První setkání s Clarkem jsem prožíval v roce 1962, v tom roce, kdy Adolf Hoffmeister vydal svůj úžasný soubor Labyrint. V tomto Labyrintu Clarke obsažen nebyl, zato vyšla samostatná povídková sbírka Oceánem hvězd - jedna z knížek, které jsem si nechal od pana knihaře svázat do polokůže. Právě v této sbírce vyšla jeho Hlídka - (lze ji číst na internetu), jedna z povídek, která zasáhla mne i milióny čtenářů na celém světě. Je to čistá sci-fi, žádná mystika: megacivilizace umístí na Měsíci něco jako "požární hlásič", který jí dá zprávu, až lidstvo bude natolik civilizačně vyspělé, že se na Měsíc dostane: teprve pak bude zajímavé. Všichni víme, že se Hlídka stala základem pro Kubrickovu 2001: Vesmírnou odyseu (1968), kde ovšem je zároveň motiv počítače nadaného umělou inteligencí, který se obrátí proti člověku. Toto je motiv Stanislawa Lema z povídky Kladivo - a nikdy jsem se nedozvěděl, zdali se Clarke o této filiaci dozvěděl.
Co dalšího zde bylo? Záchranný oddíl, povídka z "konce světa", prodchnutá úporným optimismem, vidinou lidstva racionálně směřujícího k vesmírné budoucnosti. Úžasná povídka Jupiter pět, která mě nasměrovala svým realistickým popisem osob a prostředí ke konceptu "obyčejná budoucnost", v němž se snažím zobrazit všední děje tak realisticky, jak jen to dokážu. Ticho, prosím a Zbrojní horečka jsou povídky v podstatě humoristické, velmi britské, velmi - zdánlivě - suché, jak už britský humor bývá. Byla to první velká sci-fi, se kterou jsem se potkal - samozřejmě vedle Labyrintu. Do té doby jsem znal jenom Lema a samozřejmě Bradburyho Marťanskou kroniku. Přimělo mě to k pochopení šíře žánru, jeho flexibility, jeho možností reagovat různými způsoby na impulzy přicházející z kterékoli strany. Od této sbírky jsem vnímal Clarka jako technooptimistu, jako představitele vernovského proudu fantastické literatury, jako člověka pozitivního, ve všech ohledech konstruktivního, a tedy přínosného.

Další mohutný impuls přišel z jeho povídky Devět miliard božích jmen, která byla zařazena do Jitra kouzelníků Bergiera a Pauwelse, vyšlo ve Svobodě v roce 1969. Z ní se vylouplo pro mě nové pojetí Clarka jako myslitele: vizionářsky vyhlížel průnik hraničních technologií s něčím, co je "nad všechen pomysl", tak nějak definoval Boha svatý Anselm. Tehdy mě tato stránka Clarkovy osobnosti poněkud překvapila - netušil jsem, že je možno svázat technooptimismem s něčím, co jiný mohou chápat jako mystiku. Je to ovšem mystika v pravém slova smyslu:
2001:Vesmírná odysea je dnes už za okrajem zájmu, nicméně ve své době (1968) vyvolávala značné rozpaky a ty byly zdrojem diskusí. O čem to vlastně je? Proč jsou na začátku jacísi lidoopi a na konci, co se to děje s Davidem Bowmanem, proč stárne a mění se v embryo? Mnozí to pokládali za jakousi alegorii, já tehdy říkal - nehledejte v tom nic, jenom se dívejte a vnímejte vše tak, jak se to odvíjí na plátně. Je to popis stavů lidstva, od lidoopa, po homo technicus - ale vývoj jde dál a po setkání s megacivilizací se můžeme dostat do nějakého dalšího stádia, které nás odliší od homo technicus tak, jako my jsme vzdáleni lidoopům, našim předkům. Byla to pro mě velká satisfakce, když pak v roce 1971 vyšla knižní verze Vesmírné odysey, která potvrdila můj koncept vnímání filmu.

(19.3.2008)

pokračování příště