Není snad dne, aby se v médiích nepsalo o válce. Ne o válce někde ve vzdálených zemích, ale o válce, která hrozí nám. Když ne dnes, tedy v krátké době. Takhle se o válce nepsalo ani v letech předcházejících druhé světové válce, kdy se všichni, alespoň slovy, snažili o mír. Nositel Nobelovy ceny za literaturu, německo-švýcarský spisovatel Hermann Hesse (1877-1962), varoval v románě Stepní vlk (1927) před další válkou, kterou vůdcové zdárně připravují, zatímco „my ostatní tancujeme foxtrot, vyděláváme peníze a cpeme se bonbóny“. Máme prý doufat, že „jiné doby budou lepší“, ale je možné, že „tak bylo vždycky“.

Léta před válkou byla dobou literatury, která se zabývala sebepoznáním, propojením spirituality člověka s duchem přírody. Myšlenky humanismu, odmítání války a úsilí o duchovní rozvoj, prostupovaly díla snad všech v tehdejší době světově známých autorů. Jedním z nich je bengálský spisovatel a básník Rabíndranáth Thákur (nar. 7. 5. 1861 Kalkata – úmrtí 7. 8. 1941 Kalkata). Jeho díla vycházela česky od roku 1914, a to převážně v překladech indologa Vincence Lesného (1882-1953). Známá je edice vycházející u nakladatele J. Šnajdra v Kladně v letech 1914-1936. Snad všichni, kteří se tehdy zajímali o literaturu měli v knihovně básně Zahradník, Gitándžali (Oběť písní), hry Poštovní úřad, Král temné komnaty a romány Domov a svět, Góra a Ztroskotání. Kompletní u nás před válkou vydaná Thákurova díla jsem získal v roce 1973, když jsme si s bratrancem rozdělovali knihovnu mého dědečka. Nedávno jsem v nabídce jednoho ostravského antikvariátu zahlédl knihu Rabíndranáth Thákur (Tagore) Osobnost a dílo od Vincence Lesného. Opět z kladenského nakladatelství J. Šnajdr z roku 1937. Na vystavené rozevřené knize mne upoutalo věnování autora. Nešlo ji nekoupit. A spolu s ní Lesného Duch Indie (1927) a Básnický zápas Otokara Březiny (1945), které se do antikvariátu dostaly společně z jednoho zdroje. Tak vznikl tento příspěvek.

Lesného knihy Duch Indie a Rabíndranáth Thákur (Tagore) Osobnost a dílo.

Předkové Rabíndranátha Thákura z otcovy strany jsou v západním Bengálsku doloženi od 8. století. V 18. století byli dvořany, nabyli značného bohatství a od mohamedánské správy šlechtický přídomek Thákur (Pán). Pro anglickou výslovnost byl přepisován nejdříve Tagoure a potom Tagore. Studovali na mohamedánských školách, což byla nutná podmínka pro službu u mohamedánských knížat. Kromě rodné bengálštiny ovládali perštinu a arabštinu. Jelikož zastávali vysoké úřady u panovníků, byli ortodoxním hinduismem postaveni mimo kastu. Od počátku 19. století se zabývali reformami, které měly změnit indický sociální život.

Rabíndranáth Thákur ve věku 16 let.

Dětský svět Rabíndranátha Thákura tvořila samota ve zdech rozložitého paláce v Kalkatě. Matka mu zemřela, když byl ještě dítě. Ve vzpomínkách na své dětství a mládí v autobiografické knize Životní vzpomínky vypravuje jak sluha, který byl pověřen o něj pečovat, každý den nakreslil křídou na podlaze kruh, z něhož se on nesměl vzdálit. Svět mimo dům byl dlouho mimo jeho dosah. Škola pro něj nebyla místem radosti. Cítil se v ní nešťastný. V roce 1873, ve věku 12 let, pobýval s otcem v Šántinikétaně nedaleko města Bólpuru v západním Bengálsku, asi 160 km na západ od Kalkaty. Jeho otec tam vystavěl dům se svatyní a zahradou. Odtud se pak vydali na delší pobyt v Himalájích. Vzdělával se na různých školách, akademiích a u domácích vychovatelů. V roce 1878 odjel do Anglie, kde po studiích na střední škole v Brightonu studoval v Londýně práva. V roce 1890 ukončuje studium, vrací se do Indie a věnuje se pouze literatuře. Od roku 1901 trvale bydlí na rodinné usedlosti Šántinikétan.

