„Ukažte mi člověka, který nesnáší detektivky, a já vám ukážu hlupáka. Možná chytrého hlupáka, ale přesto hlupáka,“ mínil kdysi poněkud sebevědomě klasik drsné školy Raymond Chandler (1888-1959), od jehož narození uplyne letos 23. července už jedno sto a dvacet let…

Tatáž slova se ale stala i mottem Škvoreckého Nápadů čtenáře detektivek (knižně 1965), kteroužto publikaci (vyšla od té doby vícekrát) nemohu než doporučit (a nemá u nás v podstatě obdoby)…

Dobrá. I tak si ale asi skoro všichni svedeme představit i slušného spoluobčana, který zmíněný literární žánr sice obecně vzato má rád, a přece ho nečte. Proč ne? Protože jednoduše nenachází čas, i kdyby třeba „jen“ v důsledku četby všeho kvalitnějšího.

A nevím jak vy, ale já sám se „louskání“ detektivek dneska už spíš vyhýbám, ale třeba Edgara Allana Poea, Sira Artura Conana Doyla, Gilberta Keithe Chestertona nebo Agathu Christie stejně miluji. Zrovna jako Gastona Lerouxe anebo Edgara Wallace anebo i podstatně odlišnou Patricii Highsmithovou, jejíž „talentovaný pan Ripley“ mi přijde koneckonců docela sympatický. Tedy když si odmyslím… Ale přečtěte si těch pět románů sami – anebo se aspoň podívejte na filmy!

Tím úplně nejlepším však - a nejen podle mého názoru - stejně zůstává onen typ krvavých příběhů, který dovedl až k superdokonalosti „veliký“ John Dickson Carr (1906–1977), tento angloamerický tvůrce takřka sta knih pasovaný roku 1962 na Velmistra detektivního žánru.

1.

Carrovy knihy jsou opravdu zvláštní, svébytné… a většinou se těžko odkládají nedočteny. Fanoušci Philipa Marlowa jich sice nemilují, nicméně příznivci nesmrtelné Agathy povětšinou ano. Carrova díla bývají totiž vonnými esencemi šarád. A dokonce i slavný sci-fi kombinátor Isaac Asimov (1920-1992) přiznal:

Mým zvlášť oblíbeným autorem byl v mládí John Dickson Carr neboli Carter Dickson!

I když, pravda, Asimov ihned připojil i deziluzivní konstatování: Později jsem ho četl znovu a zjistil, jak mi jeho knihy připadají emocionálně přitažené za vlasy a nepřirozené.

Tak či tak, jako skvělý, ba přímo báječný Carrův počin jeví se mi na třicet jeho detektivek vklíněných porůznu do světové historie a mapujících vývoj policejních metod, přičemž autor s chutí udělal pátrači své „kolegy z branže“. A ne snad?

Spisovatel Edgar Allan Poe, jinak také „vynálezce detektivky“, přece vystupuje právě jako detektiv v Carrově povídce Host v domě… a Wilkie William Collins, jinak původce vůbec prvního detektivního románu na světě Žena v bílém (1860), zas schopně pátrá v Carrově knize Dychtivý démon. S Adrianem Doylem, nejmladším to synem Sira Artura Conana Doyla, stvořil pak John Dickson Carr i dva díly nových Hrdinských činů Sherlocka Holmese (1949 a 1964)… a na žádost téhož gentlemana napsal i „oficiální“ životopis jeho otce (1949).

Ale vraťme se na začátek.

2.

„Rodiče mě poslali na univerzitu, abych se stal advokátem jako můj otec, kongresman,“ vypráví John Dickson Carr. „Ale to nebylo nic pro mne, chtěl jsem psát, a to detektivky.“

Tak vzpomíná - a je si svým záměrem zřejmě naprosto jist: „Ne, nikdy jsem netoužil tvořit klasické romány a mou jedinou ctižádostí je napsat jednou doopravdy vynikající román detektivní, což se mi ještě nepodařilo.“

3.

Carr byl, myslím, až příliš skromným. Ale vraťme se ještě do jeho mysli. Zvíme, že chtěl stvořit knížku, „která by veškeré ostatní detektivky dokonale zesměšnila a smetla. Samozřejmě vím,“ dodává, „že to není to reálné. Ale zkoušet to snad mohu, ne?“

Opravdu, až příliš skromný. Je totiž možná jednička… A i kdyby nic jiného, tak jedno téma on dozajista dotáhl až k hyperdokonalosti. Které?

Samozřejmě téma vraždy v hermeticky uzavřené enklávě – a nejčastěji pak vraždy v uzamčeném pokoji.

4.

Jeho opravdu mistrně („lahůdkově“) propracovaný třídílný román Tři rakve (1935), jehož díly se stroze jmenují První rakev, Druhá rakev a Třetí rakev, je toho asi nejlepším důkazem. A geniální autor se tady nebál zasadit do textu dokonce i přednášku o problematice vražd v uzavřených komnatách. „Ale proč nám přednášíte?“ ptají se ostatní hrdinové amatérského detektiva z Oxfordu doktora Gideona Fella, a ten jim s ryze britským klidem odpovídá: „Protože jsme v detektivce a čtenáře neošálíme předstíráním, že nejsme. Nesnažme se hledat komplikované záminky, abychom mohli diskutovat o metodách vražd, a radši se nepokrytě vyhřívejme na výsluní slávy při nejušlechtilejší činnosti, kterou si hrdinové knihy mohou dopřát.“

5.

Což je ovšem velice přímočaré ospravedlnění šarády, která tuto přednášku obaluje, a která není ledajaká. U Carra všední snad ani nemůže být… A nějaké banální tajné štoly? Jako řešení vražd jsou autorem ovšem už z principu a předem vyloučeny. A podzemní chodba? Pche! „Vybočuje z mezí slušnosti a žádný autor jen se špetkou vlastní sebeúcty se ani nemusí zmiňovat, že nic podobného v místě vraždy není.“

Nu, ale co tedy ty zbývající alternativy?

Jsou tu také, Carr nás nezklame. Visí tu jako na drátkách, hle:

1. Vrah vůbec neexistuje.

Nešlo totiž o vraždu, ale „jen“ o neštěstí se smrtelnými následky, které jako vražda pouze vypadalo. „Nejdůkladnější a nejuspokojivější řešení tohoto typu představuje román Tajemství žluté komnaty od Gastona Lerouxe, nejlepší detektivka, jaká kdy byla napsána,“ míní stroze John Dickson Carr.

2. Kamuflovaná sebevražda.

Bývá spáchána obvykle proto, aby bylo na někoho nevinného vrženo podezření z vraždy. Sebevrah například svírá smrtící zbraň tak, aby nezanechal žádné otisky, ale zároveň i tak, aby ani nesetřel ty už existující. Narafičené… Anebo… Jiný případ: Čin (promiňte: zločin) lze provést i rampouchem, a to pokud možno vyrobeným z krve a vůbec pak nejlépe z krve oběti. Anebo ještě? Kamuflujme pomocí velice dlouhé a elastické gumičky, která po činu vtáhne pistoli nebo revolver do krbu a skrz ten krb až nahoru do komína (zkoušel jsem to)…

Zbraň ale může mizet i jinak, samozřejmě. Tak třeba dolů. A za závažím, a to přes hranu zábradlí až kamsi na dno říčky (Doyle: Záhada na Thorském mostě). Ano, neboť modelová „pokojová vražda“ jest i součástí problému obecnějšího rázu, kam se pod společnou střechu rád ukryje třeba i náš Karel Čapek a jeho dvě známé povídky o šlépěji a šlépějích, a kam se vejde i Josef Škvorecký se svou Smrtí na Jehle… A jenom tak mimochodem, jak Karel Čapek, tak i John Dickson Carr shodně ctili mistra paradoxu Chestertona, který má ve svých detektivkách s otcem Brownem k tomuto typu šarád zatroleně blízko.

6.

Většinou ovšem vrah existuje, že ano. A nejde tedy ani o sebevraždu…

I tyto zbylé situace ovšem dělí zběhlý JDC do dalších a dalších „poštovních“ přihrádek. Tak tady je tedy máme:

1. Oběť se zabila sama, ale někým donucena. Buď donucena psychicky, anebo drogou. Nebo třeba plynem atp. Příklad? Smrtelně raněný se na útěku zamkl a nepořádek v pokoji vznikl jeho panikou během umírání. A ještě jinou „variantou s výpary“ je Doylova hororová povídka Ďáblovo kopyto, ve které Sherlock Holmes s doktorem Watsonem, jak si možná ještě vzpomeneme, málem uhynuli. Ale to už se prolínám k dalšímu bodu, i okupuje ho.

2. Vražda provedená ďábelským vynálezem.

Jakým a kterým? Tak třeba si to představte jako ta babička z Takové normální rodinky (ovšem spíše v podání Marie Rosůlkové): Závaží padá z vysokého opěradla křesla dolů na temeno dřímající oběti… Postel zahřátá tělem oběti uvolní smrtící jed… Samostříl… A ten je těsně po objevení mrtvoly „stopen“ pachatelem. Hm. Dost přesvědčivě právě tento způsob popsal nenapodobitelný S. S. Van Dine ve Vyvraždění rodiny Greenů (1928). Nu, a kolik jen šancí skýtá elektřina, libuje si John Dickson Carr.

