Neviditelný pes

LITERATURA: Sbohem, Sibiři!

Konečně se náš úderný prapor nalodil na britský parník „Ixion“. Byl s námi také sedmý pluk a slavná baterie Kulikovského. Do vyplutí ze Zlatého rohu mnoho času nezbývalo. Všichni jsme stáli na palubě tohoto zaoceánského obra, který musel pro svůj hluboký ponor kotvit daleko od přístavního mola.
Vladivostok, jaro 1920

Konečně se náš úderný prapor nalodil na britský parník „Ixion“. Byl s námi také sedmý pluk a slavná baterie Kulikovského. Do vyplutí ze Zlatého rohu mnoho času nezbývalo. Všichni jsme stáli na palubě tohoto zaoceánského obra, který musel pro svůj hluboký ponor kotvit daleko od přístavního mola.

Před vyplutím přišli na loď generál Čeček, velitel našich vojsk na Dálném východě, jeho štábní důstojníci a zplnomocněnec československé vlády doktor Girsa. Přivezl je pobřežní parník „Smelčak“, který byl dočasně naším majetkem a měl i československou posádku. Na palubě „Ixionu“ je už čekaly tři čestné čety se svými prapory, z každého útvaru jedna. Generál se s námi rozloučil a přál nám šťastnou cestu, nato francouzský důstojník dekoroval standartu baterie Kulikovského francouzským válečným křížem. Velitel transportu podplukovník Wüchterle za tu poctu poděkoval nejen česky, ale i francouzsky.

Generál se svým doprovodem opustili loď asi ve tři hodiny odpoledne. Netrvalo dlouho a kapitán dál signál k vyplutí. Sirény parníku třikrát po sobě zahoukaly, kotvy byly zdviženy a lodní šroub začal čeřit hladinu zátoky. Loď se dala pomalu do pohybu. Ze dvou tisíců hrdel se ozvalo bouřlivé „hurá“. Na přístavní hrázi se s námi loučily stovky bratří z pluků a oddílů, které ještě na svoje lodi čekaly. Mávali nám šátky, čepicemi a jejich „Nazdáár!“ nebralo konce.

Naše hudba zahrála státní hymny a potom spustila veselé pochody. Parníček „Smelčak“ s československou vlajkou na nejvyšším stěžni nás doprovodil k majáku a potom se vrátil.

Nejdříve v dálce pomalu mizel Vladivostok, pak maják na vjezdu do zátoky Zlatý roh, Ruský ostrov s kasárnami a nemocnici našich vojáků, pozvolna se nám v dálce na obzoru ztrácely obrysy Sibiře. Stál jsem na palubě u zábradlí a když poslední siluety pobřeží pohltila mlha, bylo mi najednou strašně smutno. Litoval jsem Víťu i sama sebe! Shohem! Sbohem, Viktorko, tatíku Čufarove, přátelé na Kolčugině! Sbohem, Sibiři, už se nikdy, nikdy neuvidíme!

***

Na palubu se začal snášet drobný déšť.

„Prší nám štěstí!“ volali hoši, a protože lodní zvon zval k večeři, důstojníci zmizeli v jídelně a mužstvo ve svých společných kajutách. Neměl jsem na jídlo ani pomyšlení. Zašel jsem do své kabiny, rozložil před sebe na stolku svoje deníky a vyhledal stránku, na níž jsem měl nalepenou fotografii Viktorky. Nevydržel jsem se na ni dlouho dívat. Vybavila se mi chvíle, kdy jsme se poprvé políbili, pak naše první tajná vycházka do březového hájku na pokraji kvetoucí stepi. Tam jsme si vyznali lásku, tam jsme se vášnivě objímali a moje ruka hladila její malý prs. Po chvíli se z mých vášnivých objetí jemně vyvinula řekla: „Éto nělzjá, Franc Francevič!“ Chtěla, aby naše láska zůstala ještě dlouho čistá.

Za hodinu přišli do kajuty tři důstojníci, se kterými jsem ji sdílel.

„Franto, co je s tebou? Jsi nějaký bledý, nejsi nemocný? Byl jsi vůbec na večeři?“

Ujistil jsem je, že jsem v pořádku, že jsem jen trochu přetažený z včerejší služby, při níž jsem měl dohled na nakládání zavazadel a beden praporu na loď. Pracovali jsme celou noc. Necítil jsem se však ospalý. Moje nervy byly příliš předrážděné. Zvedl jsem se a řekl kolegům, že si půjdu před spaním zakouřit na palubu.

Venku stále trochu mžilo, ale vzduch byl svěží a voněl mořem. Pomalu jsem se procházel po dlouhé palubě, kde postávala jen naše hlídka a několik námořníků svíjelo silná lana. Byl jsem zrovna na zádi, když se vpředu otevřely dveře do důstojnické jídelny. Z nich vyšly na palubu nějaké postavy a pomalu se ke mně blížily. I v šeru spoře osvětlené paluby jsem poznal, že je to voják a do něho zavěšená žena. Bože, to je přece Víťa! Ta malá postava, pružný krok, ten účes! To je Víťa se svým důstojníkem! Tak to všechno nebylo pravda! Někdo se strašně zmýlil!

Rozběhl jsem se dvojici naproti. Ano, je to Víťa! Chtěl jsem na ni zavolat jménem, ale nemohl jsem vydat ani hlásku. Byl jsem na pět kroků před dvojicí, když voják rázně vykročil před svoji společníci a udělal krok či dva směrem ke mně, snad aby ji přede mnou chránil.

„Co se děje, bratře podporučíku?“

Poznal jsem majora Háska, velitele našeho praporu. Ta žena byla jeho mladičká manželka! Ano, trochu se Víti podobala.

„Promiňte, madam, promiň, bratře majore, v tom šeru jsem si vás spletl se svými známými z Tomska. Myslel jsem, že se stal zázrak a že jsou také s námi na lodi,“ zmateně jsem se omlouval a vysvětloval, proč jsem jim tak spěchal vstříc.

„S námi jedou jen tři ženy důstojníků, ale příští transporty přivezou manželky všech našich ženatých vojáků, na které se ještě nedostalo. Tvoji známí budou jistě v některém z nich. Ale setkáte se asi až v Praze, přes Kanadu moc našich transportu nepojede,“ vykládal major Hásek a stále se na mne zkoumavě díval. Jeho paní se jen příjemně usmívala, asi moc česky nerozuměla.

Srazil jsem podpatky, zasalutoval a popřál dobrou noc.

„Ne, ach ne, Víťa žádnou lodí nepopluje! Jsem bláhovec! To dělá to nevyspání.“ Odcházel jsem pomalu do kajuty a znovu se mi vrátil pocit viny... „Dnes se mohla Víťa se mnou procházet po palubě jako moje žena,... zatím leží, zavražděna bolševiky, v nějakém společném hrobě u stanice Tajga...“

Cesta přes Pacifik trvala čtrnáct dní. Měl jsem spostu času listovat ve svých denících a znovu si vybavovat události, které už čas zahlušil. Bože, co všechno se to se mnou za těch šest let událo? Moje cesta k Víti, největší lásce mého života, začala vlastně už mobilizací rakousko-uherské armády koncem července 1914 a pak odjezdem na frontu k hranici ruské říše...

(Úryvek z rukopisu dosud nepublikovaného románu „Viktoria“. Napsáno podle vyprávění a válečného deníku ruského legionáře.)

K dosud nepublikovaným příběhům našich legionářů a ostatních československých vojáků z první světové války se budeme vracet.

zpět na článek