Některé překlady jeho děl vznikly z anglických vydání, jejichž autorem byl Thákur. Kromě svých děl v bengálštině napsal stejné knihy anglicky. Nejde však o překlady. Sám autor je za překlady nepovažoval. Jsou to anglické originály, které se liší od originálů bengálských. V letech 1912-1913 podnikl Thákur přednáškové turné po USA a v roce 1913 v Anglii. Byl naprostým zjevením ve světě literatury. Od doby Shakespeara nikdo tak nádherně nic v angličtině nenapsal, tvrdila literární kritika. V roce 1913 obdržel Thákur jako první neevropský autor Nobelovu cenu za literaturu.

V. Lesný a R. Thákur v Šántinikétaně, 1922.

Prvním, kdo překládal Thákura z originálu, byl Vincenc Lesný. Lesný měl k Thákurovi velmi blízko. V letech 1922-1923 se s básníkem osobně setkal v Šántinikétaně. Mezi Thákurem a Lesným vzniklo trvalé přátelství. „Drahý profesore Lesný“, píše Thákur v dopise Lesnému, „považuji za štěstí, že jednoho dne v Šántinikétaně spojilo vás s námi přátelství. Je ostatně cílem Šántinikétanu uskutečňovat vzájemné spojení srdcí navazováním kulturních styků s rozličnými národy. V uskutečňování tohoto cíle ceníme si vaší pomoci a vašeho přátelství. Je přímo zázračné, jak jste v krátkém čase vnikl v srdce bengálského jazyka a v mé spisy. U žádného jiného cizince jsem neviděl tak mocné úsilí ani kritičnost. Mějte můj oddaný dík za to, že jste se ujal toho, abyste seznámil čtenáře své vlasti s mými spisy. Dne 5. srpna 1936. Má láska vás provází. Rabíndranáth Thákur.“

Rabíndranáth Thákur navštívil dvakrát Československo. V roce 1921 a 1926. Přednášel a diskutoval s publikem. Na otázku, co soudí o panslavismu, básník odpověděl, že má nedůvěru k hnutím, jejichž jména začínají „pan-“, tj. „vše-“, ale v co by rád věřil, je řetěz spřízněných duší, sbratření všeho lidstva. Tím se Thákur lišil od Gándhího, jehož zájem byl omezen hranicemi Indie. Jako potomek starých indických myslitelů, kteří se nořili do přemýšlení o jednotě člověka s bohem, k této jednotě přidává jednotu člověka s člověkem. Toto poselství mu tehdy získávalo svět.

Jaká je ale ta Thákurova „stopa v české literatuře“? I ona souvisí s Vincencem Lesným. Indický básník samozřejmě nic česky nenapsal. Přesto lze o vztahu k české literatuře uvažovat. Je zde neobvykle úzké spojení básníka s překladatelem jeho děl. Thákur oceňoval věrné překlady svých děl do češtiny přímo z bengálských originálů. Ostatní překladatelé dávali přednost překladům z angličtiny. Ač byly Thákurovy anglické verze svým způsobem také originály, navíc vysoce ceněnými pokud jde o jejich jazyk, sám Thákur zmiňoval, že anglicky nelze vše napsat tak, jak to je možné v bengálštině. Lesného rodný domek v Komárovicích v okrese Třebíč často navštěvují Indové. V miliardové Indii je Lesný pro své celoživotní přátelství s Rabíndranáthem Thákurem nejznámější Čech, ale u nás jméno Vincenc Lesný znají jen zájemci o indickou kulturu. Vincenc Lesný nebyl pouhým překladatelem. Snažil se proniknout do podstaty děl indického autora a jeho české překlady jsou v mnohém rovny bengálskému originálu. Lesný byl jazykovědec, indolog, ale sledoval také českou literaturu své doby a hledal souvislosti s poezií indického autora. Podrobnými rozbory s ní srovnává básnickou tvorbu Viktora Dyka, Jiřího Wolkra a Otokara Březiny. Jako náš přední znalec staroindických idejí v publikaci Básnický zápas Otokara Březiny (1945) odkrývá podobné duchovní zdroje básnické tvorby Březinovy a Thákurovy.

V. Lesný dokázal Thákurovo dílo interpretovat v kontextu české kultury. Jeho brilantní překlady z bengálštiny umožňují autentický čtenářský přístup k Thákurově tvorbě. Způsob myšlení, humanismus, spiritualita a jednota lidství je stejná u autora z Východu jako u autorů ze Západu.

Pozn.:

Portrét šestnáctiletého R. Thákura převzat z publikace Zahradník, Nakl. J. Šnajdr, Kladno 1922.

Fotografie V. Lesného a R. Thákura převzata z publikace Lesného Rabíndranáth Thákur (Tagore) Osobnost a dílo, nakl. J. Šnajdr, Kladno 1937.