Punťovy příhody. Ano, tak se jmenovalo (a nadále i jmenuje) slavné obrázkové čtivo pro děti (ne, ryzí komiks to opravdu, ale opravdu není) z časů první republiky a "Protentokrátu", čtení, které je asi nejspíš srovnatelné s dnešním Čtyřlístkem.

Geniální (aspoň podle mne) Blanka Svačinová a Marie Voříšková (1907-19??) se staly autorkami jako by až do nekonečna navazujících čtyřverší, především však zaperlil talentovaný sochař a portrétista René A. Klapač (1905-19??).Poskytl totiž psíku Punťovy a jeho rodu (ale i Punťovým lidským majitelům) až absolutně nepřekonatelnou výtvarnou podobu, jejíž úroveň si rozhodně tiskne spíš ruce s Bohumilem Konečným než Jaroslavem Němečkem!!!

Ohromující Sága o Puntíkovi byla zahájena počátkem třicátých let, ale za války ji bohužel zastavili a následkem známého zákona už nikdy nebyla obnovena.

Důvodů pro válečné zastavení bylo možná víc, nicméně nelze ani nevidět tu prostou skutečnost, že se rozpustilý pejsánek a jeho krásná kamarádka (a pak i ženuška) Kiki až příliš intenzivně přátelí s černouškem jménem Bimbo.

Za Protektorátu, pravda, takřka nahý Bimbo z obrázkových příhod podivuhodně vymizel, ale jednou už tam prostě byl, tak co!

2.

Podobně ostatně vystupují v naší sáze třeba i cikáni, a právě na ty se, prosím, teď podívejme společně s Jirkou Čunkem i blíže...

Už v jednom z vůbec prvních příběhů totiž chrabrý Punťík dostává do šatlavy celičkou jejich kočující partičku, nicméně dotyční padouši si úskok zapamatují a počíhají si v jednom z dalších pokračování na bílého jedince alias pejska na jisté ponuré lesní křižovatce.

A hned pod následujícím obrázkem můžeme čísti:

Punťa, celý vyjukaný

kouká se na všecky strany,

co však vidí, pro vše svaté

samé hlavy kudrnaté!

3.

Co dál? Punťa je už vzápětí lapen do vaku. Už je i nesen a nadskakuje na "hřbetě" brutálního, snědého muže vyzbrojeného dýkou. Tedy úděsný konec pejskův? Asi! Poteče rudá krev a budou se pražit kosti a možná i chlupy!

Když Punťu cikáni vzteklí

v pytli na zádech odvlekli

až do lesního tábora,

stál před ním chlap jako hora,

jenž byl pohlavárem tlupy.

„Hned ať v pevných poutech úpí,

když cikánům plány hatí!

Tohle se mu nevyplatí!

Provaz dejte mu kol krku,

uvažte ho zde, u smrku.

Ještě dneska si tě, synku,

upečeme na ohýnku!“

Cikáni si nože brousí,

olizují mlsně vousy,

společnost se baví hlučná:

„To zas bude pečeň tučná!“

4.

Ještě štěstí, děti, že úplně v poslední chvilince tam z nebíčka přiletí sama svůdná fenka Kikina, a to rafinovaně zavěšena na balónku. Budoucího chotě pak uzme snědým mlsounům přímo před jejich opálenými nosy. Ale ne! S rasismem to dozajista nebude mít nic společného, řekl bych. Autorka jen a pouze a prostě zachytila běžnou tehdejší situaci ještě stále kočujících cikánů.

A kromě toho...

Ano, v dalším průběhu seriálu byl i tento Voříškové nelichotivý pohled na spoluobčany Čechů víc než vylepšen, a to její verše dál tepající nástupkyní Blankou Svačinovou, která takto a následovně rozvíjí osudy jednoho z Punťových malých synů:

Jednou – všecek zaprášený

potkal dvě podivné ženy.

Spatřily ho – mrkly na se:

„Zatoulaný pejsek – zdá se!“

A dál?

