Jo, uznávám, i my všichni někdy musíme. Taky já sám to čas od času udělám, ale ti, kdo mě znají osobně, tak už snad pochopili, že jsem dost sebekritický a trápívám se pro kde co. Ale když mě to na chviličku přejde, tak si někdy i právě následkem oné úlevy zažertuji a buším do něčeho a buším se případně i v prsa. Hm. Většinou si ale dám pozor, aby byla i při bušení patrna nadsázka. Ironie. Řekl bych, že většinou umím udržet nadhled, jsem trochu recesista a konečně píšu vlastně docela dobře a není vůbec od věci postřeh, který nejméně jednou opakoval i Zdeněk Svěrák: Když se člověk nepochválí sám, kdo to za něj udělá? Často už nikdo.
Obávám se ale, vážení čtenáři Neviditelného psa, že Sláva a Václav a Jelínek takovým ani moc nebyl. Ryzí opak je bohužel pravdou. A to už nemluvím o odporné a nesporné NUDĚ mnohých jeho „realističtějších“ detektivek s českými hrdiny. Chcete příklady? Uvedu jen románky „Tajůplný zločin“ (1928) a Muž s kocouřím čelem (1925). Ano, kdo z vás má zájem, tak tomu je zapůjčím anebo rovnou věnuji, nicméně bolavá nuda tady přítomná zůstává vskutku neskonalou a já… Nemohu než nedoporučiti.
5.
A přece tenhle hbitý kmenový autor tzv. Fialové knihovny a redaktor časopisu Dobrodružství z celého světa v psaní takřka neustával a hlavně měl nataženu solidně hroší kůži. Byl trochu jako Milan Knížek, jenže Milan, ten ledacos umí a zvládá. Ale Jelínek byl prostě gauner.
Jeho Ostrov hrůzy (1931) je anotován jako „román děsu a tajemné záhady v Tichomoří“.
Své Tajemství prázdné rakve vydal pouze na pokračování v týdeníku Proud (1935).
A další a další veledíla? Lupička Isa (1926), Dva habešští zběhové (1930), Lordův zločin, Vyzvědači na Marsu či Královna lidojedů. A taky Král obchodníků s děvčaty. A pod pseudonymem Willibald Yoring tento „Mistr“ za války napsal i Tichomořské žraloky a kolaborantská dílka Země tlustých bohů (1943) a Lesk a bída Hollywoodu (1944).
Nu, a co teprve památné Příšery doktora Gagry (1931), na ty přece jen nesmím zapomenout.
Aston je po právu označil za krajně morbidní, neboť dotyčné příšerky jsou zplozenci ženy a oběšence. To samo by samozřejmě ještě nemuselo znamenat žádnou literární žumpu, že ano, ale čtěte, vážení. Zjistíte, že znamená.
Ale možná se tady naopak najdete, nevím. Já sám podobným fekáliím nehovím, aspoň zatím ne.
6.
Spějme k cíli, a to ještě jedním dojemným příkladem. V mile nazvaném svazečku „Zaplaťte pět tisíc, nebo zemřete!“ (Bangs č. 5) vyděrači „odkrouhnou“ jistého Donaldsona. Potom, aby to nebylo málo, ještě pana Jenkinse. Nato je ohrožen i „Mr. Brown“, a tak raději pět tisíc liber vyklopí a odešle je - přesně podle podmínek - po cvičeném jestřábovi. Nu, říkám si, aspoň jeden zajímavý prvek… Jenže ono to pokračuje a teď má „klopit money“ i milionář Mullahac. Tak co s tím? Detektiv Bang si rady ví. Převlékne se za Mullahaca, jako by to udělal i Fantomas, a vloudí se do jeho domu. A tam zjistí, že sama milionářova hospodyňka jest převlečený gangster. Zneškodní tedy tuto falešnou hospodyni a převlékne se za ni sám. Potom... Záleží na tom ale ještě vůbec?
Pochybuji. A nikdy, nikdy nechybí i typické pokyvování hlavou uskutečňované po každé z dalších vražd. Ty se totiž kupí, asi aby bylo o čtenářovu zábavu postaráno, ale čtenář se už nakonec až úpěnlivě ptá: Tak uděláte už konečně něco, mistře Bangsi?
„Čekejme!“ To bylo jedinou odpovědí detektivovou. Čekejme.
A tak se čeká. A čeká. A mrtvol utěšeně přibývá, ale najednou je šťastně naplněna kvóta, totiž předepsaný počet stránek, a tak účtujme. Hle:
Detektiv Bangs mu namířil do tváře a pravil suše: „Dobře jste hrál svoji komedii, ale přece jen jste byl odhalen.
„Ďáble!“ zasyčel muž nenávistně. Bangs mu ale s hlavy strhl stařeckou paruku. A zahučel: „Dulnay, jste nejlepším hercem, jaký je jen na světě. Já sám jsem se dal vámi klamati, já sám vámi, jehož jsem kdysi dostal do žaláře a jenž mi za to přísahal věčnou pomstu! Dohrál jste!“
Ó, ty věčná pomsto!
Ani ta Jelínkova pomsta na českém čtenářstvu není ale úplně ignorovatelná.
Základem tohoto textu jsem 3. 11. 2005 poprvé přispěl do takzvaného Patvaru, tedy rubriky, která ještě dnes a bez přerušení vychází na poslední stránce literárního obtýdeníku Tvar a jejímž druhým nejpilnějším přispěvatelem je překladatel a publicista Michal Škrabal. Jestli správně počítám, odevzdal jsem nedávno pro podzimní vydání její už 61. díl.