V roce 1953 vyšla povídka britského spisovatele Roalda Dahla (1916-1990) s originálním názvem The Great Automatic Grammatizator. U nás vyšla pod názvy Velký samočinný sepisovač, Velký automatický spisovatel a Velký samočinný větostroj. Její obsah ve stručnosti:

Ve firmě vyrábějící elektronické počítače pracuje mladík Knipe, považovaný majitelem Bohlenem za technického génia. Pan Bohlen dá unavenému Knipovi dovolenou, aby si odpočinul, odjel někam, kde je teplo, opaloval se, plaval, spal a uvolnil se. Když se Knipe, který má podle slov pana Bohlena pro firmu cenu „své váhy ve zlatě“, vrátí, je vyčerpán, ale nadšen. Svému šéfovi předkládá šíleně vypadající návrh, čím by se firma měla zabývat. Vytvořil projekt elektronického počítače, který by psal literaturu. „Je to úžasně důmyslný nápad“, nešetří pan Bohlen chválou, „mohl bych ho dokonce nazvat skvělým, což jen potvrzuje moje mínění o vašich schopnostech, Knipe. Ale nesmíte to brát moc vážně. Koneckonců jaký by to mělo pro nás význam, chlapče? Kdo proboha potřebuje stroj na psaní povídek? A vůbec, jaký by to mělo finanční efekt? No prosím, jaký?“

Knipe vysvětluje, proč byl vždy tak ustaraný. „Víte, pane Bohlene, mám-li mluvit čistou pravdu, práce v tomto podniku mne příliš nezajímá. Vím, že ji dělám dobře a že mám úspěchy a tak dále, ale mé srdce jí nepatří. Toužím po něčem docela jiném, Víte, pane, po celý život chci být spisovatelem“. Knipe vypráví, jak za posledních deset let napsal stovky povídek, přesně 566, každý týden jednu. Posílá je do redakcí časopisů, ale odevšad mu je vrací, což ho nesmírně ponižuje. Pan Bohlen ho lituje a jeho literární neúspěch mu doporučuje vzít jako potvrzení, že psaní nemá smysl, má s tím přestat, prostě to hodit za hlavu. Knipe mu vysvětluje, že v časopisech mají úspěch ukoptěné kýče a jeho povídky se vymykají tomu, na co se ten či onen časopis při výběru povídek zaměřuje. Z toho se poučil a vytvořil projekt počítače, který by psal povídky podle zaměření časopisu. Šlo by o velký byznys. Velké časopisy mají zpravidla tři povídky v každém čísle. 15 nejdůležitějších časopisů, což jsou měsíčníky i týdeníky, potřebuje týdně koupit kolem 40 povídek. To dělá 40 000 dolarů. Se strojem na povídky, jemuž k napsání jedné povídky stačí 30 vteřin, by opanovali celý trh.

„Chlapče, chlapče-vám zřejmě přeskočilo!“, mírní Knipa pan Bohlen, ale již větří něco nového, velkého, co by přineslo zisk větší než je z výroby elektronických počítačů. I kdyby to byla jen polovina, představoval by zisk milion dolarů ročně. Knipe svého šéfa seznamuje s tím, jaké jsou ceny za povídky, že spisovatelé jsou ve společnosti vážení. Vytvořili by agenturu z fiktivních jmen a konec konců by i pan Bohlen mohl být autorem povídek. Knipe už připravil 400 námětů, kterými by počítač nakrmili. Pan Bohlen se baví představou, že by jako autor povídek v dobrých časopisech ohromil své kolegy z klubu. Vše je rozhodnuto.

V utajení je za 6 měsíců postaven počítač na psaní povídek. Po několika selháních produkuje povídky, o něž je v časopisech zájem. Časopisy se dožadují dalších povídek. Autoři z agentury pana Knipa a Bohlena získávají v literárních kruzích jméno. „Chci napsat román“, říká pan Bohlen, „každý mi říká, abych napsal román…nejrůznější nakladatelství mě pronásledují ve dne v noci a žebrají, abych přestal hloupě mařit čas povídkami a raději napsal sktečně něco významného. Dneska má váhu jedině román – alespoň tak to říkají“.

