Uznejte - bez detektivky by prázdninové lenošení nebylo úplné. Bohužel, kdo je zvyklý sám psát, vidí nejen všechny tiskové chyby (ty mě doslova bací do očí, zatímco v mých vlastních článcích...škoda slov), ale zamýšlí se i nad stavbou děje. Zejména u těch detektivek horších nebo okoukanějších.
Někde je detektivem génius, jehož intelektuálních kvalit my smrtelníci nikdy nedosáhneme, protože jsme nestudovali z pilnosti složení exotických jedů, nerozeznáme popel jednoho doutníku od jiného a nejsme experti na textilie ani na provazy a uzly. Čtenáři, ty prostě žasni a nech se unášet nepochopitelnem, jež se ti na poslední stránce náhle vyjeví jako řetězec jednotlivostí vedoucí nevyhnutelně k jedinému možnému závěru! Tak tohle je například Doyleův Sherlock Holmes.
Jindy autor/ka použije dětskou říkanku, krkolomný způsob, jak někomu podat jed, případně zašmodrchané příbuzenské vztahy. Z tohoto jednoho nápadu uplete velice komplikovanou a křehkou stavbu zločinu, tu a tam hodí čtenářům nápovědu (na straně 70 někdo odešel z jídelny) a nakonec odhalí vraha efektním a vítězoslavným způsobem, jako když kouzelník dokončí svůj trik. Takto píše třeba Agatha Christie, kterou by nejspíše dnes nikdo nečetl, kdyby nestvořila pro potřeby své spisovatelské ekvilibristiky tak sympatického pana Poirota a slečnu Marplovou. Příběhy jejích ostatních detektivů už tolik populární nejsou, v nich její metoda psaní nefunguje.
Zajímavý přístup k detektivkám má podle vlastních slov Michaela Klevisová (a možná i další autoři). Tato detektivkářka v jednom rozhovoru uvedla, že když začíná psát, sama ještě není rozhodnutá, kdo bude vrahem. Její čtivé knížky jsou spíše črtami ze života určitých specifických komunit a portréty více či méně svérázných lidí. Zločin je v nich něčím, co kalí všednodenní život v dané lokalitě, co by mělo být vyjasněno, aby se sem vrátil řád. Také odhalení pachatele čtenář většinou nevnímá jako: „Cože, tenhle? To bych nikdy neřekl, to bylo ale napínavé!“ Spíše má po přečtení poslední stránky pocit, jako by právě skončil návštěvu na zajímavém místě u zajímavých lidí. Jen nějaké střípky humoru v knížkách Klevisové nehledejte, nejsou tam.
Slovenský spisovatel Dominik Dán naopak své akční a dosti věrohodně líčené detektivky (údajně jde o skutečné případy) rád prokládá drsným humorem a neotřelým vyzdvihováním práce kriminalistů. Budiž, trochu lze z podtextu vyčíst:“Já byl také kriminalista. Mrkejte, co všechno jsme museli umět a vytrpět!“ Ale děj vždy odsýpá a autor se psaním očividně baví. Dílů, které byly zřejmě napsány jen proto, aby byl honorář a aby čtenáři nestačili přejít ke konkurenci, bylo mezi těmi třiceti jen tolik, kolik by starý dřevorubec napočítal na prstech levé ruky. A ještě jedno mínus: český překlad postrádá šťávu jazyka originálu.
Další píšící exkriminalista, Martin Goffa, líčí kriminalisty jako mírně frustrované a uštvané tunami předpisů. Nicméně příběhy, alespoň ty první, vypadají uvěřitelně. Jedničku s hvězdičkou si zaslouží za konec jednoho příběhu, kdy nakonec někteří zainteresovaní zapochybují: vážně jsme našli toho správného pachatele?
Přiznávám se k hříchu čtenáře detektivek: nebaví mě ty severské. Dvojice Sjöwallová - Wahlöö mne saturovala dostatečně na zbytek života. Na milost jsem ještě vzal Larse Keplera, zejména kvůli detektivovi Linnovi, ale jakmile se hlavní padouch začal objevovat po zázračných zmrtvýchvstáních ve vícero dílech, už to nebylo nic pro mé oči. Vždyť i knihy mého letitého oblíbence McBaina, ve kterých vystupuje superbídák Hluchý, nechávám na rozdíl od těch ostatních po dvou přečteních nedotčené. Stejně tak jsem se nerad díval na opakování těch případů Honzy Zemana, kde vystupuje Bláha - ten neřád, co mu zabil Lídu. Bylo těch Bláhovských dílů nějak zbytečně moc.
Co ještě do konce prázdnin přečíst? Z českých autorů rozhodně nepsal špatně Jaroslav Velinský, i když nebýt osobní známosti s autorem, asi bych nepřečetl opakovaně úplně všechno. Hana Prošková? Václav Erben? Taky brát, díky hlavním postavám nezestárlo - viz televizní adaptace. P.D. Jamesová. Gardner. A Simenonův Maigret - na toho nesmím zapomenout!
Kdysi dávno jsem četl povídku, kde si jeden z aktérů stěžuje na to, že si koupil Macbetha a až pak zjistil, že to není detektivka. Nicméně v oné povídce jeho kolega Macbetha rozebere takovým způsobem a najde v něm tolik podivností a nesrovnalostí (Čarodějnice? Kdo by na ně věřil?! Za tím je něco jiného!), že se novopečený majitel do Shakespearova dramatu začte znovu, tentokrát jako do detektivky. Mimochodem, vy věříte, že se Řehoř Samsa opravdu mohl proměnit ve švába? Ale prosím vás...
Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin