(Plicní oddělení MÚNZ na Kamenném kopci, listopad 1962.)
Ve dveřích klubovny se objevil drobný mužík s černou čupřinou vlasů, modravou bradou a brýlemi se silnou kostěnou obrubou. Složil velký černý deštník, z kterého kapalo na podlahu. Rozepnul si černý kabát, pod kterým měl černou teplákovou soupravu. Zpod bundy vytáhl nějaká lejstra, položil je na nejbližší židli a pustil se rozměrným kapesníkem do důkladného čištění zvlhlých skel brýlí. Černý nebyl jen ten kapesník.
„Ááá, pan inženýr Hušek nám přišel zvěstovat, že je konec vycházky, že bychom neměli kouřit a měli číst Rudý právo,“ s hranou vážností ironicky pronášela Věra, když si mužíka ve dveřích všimla.
„Já nemůžu pochopit, že někteří lidí si nedaj pokoj s vorganizovánim kravin a buzeracema ani tady ve špitálu. A eště k tomu, když sou sami pacoši,“ rozčilovala se Lída.
Slávek chtěl něco říct, ale nemohl si to asi rychle sesumírovat, a tak se jen hloupě zasmál a přitiskl se blíž k Věře.
Inženýr Hušek mrknul na hodinky a kývl na Zdeňka. Zdeněk k němu ochotně přiběhl. Inženýr mu něco rychle vykládal a ukazoval rukou po místnosti. Zdeněk se nadýchl a zvolal: „Paní a dámy, soudružky a soudruzi, odpolední vycházka už skončila, a tak byste se měli odebrat do svých pokojů. Zůstanou tu jen členové strany. Uděláme si hodinovou schůzku naší stranické buňky!“
„Ať dou do prdele!“ řekla dost hlasitě Lída. Věra se tomu zasmála a dala prst na rty: „Pssst, Liduško, nebo tě pošlou šupem do Bohunic! Ale ne do špitálu! Do arestu!“
Slávek do toho začal vykřikovat a snažil se napodobit Zdeňkův hlas: „Sódružky, sódružky, takhle vy mluvíte před vojínem pohraniční stráže Slavomírem Cejnem? Ten mohl taky dneska bét členem strany, kdyby se v mládí nedopustil mravnostních deliktů!“ A pak se začal svému řečnickému výkonu chechtat.
„No dyť my víme, Slávečku, že ses vůl!“ Věra odhodila Slavkovu dotěrnou ruku a vstala k odchodu.
Ludvík skládal ping-pongové rakety a míčky do krabice a ptal se Járy, co to znamená. Nikdy by ho nenapadlo, že komunistické organizace pracují i mezi pacienty v nemocnicích. Jára se podíval na Ludvíka bezelstným dobráckým pohledem a důvěrně mu zašeptal: „To je neznáš! Ti budou schůzovat i v pekle, až je tam zubatá nažene. Dneska ale budou jednat taky o mně. Nedostávám z práce žádný peníze a inženýr Hušek mně slíbil, že se na to přes stranickou organizaci podívá.“
Dědečci a babičky od televizorů se již tlačili u dveří a dohadovali se, zda budou k večeři párky s bramborovou kaší a nebo jen „bičky v tomatě“ z ruských konzerv s krajícem chleba. Lída s Věrou a Slávkem již hlaholili venku, skákali přes louže a vyhýbali se stromům, ze kterých stále padaly šňůry velkých kapek. Ti ponurost parku nevnímali. Na Ludvíka dolehla v plné míře.
Zdeněk zatím vypnul televizor a postavil několik židlí k pingpongovému stolu.
Do čela stolu zasedl inženýr Hušek. Po jeho pravici Zdeněk, vyzbrojený školní písankou a plnícím perem, po levici kolohnát strojvůdce Marek. Za chvíli přišlo ještě několik dědků, kteří vypadali na to, za pamatují ještě časy, kdy doktor Bohumír Šmeral předvoj dělnické třídy teprve zakládal.
Inženýr Hušek zahájil schůzi. Omluvil nepřítomnost primáře Kocmana a z papírů přečetl návrh prohramu schůze: 1. Odsouzení americké blokády Kuby. 2. Průběh příprav na XII. sjezd KSČ. 3. Sociální problém Jarosla Halámek. Pak nechal odhlasovat návrh programu. Návrh byl odsouhlasen jednohlasně až na Vavříka, který nehlasoval, protože usnul, hned jak si sedl. Inženýr Hušek poukázal na fakt, že soudruh Vavřík je dnes neobvykle popelavý v obličeji a požádal Zdeňka, aby Vavříka odvedl na pokoj. Vavřík se při probuzení lekl a vyjekl. Při odchodu se ve dveřích obrátil a zašeptl: „Tak tu buďte s Pánem Bohem!“
Inženýr Hušek s výrazem pokerového hráče v tváří řekl: „Čest, soudruhu!“ Marek obrátil oči ke stropu a ironicky vzdychl: „A to byl loni rok ateistické výchovy!“
Hušek nečekal na návrat Zdeňka a začal předčítat monotónním hlasem článek z Rudého práva o intrikách amerických imperialistů, které jim, díky táboru míru, nevyjdou. Pak dal kolovat k podpisu prohlášení pracujících brněnských zdravotnických organizací, které bylo adresováno Radě bezpečnosti Organizace spojených národů. Text byla zkrácená verze článku Rudého práva, který právě dočetl. V záhlaví podpisového archu již jedno jméno bylo: podpis primáře Kocmana.
Pak začal Hušek neméně monotónním hlasem předčítat další článek z Rudého práva o přípravách a cílech XII. sjezdu KSČ. Až na Marka začali všichni přítomni klimbat a hlavy jim v nepravidelných intervalech padaly, některým až na složené ruce na stole.
Do toho se vrátil Zdeněk a již od dveří zahalasil, že Vavříkovi je opravdu špatně, že ho musel víc nést než vést, že se nemohl ani sám svléct, a tak musel Zdeněk pro sestru.
„Co říkala sestra?“ zeptal se starostlivě inženýr Hušek. „Je to přeci jen soudruh a zaslouží zvýšenou péči!“
„Říkala, že by měl k němu přijít doktor. Ale kde ho teď navečer shánět? Kromě dvou sester tady není ani noha!“ ušklíbl se Zdeněk.
Marek chmuřil čelo, pak jako by polkl co chtěl říct, ale nakonec mu to zřejmě nedalo a skoro zakřičel: „Já vám řeknu, že mě to tady už dovopravdy sere! Já su tady už dva měsíce, každou chvilku někdo zgebne a doktora tady po čtvrtý vodpoledne už nevidíš! Neříkejte mně, že se s žádným tím chudákem nedalo dělat víc, než dokážou ty starý jeptiše! Já sem třicet let mašinfíra a půlku toho jsem projezdil v noci! A tak nevím, proč by tady nemohl mít doktor noční službu!“
„Oni mají, ale dole v nemocnici. Sem, na Kameňák, za vážným případem mohou přijet sanitkou!“ chlácholil Marka inženýr Hušek.
„Můžou, ale nepřijedou! Dávají instrukce těm naším babám po telefonu, když je ty jeptiše telefonem vůbec seženou. Ale doktora jsem tady v noci, když někdo zgebal, ještě neviděl!“ rozčiloval se Marek a odplivnul si na podlahu. „Zítra si promluvím s Kocmanem! Péče o soudruhy se musí prosadit po stranický linii, když to nejde jinak!“ prohlásil Marek a obrovskou dlaní setřel pot ze sveřepě se tvářícího obličeje, poznamenaného nesčetnými jizvičkami.
Inženýr Hušek neřekl již nic a chystal se pokračovat ve čtení o přípravách na XII. sjezd strany.
„Podívej se, nech toho! Všichni jsme to už četli. Číst denně stranický tisk je povinnosti každýho člena! Co si budeme namlouvat! Soudruzi ve vládě aji v ústředí jsou s hospodářstvím ve slepý uličce, abych byl slušnej. Nemůžou s tím už dva roky hnout z místa. Ukazatele říkají, že jsou nejhorší přírůstky od Vítěznýho února. Něco se s tím musí dělat! Proto bude sjezd strany. Možná musej přijít do vedení nějací noví soudruzi. To neznamená, že se stranou je něco špatnýho. Jen si musíme dát pozor na všelijaký ty inteligenty, aby nám stranu nerozvraceli! To je nakonec nejdůležitější. Aji tady mezi pacientama slyším všelijaký názory, že dostali tuberu z bídy v socialismu a podobně. Tak těm hned každej musíte říct, aby si dávali pozor na hubu! Teď má každej zadarmo léčení a ještě mu jde plat! Jeslipak tomu tak bylo za kapitalistů?“ odfrkl si znechuceně Marek.
„Začni teď s tím Halámkem. Kvůli němu sme se vlastně sešli,“ vybídl Zdeněk inženýra Huška.
„Jára Halámek za mnou přišel, jestli nemůžeme jako stranická buňka pacientů pro něho něco udělat. Výrobní družstvo, ve kterém pracoval před onemocněním, mu neposílá žádné peníze. Nemohl už druhý měsíc zaplatit nájemné a jeho bytná mu hrozí vystěhováním jeho svršků a pronajmutím jeho pokojíku někomu jinému,“ s brýlemi na špice nosu přednesl inženýr Hušek.
„Jak to, že nedostává dál svůj plat? Na to máme tady všichni právo! Na sto procent platů! Při normálním marodění je to jen vosumdesat, ale tuberáci mají dostávat sto! Aji tak to není nic, když se při marodění nedá chodit na fušky!“ pustil se do trhavého proslovu rozlobený vyhublý stařík. Svůj proslov zdůrazňoval bušením kostnatou pěstí do stolu. Jeho lesklé oči podivné hořely a ústa, která zůstávala chvílemi naplno otevřená, skýtala pohled do černého, jakoby bezedného otvoru ohraničeného několika žlutými zuby.
„To všichni víme,“ rozmrzele řekl inženýr Hušek a Marek se ušklíbl. „Jde o to, proč to Járovi neposílají?“ Co je v tom za nepořádek? Jára je vyložený proletář, tak z čeho má nájem platit?“ dodal.
„Proletář?“ zabručel Marek. „Spíš kavárenskej flákač, kterej nikdy nic pořádnýho nedělal. Když byl mladej, tak byl vydržovanej kurvama, a teď, když je starej, tak je proletář!“
„Počkej, někde pracovat musel. Na to jsou už hodně dlouho zákony. Jinak by byl trestán za příživnictví,“ namítal inženýr Hušek.
„Já se na chlapa podívám a vím, co v něm je. Nejsem dnešní! Nakonec to, co sem vo něm řekl, vím vod ty prsatý Věrky, která byla dorota a Halámka z těch času zná. Možná až moc dobře!“ uchichtl se ironicky Marek.
„Soudruzi, ať se nezdržujem. Bude večeře. Navrhuji, aby soudruh inženýr Hušek do toho družstva zašel a na místě se na to zeptal. Je to prý v Husovicích. Primář na to jistě inženýrovi dá svolení,“ navrhl praktický Zdeněk a pozoroval svoje hodinky.
Jakmile klimbající dědci zaslechli, že je čas na večeři, začali vstávat od stolu a soukat se do černých ústavních hubertusů. Inženýr Hušek překvapeně vzhlédl od svých papírů a když viděl, že většina přítomných je na odchodu, řekl, že tedy přijímá pověření stranické buňky a končí schůzi. Zdeněk si cpal na hlavu buransky srolovanou rádiovku, Marek si velkým obloukem hodil přes ramena svůj kabát, plivnul na zem a bručel: „Tak se mně zdá, že se nám ten socialismus mění v pěknej bordel! Co taky s kurvama a pasákama můžeš vybudovat?“ Vyšel z kulturní místnosti jako poslední a vztekle za sebou zapráskl dveře.
(Úryvek z rukopisu románu „Tango se smrtí“. Podle skutečného příběhu.)