Právě tyhle dvě lepé cikánky štěně vlákají do tábora. Vlákají ho tam na mlíčko! Pak...

„Hle – pečínka!“ dívka řekla,

když sem Barryho dovlekla.

„Je sice jen kost a kůže,

ale to mu nepomůže!“

A ještě dál?

Tu vám se, vážení, zdejší starý "cigoš" neznámého jména projeví jako ryzí gentleman.

"Hola – tahle ráce není

pro cikánské najedení!

Dlouho už mi Ferko říká

o takovéhohle psíka!“

A tak si Punťův ušatý syn Barry šťastně najde zaměstnání - jako je už předtím i dva jeho sourozenci Mary a Harry. A jaké že?

Ferko neměl ze psů sbírku

byl však - majitelem cirku!

A tak – dlouhém po strádání

Barry dosáh svého přání!

5.

Dost ale škádlení cikánské tematiky. Zalistujme raději touto geniální ságou ještě jednou.

Klapačovy obrázky jsou skutečně vydařené a... Hleďme!

Zde Punťa a Kiki své dva syny a jedinou dceru teprve vypravují do světa, jak jim to bohužel nakázala jejich paní, totiž holčička Hanka. Ne, není to veselé zátiší!

Tatínkovi slzy kanou:

„Sbohem – vlastně na shledanou!

Až se v světě polepšíte,

zas se domů vrátit smíte.

6.

Zlobili totiž pekelně.

Nebo spíš jako každá štěňata, řekl bych. Nyní za to Harry, Mary a Barry pykají. Osaměle pochodují silnicí s uzlíky na ramenou, když tu potkají staříka, který „trakař tlačil do kopečka“. I zaberou, pomohou mu a odměnou se jim stane tato rada:

Chcete-li být chytří psíci

pojďte se mnou ku vesnici,

která leží tamo dole

dovedu vás – ke psí škole!“

Taky že tam zvířátka dovede, ale má to ještě jeden háček. Slyšme:

Věc však lehká nebude to,

jelikož do školy této

smí jen čistokrevní psíci!

Může se to o vás říci?

7.

Věřte mi, že se v tu chvíli tři štěňata (vybavená spíš obličejíky zcela lidských dětí) z vyjukanosti nezmůžou ani na haf, natož pak verš. Ale co, ten dědula jim (už přímo před školou) všecko lapidárně dovysvětlí. Takto:

„Musíte říct k svému jménu

všechno o svém rodokmenu,

kdo byl otec váš a matka,

z jaké rodiny jste zkrátka!“

A dál?

Barry prones slova pevná:

„My jsme rasa čistokrevná!

Za otce i naši matku,

dal by každý korun řádku!“

Vida! Jak se zdá, přece jen to s nimi dopadne nakonec dobře, viďte, i když...

Ne, kdepak. Ještě není vyhráno, protože...

Pan učitel byl tu skokem!

Pohléd na psy přísným okem,

vida však kožíšky bílé,

pousmál se na ně mile.

Rasa čistá a bez chyby –

chytré oči se mi líbí –

pohled bystrý, smělý – nuže

z těch tří zde být něco může!

8.

Abych to však už rázně shrnul. Slavné Punťovy příhody vycházely zprvu v Listě paní a dívek a samostatně od roku 1935. Zastaveny byly až počátkem roku 1943. Částečná reedice (dva samostatné výbory a série sešitků) přišla až po listopadovém převratu, a tak například citovaný tady příběh o malinko rasistické psí škole byl česky naposled uveřejněn roku 1992.

Už po dvou dalších číslech byla však bez milosti zastavena i tato obnovená edice...

... a vysoká cena původních vydání od té doby dál a dál stoupá.

A máte-li doma Punťu komplet (ale pozor, vycházela – podobně jako dneska při Čtyřlístku – třeba i různá přidružená leporela a dokonce i prózou psané knížky), tak to vlastníte něco jako Monu Lisu.

Rozšířeno podle textu v literárním obtýdeníku Tvar