Za několik měsíců uzpůsobí Knipe počítač na psaní románů. Psaní románů je složitější. Počítač je naprogramován na psaní bestsellerů. Autor sedí u pultu, který vypadá jako palubní deska nějakého obrovského letadla. Knoflíky zvolí formu románu, téma, literární styl, určí postavy atd. Pro předběžné zadání je deset dlouhých řad tlačítek. Proces napsání románu trvá 15 minut, během nichž autor může do procesu různě zasahovat. Na výběr má 50 kvalit jako např. napětí, překvapení a nakonec „autorskou vášeň“. Pan Bohlen usedá do křesla a zadává: forma-satirická, téma-rasový problém, styl-klasický, postavy-šest mužů a čtyři ženy, jedno dítě. Dolaďuje říznost, tajuplnost a hlubokomyslnost. Ze stroje vypadne román, je poněkud „šťavnatý“. Podle pane Bohlena je naprosto hnusný. Knipe pana Bohlena upozorňuje, že příliš tlačil na pedály řídící množství a sílu vášně. Druhý pokus je již zdařilý. Román je do týdne přijat nadšeným nakladatelem. Následuje Knipův román a do zásoby dalších tucet románů.

Pan Bohlen mění vizáž. Lahvově zelené sako, dlouhé vlasy. Knipe objíždí známé spisovatele a nabízí jim smlouvou stálý roční příjem za to, že nebudou psát a romány budou vycházet pod jejich jmény. Mladí autoři s ním „vyrážejí dveře“ . Starší si nechají stroj předvést a když známá autorka vidí, že výsledek je lepší, než by dokázala napsat sama, souhlasí. Tajemství literární agentury se rozšiřuje a autoři spěchají, aby se s pány Bohlenem a Knipem domluvili. Dojde k nejhoršímu. Situace těch, kteří ještě chtějí psát sami a s podpisem váhají, se den ode dne zhoršuje. Spisovatel sedí doma, vedle pláčou hladovějící děti a jeho ruka se blíží ke zlaté smlouvě ležící na psacím stole. To je konec povídky.

Říká se, že již dnes je velká část věcí na internetu produktem umělé inteligence. Umělá inteligence má ještě své „mouchy“ (např. při řešení mimořádně složitých matematických zadání), ale psaní textu zvládne lépe než je průměr. A v poezii vyniká. V minulém roce jsem známému, který pochyboval o schopnosti umělé inteligence a dosud nevyzkoušel |Chat GPT, předvedl, co chatbot umí. Sám si zvolil zadání: Napiš v češtině sonet o zkorumpovaném politikovi v duchu Shakespearových Sonetů. Během dvou tří vteřin chatbot napsal:

Ó úředníče, co klameš vše lidstvo,
pod slovy sladkými lež hroznou tkáš,
zlato tě svádí, podléháš snadno,
a moci svou poctivost v sázku dáš.

Jak s tváří falešnou se lidu směješ,
s libozvučnými lžemi v mysli své,
slibuješ ráj, však peklo ve skrytu přeješ,
a stíny rostou z tvé duše černé.

Co z bohatství, když svědomí tvé shnije?
Jak dlouho vydrží tvůj prázdný lesk?
I zlato zmatní, ač ho ruka kryje,
tvé jméno zapadne jak jarní blesk.

Tak marně hledáš slávu v moci klamu,
leč po tvém pádu nebudeš mít pánů.

Chtěli jsme vysvětlit, co znamená „nebudeš mít pánů“. Odpověď: Na konci sonetu věta „nebudeš mít pánů“ znamená, že zkorumpovaný politik nebude mít žádného pána, tedy nebude mít nad sebou nikoho, kdo by ho ochránil či mu poskytl moc a postavení. Jinými slovy, po jeho pádu nebude mít žádnou autoritu nebo podporu, na kterou by se mohl spoléhat. Je to obraz pádu z výšin, kdy zůstane opuštěn a bez ochrany, a tedy i bez moci.

Dnes místo „autorů“ nastupují „tvůrci obsahu“. A ti umělou inteligenci využívají. Vytrénované modely budou už něco jiného. Je nepravděpodobné, že by si i seriózní autoři umělou inteligencí nevypomáhali. Nemusí jít přímo o celé texty, ale třeba jen o kritické zhodnocení textu, nalezení jeho slabin, vypracování možných variant apod. V každém případě to vypadá tak, že jsme na začátku toho, čím Dahlova povídka z roku 1953 končí.

Pozn.: citace z publikace Roalda Dahla Jedenadvacet polibků, Mladá fronta, Praha 1986 (přeložil Jaroslav Kořán).