Minimálně sedmdesát milionů dolarů bude stát nová americká verze Fantomase, ve které nahradí Jeana Maraise Jean Reno. Těšíme se, ale málokdo ví, že předchůdcem Fantomasovým byl "Rocambolo, kníže katakomb", kterého si vysnil vikomt Pierre-Alexis Ponson du Terrail (1829-71).

Tento šlechtic se dožil pouhých jedenačtyřiceti let, ale po dobu dospělosti rozhodně nezahálel jako mnozí jiní muži modré krve a ročně vychrlil i třicet svazků.

O čem? Nejen o Rocambolovi, nicméně sága o "Cartoucheovi osmnáctého století" (od 1859) jej rozhodně přežila a včetně Rocambolova zmrtvýchvstání (1866), Pravdy o Rocambolovi (1867) a Rocambolova návratu (1877) čítá dnes přes třicet knih. Český výbor nakladatele Karla Kratochvíla z Českých Budějovic měl počátkem dvacátých let podtitul Velký román dobrodružství a lásky a originály přeložil z francouzštiny Ladislav Scheba. Kupř. šestý svazek se jmenuje Provaz oběšence (Blázen bedlamský–Šedý muž). Oč tu jde?

O mnohé, musíme ale přiznat, že často o kaši. Nastavovanou.

Až do nemožna míchanou. O záměny, intriky, anachronismy, inspiraci Suem, Févalem, Dumasem i Victorem Hugem (Bídníky), ale s výsledky na povážlivě nízké úrovni.

Zato jedno nelze upřít! Že vše víří a kolotá klokotem, hraběte Monte Christo a Tajnosti Londýna tu najdete v jednom tyglíku, i když jaksi uštrikované jako služtičce. Taky ovšem "k nakousnutí". A na pokračování. Napětí stoupá a zase se uvolňuje a jeden svazek nese titul Nové tajnosti pařížské...

"Tome," pravil pan Bruce, "jest jedna věc, kterou si nemohu vysvětliti."

"Která, mylorde?"

"Ztratil jsem paměť, po celý rok jsem byl šílený a poslední událost, na kterou si pamatuji? Uložil jsem se do postele v zámku novopembletonském, když jsem náhle vykřikl. Něco studeného plížilo se po obličeji mém a cítil jsem prudkou bolest."

"A pak?"

"Nepamatuji se na nic více. Jednoho jitra jako bych se ale byl probudil z dlouhého snu. Měl jsem řetěz na noze a pracoval v dole na stříbro. Šerední soudruzi obklopovali mě, i počal jsem volati na tebe, Tome."

"Ó, můj Bože!" zvolal starý sluha, pozdvihna oči k nebi.

A Rocambolo? Prchá z vězení, kdesi hluboko pod Londýnem ale je zasypán výbuchem. Přesto hlavu neztrácí a dí: „Pojď se přec posadit. Víš-li, proč nezoufám?“

„Ó mistře, vás se nikdy nic netkne.“

„Nezoufám, že mám pevně za to, že pokud mám ještě co vykonat, božská prozřetelnost bude nade mnou bdít a nedá mi zhynout.“

„Opravdu? Pak ale, mistře, neodpočinete si nikdy.“

„Ne,“ pravil Rocambolo.

A skutečně. Ten "gentleman soumraku" (půjčím-li si titul Bozděchovy knihy zcela jiného žánru) nikdy nepřeruší boj a plným právem jej nazývejme bytostí X jmen a předchůdcem Fantomasovým, ale i Lupinovým. Ano, byl to první lupič-gentleman, ale celá záležitost se jeví ještě daleko složitěji, protože...

Je tomu patnáct roků, co nastal v Paříži všeobecný postrach a sestavil se tam spolek lupičů, který se dopouštěl posud neslýchaných zločinů: Spolek Srdcových kluků. Kradli, vraždili, zneuctívali ženy a byli rozprášeni a Rocambolo... Nebyl vůdcem, ale vůdcovým žákem...

A mstitelem? Jakbysmet! Po osmdesáti letech se pokusil řadu reeditovat brněnský Návrat (2000), bohužel však marně. Na nás, Čechy, už nezabrala. Ani na Moraváky. Škoda. Kdysi ve Francii podnítila i Lerouxova pátrače Rouletabilla, ale taky pravda, ani o něm už nečteme.

A takřka zprofanovaný Fantomas? Hle ta podobnost!

Rocambolo dovedl obratně a hbitě měnit oděv, pohyby, postavu i výraz a část po části se zbavoval obleku. Zkameněle hleděli na to šílenství.

„Víte odkud přicházím?“ tázal se.

"Snad z Paříže?“

„Z onoho světa!“

„Což jste se zbláznil? Vždyť nevypadáte, jako byste vstal z mrtvých.“

„A přece se to stalo.“

Těmito knihami se jako háďata v copu proplétá dobro a zlo, ale pronikají tam i jedu plní hadi skuteční a naštěstí nebývá nouze o protijed. A chce-li Rocambolo ochránit ženu? Nechá ji na oko umřít a...

„Zde! Vem tisíc franků a kup hrob.“

„Ó, pane, kdo jste?" volal Milon.

"Kdo jsi, ty démone, jehož pohled mi až na dno duše proniká?“ volala Vanda.

„Čekejte!“ odtušil - a bouře se utišila. Koráb s nimi plul jako šipka po zčeřených vlnách. Vzchopil se: „Chcete znát mé jméno? Já jsem Rocambolo...“

A finále tohoto dobrodružství?

I to, nutno říct, okopírovali o pár desítek let nato odvázaní tvůrci Fantomasovi a...

Když vypátrali krvavou stopu, rozběhli se do zahrady, objevili dvířka a pronikli na liduprázdné nábřeží Seiny, kde našli omdlelé dítě. Krev je pak vedla až na schody a Seina se šumně hnala dál, bez účastenství a temně hučíc, jako by skrývala krvavá tajemství. „Rocambolo jest mrtev,“ naříkal Milon, leč Vanda se vzpřímila. Oči jí hořely, hlas zněl strašlivou děsností: „Ne, to není možno. Bůh toho chtít nemůže."

A skutečně. Ale jaký bude život, když...

„Madame, mé dílo je skončeno, úkol je vyplněn. Sirotkům se dostalo jmění i štěstí a Morlux byl strašlivě potrestán: Zemřeltě dnes ráno.

Ale co dál? Rocambolo nemá na tomto světě už pranic co dělat, a tak mi dovolte, abych jej opustil. Už nikdo mých služeb nepotřebuje a ani na galeje mě znovu nepřijmou..."

Věru nepřijali, nicméně hotovými novodobými galejemi bylo by asi ukuchtit z toho dnes koukatelnou telenovelu.

Anebo snad ne?

Převzato z obtýdeníku Tvar, kde se dočtete víc.