3. Vražda se záměnou osob.

Vrah ji spáchá, převlékne se za vlastní oběť jako Fantomas a nechá se vidět, jak vstupuje do dveří, kde vraždil. „Tě pic!“ praví před svědky… prázdnému pokoji. A někdy si i (nejlépe břichomluvecky) odpoví. Pak se zase obrátí a vyjde z pokoje, ale už v pravé podobě, a věřte, že jsem i právě tohle několikrát zkoušel, nicméně nevyšlo mi to. Na takové věci zkrátka asi musíte mít nervy jako provazy, to není jenom jako zabít Putina v Karlových Varech. Ale pokračujme v krasojízdě:

4. Vražda typu „škvírkou vstřelený rampouch“.

Ano, už zase jsme u rampouchu (a to zřejmě průhledného stalaktitu), kterým prý kosili nebohé nepřátele, i když nikoli v celých houfech, už Medicejští, onu metodu však bezelstně líčí již starý hodný Martialis. A v moderní době? Už zřejmě méně čtený Richard Austin Freeman (1862-1943), tak ten zase brilantně sepsal přímo modelovou povídku tohoto „směru“ Hliníková dýka, i když právě v tomto případě tedy nekráčí o zcela regulérní způsob „hermetické vraždy“…

V jiné povídce Proroctví psa spáchal pro změnu G. K. Chesterton podobný zločin čepelí v holi prostrčené živým plotem, ale máte i jiné šance a jsou jich nejméně desítky. Například?

Nastrčte hada! Štíra! Anebo využijte slunce, ano, dokonce i slunce „hraje“. Ono - a láhev pálenky, ta ať je čočkou. Ona čočka pak soustředí paprsky na zápalku náboje ve staré pušce a… Více viz Melville Davisson Post (1871-1930) a jeho Doomdorfova záhada. Ale pokročme s chutí k dalším místnostem a možnostem.

5. Vrah vyrazí před svědky zvenčí dveře - a „mrtvola“ je ještě v tu chvíli spáčem. Anebo omámeným nebožákem, jenomže vrah tělo rychle a nenápadně usmrtí. Anebo (a je třeba i lékař) lživě konstatuje smrt. Potom všechny pošle pod nějakou záminkou pryč a… Nemusím to snad dokola říkat natvrdo… A v jedné na papíře realizované verzi se oběť dokonce sama dohodla se svým budoucím vrahem a jako „apríl“ předstírala probodnutí, přičemž dýku držela v podpaží co teploměr. Ne, nešlo o zoufalce - a ten šprýmař vůbec netušil, že dojde ke zradě.

A ještě jindy?

Jiná budoucí oběť zakopla uprostřed přehledného náměstí a pozbyla vědomí. To pouze na pár vteřin, nicméně pohotovému zloduchovi stačily. Sklonil se - jako by nic - a… Nemusím… Inu, náhoda vždycky přeje připraveným, však to také znáte a nejenom ze školy, přičemž etika v tomto typu šarád nikdy nehrála ani tu sebemenší roli a tak to také berme. Je to fikce, nikoli realita a „aspoň něco člověk musí brát vážně,“ jak říkal Oscar Wilde. Spějme dál! Bod šest.

6. Vrah se skrývá v pokoji ještě v okamžiku, kdy je objeveno tělo. Tak například v krbovém komíně - a až po chvíli se nenápadně vmísí mezi přítomné. Ale pozor. Tady už jde opět o neférově „nečisté“ řešení a právě obdivuhodný John Dickson Carr tuto variantu dokonce úplně opomíjí.

A my?

Nevím. Ale závěrem my ještě dovolte, abych si tady veřejně vzpomněl na wallaceovku Stopa nové jehly, která česky vyšla pod titulem Záhada podzemí. Ale všechno už tu bylo, takže rád nevzpomínám náhodou, protože to už přede mnou udělal můj oblíbený povídkář (a detektivkář) Radko Vyhlíd, a to v časopise Knokaut (6/1990):

7.

„Edgar Wallace tady podal návod,“ připomněl nám Radko Vyhlíd, „jak zamknout podzemní betonovou místnost s mrtvým a klíč dveří nechat na tomtéž stole, kde spočívala i hlava oběti.“

Tak tedy jak na to?

„Do stolu zapíchněte jehlu s nití navlečenou na klíč. Tu nit protáhněte pode dveřmi, aby zvenčí utvořila smyčku a dovnitř vedla také ventilačním otvorem.“ Ten tam ovšem musí být, že ano. „Zamkněte, klíč venku položte na zem - a zatáhněte za nit. Nit se bude zkracovat, až klíč zmizí v místnosti, a nit se bude napínat, takže klíč bude tam vevnitř v místnosti stoupat tak dlouho, až sjede jako po skluzavce na stůl…“ A dál? Trhněte - a jehla se uvolní.

Jenže, ouha – a chyba lávky.

Pachateli z románku Edgara Wallace se jehla jako z udělání vzpříčila právě ve ventilačním otvoru, pak tiše cinkla o podlahu a detektiv ji později našel a mohl triumfovat.

Hm. Tolik tedy nepřekonatelný Edgar Wallace, jehož kouzlo však určitě spočívá v něčem docela jiném, než ve schopnosti vymýšlet nějaké příliš rafinované vraždy, a koneckonců ani ty nejlogičtější kombinace by nestačily, aby nás také Carrovy knížky i ještě dneska tolik lákaly. Ne, ale naštěstí se Mistr řídil i právě Wallaceovým osvědčeným heslem, které znělo: Opravdu dobrá detektivka může jen získat dotekem bizarnosti. Tak jako opravdu „dobrá“ žena může jen získat špetkou duchaplnosti, dodal bych ještě i sám za sebe.

Přepracovaná a doplněná stať ze západočeského časopisu Plž.